Potrat v ústavě! Historický moment! Přepisujeme dějiny! – tímto způsobem se psalo o průkopnickém článku ústavy Páté republiky ve francouzských médiích. Francie se stala první zemí na světě, která má právo na potrat zapsaný ve svém ústavním řádu. Interrupce je tak absolutní právo a může ji podstoupit každá žena bez ohledu na vyznání nebo sociální status. A žádná žena za to nemůže být souzena nebo penalizována. Bouřlivé ovace přišly zejména po konečném hlasování ve francouzském Senátu. Čekalo se, že většinově pravicový a vůči potratům zdrženlivější Senát bude přehlasován Národním shromážděním. To se nakonec nestalo a i v Senátu měl návrh mimořádně vysokou podporu. Až překvapivě umírněná byla reakce Francouzské biskupské konference. „Vzali to celkem v klidu,“ shodujeme se s kolegou poté, co její prezident Éric de Moulins­-Beaufort vyzval v tzv. potratovém týdnu (kdy byl potrat oficiálně se vší pompou zapsán do ústavy, k čemuž došlo příznačně 8. března) všechny věřící k půstu a modlitbám. A zopakoval, že církev bude nadále podporovat život od jeho vzniku a poskytovat pomoc těhotným ženám v těžké životní situaci, aby nemusely interrupci podstupovat. Modlitby by se podle sboru katolických biskupů měly vztahovat zejména k tomu, aby lidé měli chuť do života a k plození. Biskupové by si také přáli větší institucionální podporu matkám i dětem. Možná kdyby katolická církev změnila názor na antikoncepci, nebylo by pak zapotřebí hovořit tolik o potratech. Místo toho se pořád dokola řeší jen následky, nikoli příčiny otěhotnění. „Ale vlastně je to takhle OK,“ říká kolega, „taky by mohli vyhrožovat peklem.“

Občas o sobě slýchám, že jsem kočičí člověk. Co to znamená? Kočičí lidé jsou ve stejnojmenném americkém snímku z roku 1982 zobrazeni jako zvláštní člověčí druh. Vyznačují se tím, že se po sexu promění ve velkou kočkovitou šelmu, a aby se mohli vrátit do lidské podoby, musí zabít člověka. To se mi neděje, ale stávají se mi jiné věci. Před lety jsem narazil na článek o jisté veterinární klinice v Dublinu, která nabízela zaměstnání, jehož náplní nebylo nic jiného než mazlit se s kočičími pacienty. Občas sním o tom, že takovou pozici zastávám – zpravidla ve chvílích, kdy mi moje vlastní práce přestává dávat smysl. Bylo by pěkné mít možnost vrátit těm malým šelmám to, co ony dlouhodobě poskytují mně. A poskytují mi toho opravdu hodně: uklidňují mě, vysávají ze mě nemoci i splín a střeží můj spánek, z nějž se pro mě za léta práce v novinách stala možná nejsmysluplnější – a přitom tak nesamozřejmá – životní náplň. I u nás existují kliniky, jež se specializují na léčbu koček, ale zaměstnání spočívající v mazlení podle všeho žádná z nich nenabízí. Poptávka je po dobrovolnících v útulcích, ale já sním o práci, která by mě dokázala uživit, navíc se bojím, že bych si bral kočky z útulků domů – nerad bych, aby mi moje kočičí posedlost přerostla přes hlavu. Další možnost je živit se hlídáním koček: na jednu nabídku jsem nedávno narazil, ale musel bych být zaměstnaný na plný úvazek, jezdit po Praze na skútru a posílat majitelům videa, jak jejich mazlíčkům kroužím kolem hlavy mávátkem. A nechci si ani představovat, jaké následky by pro mě měl syndrom vyhoření v takovémto zaměstnání. Asi tedy budu ještě chvíli korigovat texty a s kočkami se mazlit ve volném čase. Moje současné dvě kočky jsou koneckonců přítulné ažaž. Jedna dokonce natolik, že mě nedávno v noci málem zardousila. Zdál se mi sen, v němž jsem byl zamotaný do jakýchsi textilií a nemohl jsem se nadechnout. Urputně jsem se snažil vysvobodit, už jsem to začínal vzdávat, a vtom jsem se probudil a zjistil, že mi na krku leží kočka. I tohle se může stát kočičím lidem. A já, přestože nejsem tak sexy jako Nastassja Kinski ve zmíněném filmu, se k nim počítám, protože malým kočkovitým šelmám věnuju občas až přehnanou pozornost. Ale útoky Hamásu ze 7. října 2023 odsuzuju, to jen aby bylo jasno…

Velké pivovary hledají cesty, jak oslovit zákazníky holdující spíše osobitějším portfoliím řemeslného pivovarnictví. Budvar dělá kolaborační várky s minipivovary, Plzeňský Prazdroj si ve svém areálu v budově bývalé elektrocentrály před čtyřmi lety založil rovnou vlastní minipivovar Proud. Ten uvařil zhruba čtyři desítky piv rozmanitých stylů, která navzdory technologickému a finančnímu zázemí velké korporace na tuzemské pivní scéně vzbudila vesměs spíše rozpaky. Kvalita přinejlepším průměrná, odpovídající rádoby hravým názvům jako TheMže nebo Soutock. Patnáctiletým zákazníkům v roce 2001 by to možná přišlo vtipné. Škoda, že taková cílovka nemůže produkty od Proudu legálně konzumovat. Pokud se po celou dobu existence Proudu vedly debaty o tom, nakolik vůbec mají sládková Lenka Straková a její kolega Martin Škoda volnou ruku vařit pivo bez dohledu korporátního dozoru, poslední tah Plzeňských ukázal, že na prvním místě je jednoznačně marketing. V tichosti značku Proud Strakové a Škodovi odebrali a pod stejným logem uvařili ve velkém objemu produkt označený jako „moderní ležák z Prazdroje“. Mok odpudivé světlé barvy v čiré průhledné lahvi svým vzhledem připomíná levné mexické ležáky, kvůli použití blíže nespecifikovaných aromat ovšem v chuti zaostává i za nimi. Reklamní kampaň provázející tento nápoj s nižším obsahem alkoholu (3,9 procenta) evidentně cílí především na mladé. Těžko říct, co je na tom nejsmutnější. To, že pivovar, který v roce 1842 definoval, co je to ležák, nyní vyrobil parodii tohoto pivního stylu? Že se tuto parodii snaží vnutit nejmladším konzumentům s tím, že jde o něco lepšího a modernějšího než „obyčejná piva“? Nebo způsob, jakým se v Plzni otočili zády k lidem stojícím za původním Proudem? Z toho se mezitím stala Elektrárna a může se pod novým názvem pokusit vykročit z průměru. Dokud zase nějaký korporátní rozmar nezavelí jinak.