Vždycky když u nás jednou za uherský rok proběhne pokus o nový squat, nepřekvapuje mě, že to končí rychlým fiaskem. Smysl tato aktivita dává už proto, že připomíná existenci krajních řešení. Ceny za bydlení v Česku patří k nejvyšším v Evropě, a je tak potřeba čas od času upozornit na to, že nechávat domy ležet ladem není ve veřejném zájmu.

Squaterské aktivity sleduje značná část společnosti s nelibostí – ani to mě příliš nepřekvapuje, nicméně argumentace, která negativní postoje podepírá, je mírně řečeno ubíjející. Squateři jsou smažky, nemakačenka, paraziti, kteří by měli být vyhubeni. Mírnější diskutující jim radí, ať si vezmou hypotéku, a diví se, proč se nejprve nedomluvili s majitelem. A všichni, kteří obsazování prázdných domů schvalují, pak musí čelit otázkám typu „Jak by se vám líbilo, kdybyste se vrátil domů z dovolený a zjistil, že vám byt někdo zabral?“, případně jsou hezky postaru označeni za komouše. Výše popsané reakce pochopitelně doprovázely i nedávnou třídenní evikci domu v Papírenské 7 v pražské Bubenči.

S tím, že je v ČR bydlení drahé a špatně do­­stupné, by nesouhlasil jen málokdo. Člověk by očekával, že v takové situaci by mohla tolerance k aktivitám typu squatingu stoupat, ale asi je to naivní. Vzorec uvažování zřejmě probíhá zhruba takto: „Všechno je tak strašně drahý, tak proč by sakra mělo pár smažek bydlet zadarmo?!“ Přitom není moc co závidět. Jakožto člověk, který aktuálně dává za bydlení takřka veškerý svůj příjem, závidím lidem pokoušejícím se v dnešní době o squating leda tak odvahu vystavit se v reálném životě tak vysoké míře nejistoty.

V květnu 2025 došlo v Rusku k raziím ve společnosti Eksmo, konkrétně v nakladatelstvích Popcorn Books a Individuum. Několik jejich zaměstnanců skončilo v domácím vězení kvůli vydávání knih s queer tematikou. Tituly, které se staly záminkou k zásahu, přitom patří k běžné produkci young adult literatury. Nejnovější vlna zatýkání ukazuje, jak rychle se v Rusku přepisují pravidla kulturního provozu. Nejde tu jen o knihy, ale především o ochotu projevit loajalitu a přizpůsobit se novému pořádku. Takto cenzura v Rusku vstupuje do nové fáze právě ve chvíli, kdy se kontrola nad knižním trhem přesouvá pod ministerstvo kultury. Do čela změn se vrací Vladimir Medinskij, bývalý ministr, ideolog a autor pokřivených výkladů historie.

Nakladatelé reagují předvídatelně: zpřísňují interní dohled a zavádějí autocenzuru. Vedle queer literatury mizí z regálů také knihy historiků, novinářů a spisovatelů, jako je Vladimir Sorokin. Vzniká „šedá zóna“ titulů, které sice nejsou zakázané, ale všichni se jim raději vyhnou, a současně s tím bobtná státem dotovaný segment vlastenecké literatury. Vychází tak značné množství děl s jasnými ideologickými konturami, která podobně jako v sedmdesátých letech minulého století skoro nikdo nečte.

Izolace Ruska je dnes pochopitelná a oprávněná, jenže žádná z uplatněných sankcí nedopadla na skutečné strůjce války: politické elity, propagandisty nebo zbrojaře. Režim stupňuje domácí represi a testuje nové formy kontroly na lidech, kteří píší, vydávají a distribuují knihy. A západní literární svět mlčí. Nezávislá ruská nakladatelství nemají slavné tváře ani ikonografii odporu, přitom právě v nich přežívaly poslední zbytky svobody. Šlo možná o jedinou sféru v současném Rusku, kde kniha nebyla jen nástrojem propagandy.

Můj hodnotový systém osciluje mezi pohrdáním existencí našeho druhu (v návaznosti na přetrvávající dominanci kapitalistické ideologie a uctívání nekonečného růstu) a vírou v humanitu, fascinací lidským životem a vrstevnatostí, kterou ve své kráse nabízí. Po zkušenostech z posledních měsíců se aktuálně přikláním spíš k prvnímu pólu. Můj problém je, že snadno uvěřím lidským příběhům, protože předpokládám, že napříč společností existuje sdílená úroveň morálky. A tak rozdávám peníze všude, kde jsou údajně zapotřebí. Před časem jsem například svezl autem a finančně podpořil muže, který prý ztratil peněženku i doklady. Jeho telefonní číslo a čestné slovo mi mělo být zárukou navrácení značného obnosu. Poté, co jsem muže v kýžené lokalitě vysadil, už jsem o něm nikdy neslyšel. Volaný účastník je dočasně nedostupný… Ač jsem se zařekl, že už nikdy nic podobného neudělám, před pár dny mě potkala následující příhoda.

V podchodu na hlavním nádraží v Praze stojí zmatený muž okolo pětačtyřicítky s mobilním telefonem v ruce. Ve spěchu na vlak zachytím jeho naléhavý pohled. Pozdraví mě a začne mi ve zkratce vyprávět příběh o ztrátě peněženky a nutnosti dostat se kamsi za nemocnou maminkou. Dává mi své telefonní číslo, které si tentokrát ověřuju prozvoněním. Vytahuju fialovou bankovku a podávám ji dotyčnému muži s přáním šťastné cesty a apelem na jeho svědomí. Šťastlivec svůj příval díků uzavírá vyznáním: „Jste jediný dobrý člověk, kterého jsem za dvě a půl hodiny potkal.“ Když nasednu do vlaku, napadne mě, že bych si mohl zkusit telefonní číslo vygooglit, a po chvilce se dozvídám, že patří odhalenému podvodníkovi. Bye bye, Palacký… Jsem rozhodnutý: „cestovatelé v nouzi“ mají odteď smůlu.

Tyto řádky shodou okolností píšu ve vlaku, kde jsem svědkem následující situace. Dva mladí lidé, evidentně po kvalitní párty, cestují bez jízdenky i bez peněz. Když je popuzený vlakvedoucí chce na příští zastávce vykázat z vlaku, pasažérka sedící naproti mně střelhbitě vstává a nabízí, že jim jízdenky zaplatí. Mladý pár předává svá telefonní čísla a slibuje zaslání částky na účet, jakmile přijde výplata. Tak vida, říkám si, nejsem v tom sám… Pár minut nato zve vlakvedoucí ochotnou ženu i jejího partnera na kávu a zákusek. Tak přece jen se někdy člověk může dočkat ocenění za svoji dobrotu!