Znovu, už po několikáté, čtu příběh chytače brouků. „Zřejmě ve svém zaujetí pro písčité půdy byl na dobré stopě. Vždyť Cicindelidae jsou přímo typický písečný hmyz. Podle jedné teorie i ten zvláštní způsob letu má dokonce účel – vylákat z hnízda drobná zvířata, na něž se zaměřují. Vylákají například myš nebo ještěrku, až zabloudí v poušti, pak počkají, až klesne hlady nebo vyčerpáním, a jejich mrtvolu mají za potravu. Mají taková elegantní starobylá jména, jako třeba fumicukai, a na první pohled vypadají tak jemně a graciézně, ale ve skutečnosti mají tvrdou a dravou povahu, která se neštítí ani kanibalismu.“ (s. 15)
V kraji písečných dun uvízne „jistý muž“ v pasti na dně jámy a strčen do domku osamělé ženy, kam každou škvírkou ustavičně proniká jemný písek, stává se vězněm poťouchlých obyvatel písečné vesnice a otrockým odklízečem písku.
„Ale za tenkou prkennou stěnou se stále ještě pohybuje žena odhrabující písek. Cožpak ty slabé ženské ruce tady mohou vůbec něco dokázat? Není to zrovna tak, jako by si chtěla postavit dům do rozhrnuté vody? Vždyť na vodě se každý musí přizpůsobit jejím vlastnostem a plout lodí.“ (s. 34)
Před čtyřiceti lety, v nesvobodné době, jsem tuto knihu četla jako alegorii podlosti a zvůle ponižovatelů nakonec ponížených láskou muže a písečné ženy – svazkem upevněným po urputném dramatu vzdoru a sbližování v extrémních podmínkách na dně jámy, kde žili sledováni a provokováni senzacechtivými sousedy:
„Děda mluvil pomalu a s dlouhými přestávkami, jako by v hlavě přebíral a rovnal nějaké staré písemnosti. ‚Tedy rozhodně to [povolení opustit jámu] není nemožná věc.. Kdybyste třeba, jako například, vy dva veřejně, tedy, aby to všichni viděli… udělali tamto, jako přede všema… Potom by to byl důvod, že ano, takže, no proč ne…‘“ (s. 165)
Po čtyřiceti letech, tady a teď, musím docenit mistrovské dílo jako předobraz děsivé reality show, v níž se místo o zlaťáky hraje o lidskou důstojnost. V konečném autorově zúčtování je tu přiznána vyšší hodnota vzájemnosti a pomoci, síle pravého pouta a vrtkavého štěstí spíše než individuálnímu úniku, klamné představě bezbřehé volnosti či autoritářskému gestu.
„Nakonec však zima nějak přešla a nastalo jaro. Začátkem března konečně dostali rádio a na střeše vztyčil vysokou anténu. Žena s výrazem naprostého štěstí a opětovnými výkřiky překvapení půl dne neustále otáčela knoflíkem na obě strany. Koncem téhož měsíce žena otěhotněla. Za další dva měsíce, den nato, co po tři dny nepřetržitě přeletovali ze západu na východ velcí bílí ptáci, začala krvácet ze spodní části těla a stěžovala si na prudké bolesti. Kdosi z vesnice, o němž se vědělo, že má příbuzného zvěrolékaře, stanovil diagnózu, že patrně jde o mimoděložní těhotenství, a bylo proto rozhodnuto odvézt ji tříkolkou do nemocnice. Zatímco čekali, až pro ni přijedou, seděl muž u ní, dal jí jednu ruku a tou druhou, volnou, jí jemně hladil život.“ (s. 172)
Vypisovala jsem z románu Písečná žena (autor Abe Kóbó), díla vzniklého v roce 1962 a vydaného v českém překladu Miroslava Nováka v roce 1965 a 2005.
Zdeňka Švarcová, japanistka