S díly Pavla Kohouta jsme se v poslední době seznamovali spíš prostřednictvím televizní obrazovky (Hodina tance a lásky) než jako diváci jeho dramat či čtenáři próz. Je tedy milým překvapením, že teď vydává nikoli „memoáromán“, jakým byly knihy Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes, nýbrž román-zpověď, nazvaný To byl můj život??. Na přední straně přebalu je dokonce rodinná fotografie, aby dokumentárnost textu byla nepochybná. Jde ovšem o první díl a nakladatelství slibuje, že vydá ještě jeden. Dva otazníky v titulu nejsou jistě nadbytečné. Autor občas naznačí polemiku s kritiky, kteří údajně nepochopili nebo špatně přečetli jeho knihy, v případě monografie Pavla Kosatíka Fenomén Kohout je dokonce ochoten souhlasit, že ve svých „svalnatých dopisech prvním láskám a přátelům se chvástal“. To je ovšem vzácná výjimka, jinak má text románu všechny znaky Kohouta sebevědomého. Kdysi neduživý chlapeček je mužem velkého světa, cestuje, přátelí se s významnými lidmi, a přesto má daleko k nadutci. Je si jistý svou pravdou a je ochoten svá poblouzení racionálně vysvětlit. Ani bujný metaforický styl se nemění: „držet nad černou firmou plášť mlčení“, „čekal, čekal a čekal, až se z psacího stroje vynoří po spoustě plevele nadějný list ohlašující květ“ apod.

Na to jsme u něj víceméně zvyklí a ani nemá smysl mu to vyčítat – on takový „extrovert“ je, a jiný nebude. Své mladistvé veršování nezapírá, a nezapírá ani to, že bylo až běda povrchní. Kurzívně cituje ze svých her či románů, jež měly úspěch doma i v cizině. V textu románu se mihne spousta jmen méně známých i proslulých, vypravěč nesmlčí ani svá erotická poblouznění.

Barvité vyprávění zvadne ve chvíli, kdy se věnuje politickým událostem. Odmítá třebas označovat takzvaný Vítězný únor za puč, neboť byl přece jen nesen masami prostých občánků. Ani mu na mysl nepřijde, že jej takto první označil jeho pozdější přítel Václav Havel… Zato odsoudí „druhého Václava na prezidentském křesle České republiky“, protože „celému disentu upře prakticky jakýkoli význam, přizná jej naopak ,mlčící většině‘, ke které patřil sám“. Pěkná kapitola je věnována herci Valtru Taubovi, o němž šly zvěsti, že byl spolupracovníkem estébáků. Plně ho očistí – své informace poctivě ověřoval – a vyzdvihne jeho herecké schopnosti česky mluvícího pražského Němce. Závěrečné pasáže o Kohoutově pronásledování tajnou i veřejnou policií jsou přesvědčivé a poučné. Mladí lidé, kteří se narodili do svobody, líčení snad ani neuvěří. A přece má náš autor pravdu pravdoucí, třebaže ji někdy takříkajíc „nafoukne“. Jinak totiž psát neumí a teď ani nemusí. Já ho přes četné výhrady přijímám takového, jaký je.

Autor je literární kritik.