Přes celou jednu stěnu táborového muzea

visí nazvětšovaná fotografie lednového apelu.

Tisíce nehybných postav v hladké geometrii

obřího půlkruhu. Jak zasněžená nekropole,

jak průmyslová zóna zahlédnutá mezi mraky,

jak břidlicová pole na atlantském břehu.

Jen v pravém dolním rohu rozostřená skvrna,

dva anebo tři pospíchají za černou uniformou

někam mimo záběr.

Prohlížím si celý výjev zblízka,

jako se prohlížejí skupinové snímky.

Jsi kterýkoli z nich.

Obláček u úst a ranní nízká mlha.

Hledám tě přece marně.

Na cestě zpátky rychlovlak bez odporu

rozbíjí chladný protivzduch,

kterým se – a ještě něčím větším, jiným –

na místě v rohu zalykám.