Vsevolod Někrasov (1934, Moskva) patří do okruhu básníků a výtvarníků, kteří se na přelomu padesátých a šedesátých let scházeli nedaleko za Moskvou, v osadě Lianozovo, na malých výstavách neoficiálního umění, které pořádal ve svém pokoji v jednopatrovém „baráku“ malíř Oskar Rabin. Skupině se dostalo jméno Lianozovská škola a poprvé zaznělo v roce 1968 jako obvinění z úst představitelů oficiální moci. Poetiku Lianozovské školy je na jedné straně možné pro její orientaci na všednodennost a periferii přirovnat k české Skupině 42, na straně druhé ke konkrétnímu či experimentálnímu umění. A právě to je příznačné pro Někrasova, který bývá považován také za zakladatele ruského konceptualismu. Jeho poezii je možné kromě těchto pojmů označit termíny minimalistická, vizuální či zvuková. Na rozdíl od západních experimentátorů je jí cizí důraz na „strojovost“ psaní, na souvislost s rodící se výpočetní
technikou.
Někrasov se ve své poezii snaží o maximální jednoduchost sdělení, o obnažení mechanismů, na jejichž základě fungoval oficiální jazyk sovětské moci, o odstranění klišé. Jeho básně jsou ponořeny do zvláštního ticha, z něhož se tu a tam vynořují a zase mizí nepatrné útržky myšlenek. Za Sovětského svazu básník publikoval především v zahraničních časopisech. Od devadesátých let si sám vydal několik knih básní a teoretických statí, v nichž mnohdy zuřivě brání výsadní místo neoficiálního umění v sovětských a ruských dějinách.
Výtvarník a spisovatel Leonid Tiškov (1953, Ural) žije od sedmdesátých let v Moskvě, kde vystudoval medicínu. Pracoval jako lékař a přivydělával si ilustracemi do přírodovědných a lékařských encyklopedií. Do oblasti Uralu je zasazena většina jeho příběhů a postav s osobitou mytologií (potápěči, lidé žijící ve sloních chobotech aj.). Jedněmi z nejznámějších jsou dabloidové – červené nohy (od chodidel po kolena) zakončené hlavičkou, které se zrodily z androgynního organismu zvaného Dablus. Dabloidové jsou zhmotněné strachy a obavy, které si člověk dělá zcela zbytečně, hýčká si je, místo aby se jich zbavil. Ve své knižní tvorbě autor navazuje na umělecké knihy futuristů, které zdůrazňují výtvarnou a typografickou složku. Jeho ilustrace a příběhy doprovází silný důraz na sentiment
a snaha o zachování vzpomínky na místo původu. Za zosobnění tohoto principu lze považovat Tiškovův projekt Vjazanik. Jedná se o bytost v podobě kostýmu, který upletla Tiškovova matka z kousků šatů, jež v domě zbyly po přátelích a příbuzných – každý proužek má svou historii a otisk původního nositele. Leonid Tiškov je kromě uralských mytologií autorem cestopisů (například s postavičkou člověka, který žije v chobotu, putuje do Tibetu a navštíví Dalajlamu), performancí (pohřbívání vánočních stromků), divadelních her a objektů. Projekt dvanáctibarevných fotografií (60 x 80 cm) s názvem Soukromá luna vznikal ve spolupráci s Borisem Bendikovem v letech 2003 až 2005. Fotografie byly vystaveny spolu se srpkem měsíce
v galeriích v Rusku, Belgii, Anglii, Rakousku aj.
–am–
