„Kaufland kúpil Zdeno z Popradu“ – tahle slova kdosi před čtrnácti lety zaslechl v refrénu písně Survive, kde britský hudebník Andrew Roachford nedbalou výslovností zpívá „Got to find a good way to stand up for brother“. Na Slovensku se z toho tehdy stal mem a pod klipem, který by jinak nejspíš zapadl, dodnes převažují komentáře typu „thumbs up if you are Slovak!“ nebo „náš slávny Zdeno“.

Na začátku letošního léta tuto slávu zúročil samotný Kaufland, který letos na Slovensku slaví dvacet pět let. U sousedů má řetězec už delší dobu velmi plodný marketingový tým a některé jeho příspěvky na TikToku vidělo přes půl milionu lidí – a i já jsem se nad nimi občas docela bavil. Tentokrát jde o minutové video, které ukazuje, jak jistý Zdeno v roce 2000 přijde z nákupu, jeho žena si špatně vyloží, co že to vlastně koupil, a fáma se začne bleskově šířit, až se dostane i do písničky: Kaufland kúpil Zdeno z Popradu. Smutné na tom je, proč je to vlastně vtipné: Kaufland si samozřejmě koupit nemůžete, to už si spíš Kaufland koupí vás.

Mně se to takhle stalo s Lidlem. Ten ostatně stejně jako Kaufland patří do skupiny Schwarz­-Gruppe, kterou vlastní druhý nejbohatší Němec Dieter Schwarz. Před třemi lety jsem patřil k posledním nájemníkům, kteří se museli vystěhovat z domu na Papírenské 7 v pražské Bubenči, protože si naše domovy koupil Lidl. Od té doby firma nechává dům prázdný – a tím, že několik bytů odebrala z trhu, mimo jiné přispěla ke krizi bydlení. Letos na jaře začal dům zabydlovat squatterský kolektiv, ale tyto „squat­­terské týdny v Lidlu“ skončily policejním vyklizením, progresivnímu PR řetězce navzdory.

Kdyby se sečetly plochy všech českých prodejen Kauflandu a Lidlu včetně parkovišť a skladů, měly by rozlohu okresního města. Můžeme si ho představit jako soukromé město, kde vládne především zákon zisku. A protože jsme dlouhodobě ochotní nakupovat předražené zboží, jsou pro Schwarz­-Gruppe české i slovenské supermarkety mnohem ziskovější než ty německé. Letošní bojkot supermarketů v balkánských zemích jsme v Česku sotva zaznamenali a raději dál svým řetězcům sypeme tolik peněz, o kolik si řeknou. Koho si asi koupí příště?

Obecně si cením lidí, spolků či kolektivů snažících se ve společnosti a ve veřejném i digitálním prostoru akcentovat témata, jako jsou lidská práva, rovné příležitosti, environmentalismus, udržitelný rozvoj a podobně. A v době, kdy jsem bydlel v širším centru Prahy, jsem se také poměrně často účastnil nejrůznějších demonstrací. Nechat se aktivizovat, zaklapnout knihu, opustit kavárnu a za deset patnáct minut dojet tramvají na místo konání bylo velmi snadné.

Má paměť nepatří k nejspolehlivějším, ale když zpětně přemýšlím o akcích, jež jsem během svého pražského pobytu navštěvoval, musím podotknout, že poměrně velká část z nich byla (a stále je) koncipována jako demonstrace, které se proti něčemu (nějakému tématu, ideologii, jiné akci apod.) ohrazují. V žádném případě však nechci tvrdit, že by akce vyjadřující nesouhlas či odpor nebyly užitečné. Třeba zablokování pochodu Hnutí pro život přineslo zúčastněným, s nimiž jsem měl možnost hovořit, celou sadu pozitivních pocitů, a o dopadech akce jsme se mohli dozvědět i z mainstreamových médií.

Přestože v současné době dojíždím do Prahy za prací minimálně jednou týdně a cesta mi z mého mimopražského bydliště nezabere zas tolik času, účastnit se podobných akcí už není tak jednoduché. Zvlášť když je člověku přes třicet, splácí hypoteční úvěr, má několik pracovních úvazků a konečně si připustí, že i odpočinek je součástí lidského života. S distancí přichází ale i užitek – mé FOMO se pohybuje v únosných mezích a člověk má možnost celé dění nahlédnout z odstupu. Když se mi ale před nedávnem v instagramovém feedu zobrazil příspěvek iniciativy Praha je feministická!, z nějž jsem se dozvěděl, že 11. října se uskuteční velká feministická demonstrace s názvem Pochod pro život, okamžitě jsem sáhl po diáři. Konečně událost, která je vymezená pozitivně! Cílem je projít svorně Prahou za práva žen a queer lidí, aniž by se jednalo o protiakci. Tak na viděnou na Hradě!

Když jedete na třítýdenní pracovní cestu do Paříže, je potřeba vyřešit, co s volným časem. Jako průvodce mi posloužila současná francouzská literární superstar Constance Debré, která dle svých vlastních slov jen píše knihy, šuká holky a hodně plave. Vzal jsem ji tedy – z jedné třetiny – za slovo a náruživě se vrhl na plavání. K bazénu jsem to měl z ubytování asi jen tři sta metrů – šlo o jeden z plaveckých stadionů, v nichž loni probíhaly olympijské závody. A jakkoli patřím k zarytým kritikům tohoto sportovního megazvěrstva, plavání jsem si na tomto místě náramně užíval.

Problémy s plaveckou čepicí (od bizarní zápůjčky erární růžové až po opakované nákupy větších a větších velikostí, než se mi do té poslední podařilo narvat mé „cheveux longs“) lze vnímat jako nevýznamnou peripetii na cestě ke konečnému uspokojení. A co víc, bylo to skoro zadarmo! V tomto bodě se však idylka bohužel kazí. Přestože jednorázový vstup činil jen tři a půl eura, v bazénu zalitém slunečními paprsky se blyštila takřka výhradně bílá těla, což ostře kontrastovalo s tím, jak vypadají ulice okolní čtvrti s početnou přistěhovaleckou komunitou. Třídní rozdíly francouzské společnosti se tak pod pěti kruhy vyjevily ve své monstrozitě.

Ale přece jen jsem lidi tmavé pleti na svých plaveckých misích potkal: v útrobách stadionu drhli sprchy a vytírali podlahy, případně plnili funkci sekuriťáků. Constance Debré má pravdu, že ve Francii si i chudí mohou dovolit pravidelně chodit do bazénu. Jen bych k tomu na základě vlastní zkušenosti dodal, že mít plavky, plaveckou čepici a brýle tak úplně nestačí.