Mezi pamětí a historií

Zrych­le­ní his­to­rie. Je tře­ba uvě­do­mit si, co ten­to vý­raz přes­ně zna­me­ná, a to ne­jen ja­ko me­ta­fo­ra: stá­le rych­lej­ší pře­pa­dá­ní do mi­nu­los­ti, kte­rá je s ko­neč­nou plat­nos­tí mrt­vá, cel­ko­vé vní­má­ní kaž­dé vě­ci ja­ko zmi­ze­lé – po­ru­še­ní rov­no­­vá­hy. Vy­tr­há­vá­ní to­ho, co ješ­tě zů­stá­va­lo ži­vé v hře­ji­vé tra­di­ci, v ně­mo­tě zvy­ku, v opa­ko­vá­ní to­ho, co jsme zdě­di­li po před­cích, pod tla­kem hlu­bo­ké­ho ci­tu pro dě­ji­ny. Osvo­jo­vá­ní si vě­do­mí se­be sa­ma ve zna­me­ní mi­nu­lé­ho, do­kon­čo­vá­ní ně­če­ho ode­vždy za­po­ča­té­ho. O pa­mě­ti se to­lik mlu­ví jen pro­to, že již žádná ne­ní.

Zvě­da­vost ohled­ně míst, v nichž krysta­li­zu­je a do nichž se utí­ká pa­měť v tom­to kon­krét­ním oka­mži­ku na­ší his­to­rie. Oka­mžik klí­čo­vý, v němž se vě­do­mí roz­cho­du s mi­nu­los­tí mí­sí s po­ci­tem ro­ze­rva­né pa­mě­ti; kde však ta­to trh­li­na pro­bou­zí ješ­tě dost pa­mě­ti na to, aby mo­hl být na­sto­len pro­blém je­jí­ho vtě­le­ní. Po­cit kon­ti­nu­i­ty se stá­vá usa­ze­ni­nou, shro­máž­dě­nou v urči­tých místech. Mís­ta pa­mě­ti exis­tu­jí pro­to, že už ne­exis­tu­jí pro­stře­dí pa­mě­ti.

Po­mysle­me na ne­ná­vrat­né zmr­za­če­ní, kte­ré před­sta­vo­val ko­nec sed­lá­ků, této po­spo­li­tos­ti pa­mě­ti v pra­vém slo­va smys­lu, jež se stala mód­ním před­mě­tem his­to­ric­ké­ho zkou­má­ní prá­vě ve chví­li, kdy prů­mys­lo­vý růst do­sáhl své­ho vr­cho­lu. To­to ústřed­ní zhrou­ce­ní na­ší pa­mě­ti je přes­to jen pří­kla­dem. V je­di­ném ko­le se roz­to­čil ce­lý svět, pro­střed­nic­tvím dob­ře zná­mé­ho fe­noménu ší­ří­cí se svě­to­vos­ti, de­mo­kra­ti­za­ce, vli­vu na vel­ké ma­sy li­dí, ros­tou­cí dů­le­ži­tos­ti mé­dií. Na okra­ji to­ho­to pro­ce­su pak ne­zá­vis­lost no­vých ná­ro­dů vtáh­la do his­to­rič­nos­ti spo­leč­nos­ti, které z je­jich etno­lo­gické­ho spán­ku pro­bu­di­lo již ko­lo­niál­ní ná­si­lí. A do té­hož po­hy­bu vnitř­ní de­ko­lo­ni­za­ce vstou­pi­la všech­na etni­ka, sku­pi­ny, ro­di­ny se sil­ným ka­pi­tá­lem pa­mě­ti a sla­bým ka­pi­tá­lem his­to­rie. Ko­nec spo­le­čen­ství pa­mě­ti, na­pří­klad všech těch, kte­rá za­jiš­ťo­va­la ucho­vá­vá­ní a pře­dá­vá­ní hod­not, ať ji­mi by­la cír­kev ne­bo ško­la, ro­di­na ne­bo stát. Ko­nec ideo­lo­gií pa­mě­ti, na­pří­klad všech těch, kte­ré za­jiš­ťo­va­ly pra­vi­del­ný pře­chod z mi­nu­los­ti do bu­doucnos­ti ne­bo ozna­čo­va­ly mo­men­ty mi­nu­los­ti, kte­ré by­lo tře­ba ucho­vat vzhle­dem k pří­pra­vě bu­douc­nos­ti, ať už jde o re­ak­ci, po­krok, či do­kon­ce re­vo­lu­ci. A mno­hem ví­ce než to: sa­mot­ný způ­sob his­to­ric­ké­ho vní­má­ní se za po­mo­ci mé­dií ne­smír­ně roz­pí­ná, při­čemž pa­měť, sou­stře­dě­ná na dě­dic­tví to­ho, s čím je dů­věr­ně obe­zná­me­na, ustu­pu­je efe­mérní­mu škra­lou­pu ak­tu­ál­nos­ti.

Zrych­le­ní: po­psa­ný fe­no­mén je po­sled­ním kro­kem, jenž nám bru­tál­ně zje­vu­je roz­sah vzdá­le­nos­ti me­zi oprav­do­vou pa­mě­tí, spo­le­čen­skou a ne­dotknu­tou, je­jíž mo­del před­sta­vo­va­ly takzva­né pri­mi­tiv­ní či archaic­ké spo­leč­nos­ti, kte­ré si s se­bou od­nes­ly je­jí ta­jem­st­ví – a his­to­rií, kte­rá je tím, v co mi­nu­lost pře­tvá­ře­jí na­še spo­leč­nos­ti, od­sou­ze­né k za­po­mí­ná­ní pro­ce­sem ne­ustá­lé změ­ny. Me­zi ce­listvou, vlád­nou­cí pa­mě­tí, kte­rá si ne­ní vě­do­ma se­be sa­mé, pa­mě­tí uspo­řá­dá­va­jí­cí a vše­moc­nou, spon­tán­ně aktua­li­zu­jí­cí, pa­mě­tí bez mi­nu­los­ti, kte­rá věč­ně ob­no­vu­je dě­dic­tví tím, že dáv­nou do­bu před­ků kla­de až do vě­ku hr­di­nů, po­čát­ků a mý­tu – a pa­mě­tí na­ší, kte­rá je pou­ze his­to­rií, sto­pou a tří­dě­ním. Ta­to vzdá­le­nost se dá­le pro­hlu­bo­va­la v té mí­ře, v níž si li­dé při­zná­va­li prá­vo, moc, a do­kon­ce po­vin­nost změ­ny, a to mě­rou od po­čát­ku mo­der­ní do­by stá­le ros­tou­cí. Ta­to vzdá­le­nost dnes do­spě­la do své­ho kře­čo­vi­té­ho po­sled­ní­ho sta­dia.

To­to vy­tr­že­ní pa­mě­ti do­by­vačným a vy­ko­ře­ňu­jí­cím tla­kem his­to­rie ja­ko by způ­so­bo­va­lo zje­ve­ní: roz­lo­me­ní vel­mi sta­ré­ho pou­ta to­tož­nos­ti, ko­nec to­ho, co pro­ží­vá­me ja­ko sa­mo­zřej­mé: sho­dy his­to­rie a pa­mě­ti. Sku­teč­nost, že ve fran­couz­šti­ně exis­tu­je jen je­di­né slo­vo pro ozna­če­ní ži­tých dě­jin a in­te­lek­tu­ál­ní ope­ra­ce, kte­rá jim pro­půj­ču­je sro­zu­mi­tel­nost (což Něm­ci roz­li­šu­jí slo­vy Geschichte a His­to­rie, te­dy dě­ji­ny a his­to­rie ), ta­to čas­to zdů­raz­ňo­va­ná ne­do­sta­teč­nost ja­zy­ka zde vy­dá­vá svou hlu­bo­kou prav­du: po­hyb, jenž nás uná­ší, je stej­né po­va­hy ja­ko po­hyb zob­ra­ze­ní to­ho­to po­hy­bu. Kdy­by­chom ješ­tě obý­va­li svou pa­měť, ne­po­tře­bo­va­li by­chom jí za­svě­tit ur­či­tá mís­ta. Ta­ko­vá mís­ta by ne­exis­to­va­la, pro­to­že by ne­exis­to­va­la pa­měť strže­ná his­to­rií. Kaž­dé ges­to, včet­ně to­ho nej­oby­čej­něj­ší­ho, by by­lo pro­ží­vá­no ja­ko ná­bož­né opa­ko­vá­ní to­ho, co se dě­lá od vě­ků, v tě­les­né to­tož­nos­ti úko­nu a smys­lu. Jak­mi­le se ob­je­ví sto­pa, vzdá­le­nost, zpro­střed­ko­vá­ní, ne­jsme již v pra­vé pa­mě­ti, ale v his­to­rii. Po­mysle­me na Ži­dy, uza­vře­né v kaž­do­den­ním ri­tuá­lu tra­di­ce. Je­jich usta­ve­ní se ja­kož­to „li­du pa­mě­ti“ vy­lu­čo­va­lo sta­rost o his­to­rii až do té chví­le, kdy jim ote­vře­ní se mo­der­ní­mu svě­tu vnu­ti­lo po­tře­bu mít his­to­ri­ky.

Usazena v posvátnu

Pa­měť, his­to­rie: ne­jde vů­bec o sy­no­ny­ma, a my si uvě­do­mu­je­me, že sto­jí v kaž­dém bo­dě pro­ti so­bě. Pa­měť je ži­vot, kte­rý vždy ne­sou sku­pi­ny ži­vých, a prá­vě pro­to je v ne­ustá­lém vý­vo­ji, ote­vře­na dia­lek­ti­ce vzpo­mín­ky a za­­po­mně­ní, ne­vě­do­má ohled­ně svých po­stup­ných de­for­ma­cí, vy­dá­na kaž­dé­mu uži­tí a zne­uži­tí, schop­na dlou­hých ob­do­bí skry­tos­ti a náh­lých zno­vu­oži­ve­ní. His­to­rie je vždy pro­ble­ma­tic­kou a neúplnou re­kon­struk­cí to­ho, co už ne­ní. Pa­měť je fe­no­mé­nem vždy ak­tu­ál­ním, pou­tem pro­ží­va­ným ve věč­né pří­tom­nos­ti; his­to­rie je zob­ra­ze­ním mi­nu­los­ti. Pro­to­že je ci­to­vá a kou­zel­ná, pa­měť se sná­ší pou­ze s tě­mi de­tai­ly, kte­ré jí vy­ho­vu­jí; ži­ví se vzpo­mín­ka­mi, kte­ré jsou ne­jas­né, roz­por­né, obec­né ne­bo ne­stá­lé, kon­krét­ní ne­bo sym­bo­lic­ké, je náchylná ke všem pře­no­sům, za­stí­rá­ním, škrtá­ním ne­bo pro­jekcím. His­to­rie ja­kož­to úkon in­te­lek­tu­ál­ní a zesvětšťu­jí­cí vy­ža­du­je ana­lý­zu a kri­tic­kou roz­pra­vu. Pa­měť usa­zu­je vzpo­mín­ku v posvátnu, his­to­rie ji z něj vy­há­ní a vždy ji pře­vá­dí do pró­zy. Skry­tá pa­měť sku­pi­ny, kte­rou sjed­no­cu­je, což ře­če­no spo­lu s Halbwachsem zna­me­ná, že exis­tu­je to­lik pa­mě­tí, ko­lik exis­tu­je sku­pin; že pa­měť je při­ro­ze­ně mno­ho­četná a zmno­žo­va­ná, sku­pi­no­vá, ví­ce­ná­sobná a indi­vi­dua­li­zo­va­ná. His­to­rie ná­le­ží na­opak všem a ni­ko­mu, což jí pro­půj­ču­je sklon k to­mu, co je uni­ver­zál­ní. Pa­měť za­pouš­tí ko­ře­ny v konkrétnu, v pro­sto­ru, ges­tu, ob­ra­zu a před­mě­tu. His­to­rie ulpí­vá pou­ze na tom, co tr­vá v ča­se, na evo­lu­cích a na vzta­zích me­zi věc­mi. Pa­měť je ab­so­lut­nem a his­to­rie zná jen to, co je re­la­tiv­ní.

V srd­ci his­to­rie pů­so­bí kri­ti­cismus ni­čí­cí spon­tán­ní pa­měť. Pa­měť je pro his­to­rii vždy po­de­zře­lá, ne­boť sku­teč­ným po­slá­ním his­to­rie je je­jí zni­če­ní a po­tla­če­ní. His­to­rie je tím, co od­ní­má ži­té mi­nu­los­ti le­gi­ti­mi­tu. Na ho­ri­zon­tu his­to­ric­kých spo­leč­nos­tí, na hra­ni­cích zce­la histo­ri­zo­va­né­ho svě­ta by do­šlo k po­sled­ní­mu a ko­neč­né­mu ze­svět­ště­ní. Po­hyb his­to­rie, his­to­ri­zu­jí­cí am­bi­ce ne­jsou exalta­cí to­ho, co se oprav­du sta­lo, ale je­ho srá­že­ním do ni­co­ty. Vše­obec­ně zavládnuvší kri­ti­cis­mus by jis­tě ucho­val mu­zea, pa­mět­ní me­dai­le a po­mní­ky, to jest zbroj­ni­ci, kte­rou po­tře­bu­je ke své vlastní prá­ci, při­tom by je však zba­vil to­ho, co z nich v na­šich očích či­ní mís­ta pa­mě­ti. Spo­leč­nost ži­jí­cí zce­la ve zna­me­ní his­to­rie by na­ko­nec ne­zna­la mís­ta, v nichž by ukotvo­va­la svou pa­měť, o nic ví­ce než spo­leč­nost tra­dič­ní.

Jed­ním z nejhma­ta­telnějších zna­me­ní to­ho­to vy­tr­že­ní his­to­rie z pa­mě­ti je mož­ná za­čá­tek his­to­rie his­to­rie, pro­bu­ze­ní, ve Fran­cii zce­la ne­dáv­né, histo­rio­gra­fic­ké­ho vě­do­mí. His­to­rie, a ješ­tě přes­ně­ji his­to­rie ná­rod­ní­ho vý­vo­je, usta­vi­la nej­sil­něj­ší z na­šich ko­lek­tiv­ních tra­dic; na­še ty­pic­ké pro­stře­dí pa­mě­ti. Od stře­do­vě­kých kro­ni­ká­řů až po sou­čas­né his­to­ri­ky „to­tální” histo­rie se roz­ví­je­la ce­lá his­to­ric­ká tra­di­ce ja­ko pra­vi­del­né osvě­žo­vá­ní pa­mě­ti a je­jí spon­tán­ní pro­hlu­bo­vá­ní, re­kon­struk­ce mi­nu­los­ti bez prázd­ných míst a bez trh­li­ny. Od Froissarta ne­měl po­dle všeho žád­ný z vel­kých his­to­ri­ků po­cit, že by před­sta­vo­val pou­ze jis­tou kon­krét­ní pa­měť. Commy­nes si ne­byl vě­dom to­ho, že shro­maž­ďu­je pou­ze pa­měť dy­nastickou, La Po­pe­li­nière pa­měť fran­couz­skou, Bossuet pa­měť mo­narchickou a křes­ťan­skou, Vol­tai­re pa­měť po­kro­ku lid­ské­ho po­ko­le­ní, Mi­che­let pou­ze pa­měť „li­du” a La­visse vý­luč­ně pa­měť ná­ro­da. Prá­vě na­opak, by­li prodchnu­ti po­ci­tem, že je­jich úkol spo­čí­vá v usta­ve­ní pa­mě­ti, kte­rá bu­de po­zi­tiv­něj­ší, ob­saž­něj­ší a ví­ce vy­svět­lu­jí­cí než pa­mě­ti pře­de­šlé. Vě­dec­ká vý­zbroj, kte­ré se his­to­rii do­sta­lo bě­hem mi­nu­lé­ho sto­le­tí, jen vý­raz­ně po­sí­li­la kri­tic­ké usta­vo­vá­ní té pra­vé pa­mě­ti. Všech­ny vel­ké pro­mě­ny v po­je­tí his­to­rie spo­čí­va­ly v roz­ší­ře­ní zá­kla­dů ko­lek­tiv­ní pa­mě­ti.

Rozložit a rekonstruovat

V ta­ko­vé ze­mi, ja­kou je Fran­cie, ne­mů­že být his­to­rie his­to­rie ne­vin­nou čin­nos­tí. Vy­jad­řu­je vnitř­ní zvrat, jímž se his­to­rie ja­kož­to pa­měť pro­mě­ňu­je v his­to­rii ja­kož­to kri­ti­ku. Kaž­dá his­to­rie je svou po­va­hou kri­tic­ká a všich­ni his­to­ri­ko­vé tvr­di­li, že od­ha­lu­jí lži­vé my­to­lo­gie svých před­chůd­ců. Ve chví­li, kdy se his­to­rie pus­tí do psa­ní své vlast­ní his­to­rie, však za­čí­ná ně­co zá­sad­ní­ho. Zro­ze­ním sta­ros­ti o his­to­rio­gra­fii si his­to­rie uklá­dá úkol ob­klí­čit v so­bě sa­mé to, co k ní ne­ná­le­ží, při­čemž zjiš­ťu­je, že je obě­tí pa­mě­ti, a sna­ží se od ní osvo­bo­dit. V ze­mi, kte­rá by his­to­rii ne­by­la bý­va­la po­vě­ři­la ve­de­ním a utvá­ře­ním ná­rod­ní­ho vě­do­mí, by his­to­rie his­to­rie ne­by­la obtí­že­na vším tím­to po­le­mic­kým ob­sa­hem. Na pří­klad ve Spo­je­ných stá­tech, ze­mi mno­ho­čet­né pa­mě­ti a mno­ha pří­no­sů, jde o dis­ci­plí­nu pro­vo­zo­va­nou ode­vždy. Roz­díl­né in­ter­pre­ta­ce vy­hlá­še­ní ne­zá­vis­los­ti ne­bo ob­čan­ské vál­ky se mo­hou stře­tat nad vel­mi zá­važnými otáz­ka­mi, ne­zpo­chyb­ňu­jí však ame­ric­kou tra­di­ci, pro­to­že v jis­tém smys­lu žád­ná ta­ko­vá tra­di­ce ne­exis­tu­je, ne­bo ne­ní ni­jak pod­stat­ně zprostředko­vá­na his­to­rií. Ve Fran­cii je na­opak his­to­rio­gra­fie obra­zo­bo­recká a neucti­vá. Je­jí ná­pl­ní je zmoc­ňo­vat se tra­di­cí nej­lé­pe usta­ve­ných před­mě­tů – roz­ho­du­jí­cí bit­vy, ja­kou by­ly Bouvi­nes, ka­no­nic­ké pří­ruč­ky, ja­kou je ma­lý La­visse –, a pak roz­lo­žit je­jich me­cha­nis­mus a re­kon­sti­tuo­vat co nej­po­drob­ně­ji pod­mín­ky je­jich utvá­ře­ní. Zna­me­ná to vnést po­chyb­nost do sa­mé­ho srd­ce, pro­nik­nout kri­tic­kým ost­řím me­zi kmen pa­mě­ti a ků­ru his­to­rie. Zkou­mat his­to­rio­gra­fii Fran­couz­ské re­vo­lu­ce, re­kon­sti­tuo­vat je­jí mý­ty a je­jí in­ter­pre­ta­ce, to vše zna­me­ná, že se již ne­zto­tož­ňu­je­me be­ze zbyt­ku s je­jím dě­dic­tvím. Do­ka­zo­vat ur­či­tou tra­di­ci, jak­ko­li úcty­hod­nou, zna­me­ná, že se již ne­po­va­žu­je­me pros­tě a jed­no­du­še za je­jí no­si­te­le. His­to­rie his­to­rie se však ne­za­bý­vá pou­ze nej­po­svát­nější­mi před­mě­ty na­ší ná­rod­ní tra­di­ce; kla­de­ním otáz­ky po svých ma­te­ri­ál­ních a pojmo­vých pro­střed­cích, po po­stu­pech své­ho vlast­ní­ho vy­tvá­ře­ní a spo­le­čen­ských va­zeb své­ho ší­ře­ní, po svém vlast­ním usta­ve­ní se v po­době tra­di­ce, tím vším vstou­pi­la ce­lá his­to­rie do své­ho histo­rio­gra­fic­ké­ho vě­ku, při­čemž se s ko­neč­nou plat­nos­tí od­li­ši­la od pa­mě­ti. Od pa­mě­ti, kte­rá se sa­ma sta­la před­mě­tem mož­né his­to­rie.

Stu­di­um míst pa­mě­ti se tak oci­tá v prů­se­čí­ku dvou hnu­tí, kte­rá ve Fran­cii a dnes vy­me­zu­jí je­ho ro­li a dá­va­jí mu smy­sl: na jed­né stra­ně hnu­tí čis­tě histo­rio­gra­fic­ké­ho, mo­men­tu, v němž se his­to­rie ob­ra­cí ke své sebe­re­fle­xi; na dru­hé stra­ně hnu­tí ve vlast­ním smys­lu his­to­ric­ké­ho, kon­ce ur­či­té tra­di­ce pa­mě­ti. Čas míst je přes­ně vy­me­ze­ným oka­mži­kem, v němž mi­zí ob­rov­ský ka­pi­tál, kte­rý jsme pro­ží­va­li v dů­věr­nos­ti pa­mě­ti a kte­rý bu­de na­dá­le žít jen ja­ko před­mět zá­jmu re­konsti­tuo­va­né his­to­rie. Na jed­né stra­ně roz­ho­du­jí­cí pro­hlou­be­ní his­to­ric­ké prá­ce, na dru­hé stra­ně nástup kon­so­li­do­va­né­ho dě­dic­tví. Vnitř­ní dy­na­mi­ka kri­tic­ké­ho prin­ci­pu, vy­čer­pá­ní na­še­ho his­to­ric­ké­ho po­li­tic­ké­ho a du­šev­ní­ho rám­ce, ješ­tě dost sil­né­ho na to, aby­chom se o něj za­jí­ma­li, již dost po­mí­je­jí­cí­ho na to, aby se ne­do­ká­zal pro­sa­dit ji­nak než ná­vra­tem k nejzá­ři­vějším ze svých sym­bo­lů. Oba ty­to po­hy­by se spo­ju­jí, a od­ka­zu­jí nás tak zá­ro­veň a se stej­nou si­lou k zá­klad­ním ná­stro­jům his­to­ric­ké prá­ce a k těm nejsymbo­ličtějším před­mě­tům na­ší pa­mě­ti: k archi­vům stej­ně ja­ko ke tri­kolo­ře, ke knihov­nám, slov­ní­kům a mu­ze­ím stej­ně ja­ko ke vzpo­mínko­vým obřa­dům, slavnostem, Pan­theo­nu ne­bo Ví­těz­né­mu ob­lou­ku; k La­rousso­vu slov­ní­ku a ke zdi ko­mu­nar­dů. Mís­ta pa­mě­ti jsou pře­de­vším zbyt­ky. Jsou kraj­ní po­do­bou, v níž pa­mě­tí utvá­ře­né vě­do­mí pře­tr­vá­vá v his­to­rii, kte­rá se k ně­mu ob­ra­cí, pro­to­že je ne­zná. Mi­ze­ní ri­tuá­lu z na­še­ho svě­ta je dů­vo­dem ob­je­ve­ní se je­ho po­jmu. Je tím, co je vy­mě­šo­vá­no, vzty­čo­vá­no, usta­vo­vá­no, sestro­jo­vá­no, vyhla­šo­vá­no, umě­lý­mi pro­střed­ky a vů­lí udr­žo­vá­no spo­le­čen­stvím, kte­ré je již podstatně str­že­né svou pře­mě­nou a svou ob­no­vou. Při­ro­ze­ně sta­ví­cím no­vé vý­še než dáv­né, mla­dé vý­še než sta­ré, bu­douc­nost vý­še než mi­nu­lost. Mu­zea, ar­chi­vy, hřbi­to­vy a sbír­ky, slav­nos­ti, vý­ro­čí, smlou­vy, pro­to­ko­ly, pa­mát­ní­ky, sva­ty­ně, spol­ky, to vše jsou vrš­ky, svěd­čí­cí o ji­ném vě­ku, o ilu­zích věč­nos­ti. Od­tud nos­tal­gic­ký rys těch­to sli­tovných pro­jek­tů, do­jí­ma­vých a le­do­vých. Jsou to ri­tuá­ly spo­leč­nos­ti bez ri­tuá­lů; pře­chod­né svá­tos­ti ve spo­leč­nos­ti, kte­rá zesvětšťu­je; zvlášt­ní pro­je­vy věr­nos­ti ve spo­leč­nos­ti, kte­rá ohoblovává vše zvláštní; fak­tic­ké di­fe­ren­ci­a­ce ve spo­leč­nos­ti, kte­rá prin­ci­piál­ně ni­ve­li­zu­je; zna­ky sku­pi­no­vé­ho vy­zná­ní a sku­pi­no­vé pří­sluš­nos­ti ve spo­leč­nos­ti, kte­rá smě­řu­je k to­mu, aby uzná­va­la jen vzá­jem­ně rovné a to­tož­né jed­not­liv­ce.

Mís­ta pa­mě­ti se ro­dí a ži­jí z po­ci­tu, že ne­exis­tu­je žád­ná spon­tán­ní pa­měť, že je tře­ba vy­tvá­řet ar­chi­vy, že je tře­ba sla­vit vý­ro­čí, or­ga­ni­zo­vat osla­vy, pro­ná­šet smu­teční pro­je­vy, pro­vá­dět no­tář­ské zá­zna­my, pro­to­že ty­to úko­ny ne­jsou při­ro­ze­né. To pro­to men­ši­na­mi pro­vá­dě­ná obra­na pa­mě­ti, kte­rá se utek­la do pri­vi­le­go­va­ných a žár­li­vě stře­že­ných oh­ni­sek, pou­ze na­nej­výš rozžha­vu­je prav­du všech míst pa­mě­ti. Bez ostra­ži­té­ho bdě­ní nad vzpo­mín­ka­mi by his­to­rie ta­to mís­ta rych­le vy­met­la. Jsou bašta­mi, o něž se opí­rá­me. Kdy­by však to, co brání, ne­by­lo ohro­že­no, ne­by­lo by vů­bec nut­né je sta­vět. Kdy­by­chom vzpo­mín­ky v nich uza­vře­né sku­teč­ně pro­ží­va­li, by­ly by ne­po­třeb­né. A kdy­by se jich na­opak ani his­to­rie nezmocňo­va­la pro­to, aby je překru­co­va­la, pro­mě­ňo­va­la, hnětla a petri­fi­ko­va­la, ne­sta­la by se z nich mís­ta pro pa­měť. Prá­vě ten­to po­hyb sem a tam je usta­vu­je: oka­mži­ky his­to­rie vy­rva­né po­hy­bu his­to­rie, a pře­ce to­mu­to po­hy­bu vra­ce­né. Ne už zce­la život, ne zce­la smrt, ja­ko muš­le na bře­hu, když na­sta­ne od­liv mo­ře ži­vou­cí pa­mě­ti.

Marseillai­sa ne­bo pa­mát­ní­ky mrt­vých tak ži­jí tím­to dvoj­znač­ným ži­vo­tem, uhně­te­ným ze smí­še­né­ho po­ci­tu při­ná­le­ži­tos­ti a od­pou­tá­ní. Čtrnác­tý čer­ve­nec ro­ku 1790 již byl a ještě ne­byl mís­tem pa­mě­ti. Ro­ku 1880 z něj je­ho usta­ve­ní ná­rod­ním svát­kem či­ní ofi­ci­ál­ní mís­to pa­mě­ti, ale dí­ky du­chu Re­pub­li­ky byl ješ­tě oprav­du trys­ka­jí­cím pra­me­nem. A dnes? Sa­ma ztrá­ta na­ší ži­vou­cí ná­rod­ní pa­mě­ti nás nu­tí po­dí­vat se na něj po­hle­dem, kte­rý již ne­ní ani na­iv­ní, ani lho­stej­ný. Pa­měť, kte­rá nás trýz­ní a kte­rá již ne­ní na­še, me­zi rych­lým zesvětště­ním a do­čas­ně na­vrá­ce­nou po­svát­nos­tí. Ži­vel­né lpě­ní, kte­ré z nás ješ­tě či­ní dluž­ní­ky to­ho, co nás vy­tvá­ře­lo, zá­ro­veň však his­to­ric­ký od­stup, jenž nás nu­tí shléd­nout chladným o­kem na dě­dic­tví a pro­vést je­ho in­ven­tu­ru. Zachrá­ně­ná mís­ta pa­mě­ti, kte­rá již neobý­vá­me, na­půl ofi­ci­ál­ní a in­sti­tu­cio­na­li­zo­va­ná, na­půl afek­tiv­ní a ci­to­vá; mís­ta jed­no­mysl­né­ho sou­hla­su bez jed­no­mysl­nos­ti, kte­rá již ne­vy­jad­řu­jí ani bo­jov­né pře­svěd­če­ní, ani váš­ni­vou spo­lu­účast, na nichž se však přes­to ješ­tě chvě­je ja­ký­si zby­tek sym­bo­lic­ké­ho ži­vo­ta. Pro­mě­na pa­mátné­ho v his­to­ric­ké, pro­mě­na svě­ta, v němž jsme mě­li před­ky, ve svět na­ho­di­lé­ho vzta­hu k to­mu, co nás vy­tvo­ři­lo, pře­chod od to­te­mo­vé his­to­rie k his­to­rii kri­tic­ké; tak vy­pa­dá oka­mžik míst pa­mě­ti. Ná­rod se již ne­sla­ví, ale stu­du­jí se je­ho osla­vy.

Z francouzského originálu přeložil Karel Thein.

Celý text vyšel v březnu 1998 v Cahiers de CeFReS č. 13.

Děkujeme překladateli a CeFReS za souhlas k otištění ukázky. www.cefres.cz