Dialog je možný

Hovoříte o potřebě dialogu mezi křesťany a muslimy, jak k němu vy sám přispíváte?

Od roku 1994 se účastním každoročního neformálního setkání křesťanů s muslimy žijícími v Evropě. Také jsem pracoval v křesťanském ekumenickém Výboru pro islám v Evropě. Výstupem ze dvou setkání za rok byly dopisy v několika jazycích určené jednotlivým církvím. Kupříkladu jak vzdělávat dnešní mládež, která žije v Evropě, k soužití s lidmi jiné náboženské kultury. Jeden z vrcholů činnosti výboru byla křesťansko-muslimská konference pořádaná symbolicky v Sarajevu v září 2001, den po té nešťastné události v New Yorku…

Událostmi z 11. září 2001 se podobné snahy jistě ztížily. Předtím – například ve své knize Blízký východ na přelomu tisíciletí – jste byl optimistický.

Samozřejmě, že se po těchto událostech situace vyvinula nepříznivě. Je ale důležité, abychom s muslimy dokázali nalézt to, co je užitečné. To, co představuje společné dobro, o které se můžeme zasazovat společně – otázky míru a úcty k životu. Nikdo nemá právo život ničit ani teroristickými akty, ale ani kobercovými nálety.

Na druhé straně při své práci však dávám pozor na kulturní relativismus. Nelze mezi všechno klást rovnítka. My máme své hodnoty, které jsou pro nás podstatné, a je důležité je formulovat a být si jich vědom. S tímto vědomím jsme poté schopni jít do dialogu s druhým. K našim hodnotám patří také láska k člověku, tudíž bychom neměli na druhém hledat jen to špatné. A co se týče vztahu k pravdě, kdo se domnívá, že je výhradním majetníkem pravdy, je fundamentalista. To neznamená, že by pravda nebyla. Je však třeba se jí umět otevírat, přijímat ji a hledat ji.

V roce 1967 jste studoval na Káhirské univerzitě. V jednom rozhovoru jste řekl, že vás tam velice zaujal živý islám, a zároveň – jelikož jste tam přijel z komunistické země – jste tam prohloubil svou křesťanskou víru. Mohl byste to blíže ozřejmit?

Vedle oficiální práce o súdánském Dárfúru jsem se tehdy pustil do studia islámské problematiky. Opravdu mě fascinoval islám – jak je živý a intenzivní. V tehdejším Československu platilo téměř jako dogma, že náboženství je mrtvá věc, odsouzená k zániku. V české společnosti to opravdu někdy vypadalo, že se vývoj sune tímhle směrem. A najednou jsem v Egyptě poznal náboženství jako živou, velice důležitou součást myšlení, hodnot a způsobu života lidí vůbec. Uvědomil jsem si tam svoji vlastní identitu, identitu křesťanskou. Měl jsem tam mimo jiné možnost studovat v knihovnách káhirských dominikánů a františkánů. A trávil jsem hodiny a hodiny povídáním s egyptskými studenty o náboženství. Byly to rozhovory polemické, a byly dobré. Pochopil jsem, že dialog mezi muslimy a křesťany je možný, i když se na všem neshodneme. Že má smysl, když se lidé sbližují a vyměňují si názory a pohledy. Dospěl jsem k názoru, že nakonec patří k mé křesťanské identitě úkol pracovat pro dobré vztahy mezi těmito dvěma velkými náboženskými tradicemi.

Viděl jste tenkrát při studiu pramenů o Dárfúru kořeny dnešních velkých problémů této oblasti Afriky?

V Káhiře jsem studoval prameny k dějinám Dárfúru v 18., 19. a na počátku 20. století. Nemohl jsem si nevšimnout složité etnické skladby tamního obyvatelstva a nedostatku zdrojů, které mohou vyvolávat mezi různými skupinami až krvavé konflikty. Svědky podobného vývoje jsme se stali dnes – možná i s celkovou tendencí k větší brutalitě. Tehdy v šedesátých letech získalo mnoho afrických států nezávislost, bylo to období euforie a sekularizace. V Súdánu v roce 1964 padla vojenská diktatura a země prožívala období parlamentní demokracie, to bohužel skončilo dalším vojenským převratem v roce 1969 a poté i v roce 1989…

V šedesátých letech 20. století byla i v zemích Blízkého a Středního východu na postupu sekularizace, což bylo mimo jiné patrné i na tom, že se ženy nemusely zahalovat. Proč myslíte, že vývoj poté šel opačným směrem?

Samozřejmě, že jsem sekularizaci v arabských zemích pozoroval. Mohli bychom též použít pojem konvergence – sbližování. Od sedmdesátých let se však vývoj západních zemí a arabského světa vydává jinými cestami. V šedesátých letech mladí lidé v Evropě i v USA začali všelijak dávat najevo, že chtějí žít jinak. K zásadním změnám shora nedošlo, zdola však ano – například hodnotové rozvolnění – můžeme to třeba nazvat postmodernou. Pro islámský svět má přelom 60. a 70. let význam úplně protikladný. Pro Araby byla důležitým mezníkem porážka s Izraelem v Šestidenní válce v červnu 1967 na Sinaji. A pro jihoasijské muslimy podobný šok nastal v roce 1971, kdy byl Pákistán poražen ve válce s Indií.

Změna myšlení v muslimských zemích byla navozena tím, že po těchto válečných trauma­tizujících porážkách dospěly k názoru, že Západ bude vždy podporovat jejich nepřátele. Vyvodily z toho, že se musejí spoléhat jen samy na sebe a své hodnoty. Kupříkladu začaly zavrhovat i nacionalismus, který nevznikl z domácích kořenů; původně byl přinesen do arabských zemí z Evropy. Jedinou domácí hodnotou zůstal islám a návrat ke starým hodnotám, v extrémních podobách to opravdu na lidi ze Západu působí někdy až děsivě.

Jaké bylo v šedesátých letech v arabských zemích postavení muslimských žen a jak se podle vás změnilo v nynější době?

Zatímco v šedesátých letech se například jen velmi málo egyptských městských žen zahalovalo, dnes se tam se zahalenými ženami setkáváme mnohem častěji. Na Káhirské univerzitě v době mých studií se třeba studentky běžně bavily se studenty. Dnes jsou vzájemné vztahy poněkud zdrženlivější. Mladé dívky se dosti liší i jedna od druhé v názorech na své postavení, a zvláště mírou volnosti, jakou mají na veřejnosti a ve společenském životě. Mnohé si váží i restrikcí, které se vůči nim uplatňují, protože je vnímají jako ochranu vlastní důstojnosti. Jiné, podle svého založení, by dávaly přednost takové svobodě, jakou mají jejich vrstevnice v Evropě.

Bylo podle vás zavedení takzvaného šátkového zákona ve Francii šťastné?

Před rokem jsem tento zákon pokládal za nešťastnou chybu, která může i zvyšovat mezikulturní napětí. Nyní, poté, co tento zákon byl v plné míře uplatňován ve francouzských školách po celý školní rok, se ukazuje, že některé dřívější obavy se nenaplnily. Zdůraznil to při své nedávné návštěvě francouzský politolog Gilles Kepel. Zdá se, že většina muslimů se s touto situací smířila a rozhodně odmítla tendence nutit francouzské úřady ke změně postoje metodami, jako byl únos francouzských novinářů v Iráku. Francouzští muslimové se postavili proti požadavkům únosců zrušit tento zákon. Tento vývoj, jiný, než jsem předpokládal, mne skutečně překvapil.

Sdílíte názor Gillese Kepela, že většina muslimů v Evropě chce islám evropeizovat a jen menšina naopak islamizovat Evropu?

Ano, myslím, že to vidí správně. Víte, o těch dobrých lidech se přirozeně v médiích dozvíme vždycky nejméně. To už je zákon médií, že věnují pozornost tomu, co je senzační a vyvolává emoce, přičemž prostý život většiny muslimů, uspořádaný podle evropského stylu, se bohužel jeví mnoha lidem nezajímavý. Je to velká škoda.

Odmítáte tedy, že se postupně naplňuje vize Samuela Huntingtona ze začátku devadesátých let o „střetu civilizací“?

To zpracování je ideologické. Mimo jiné nesprávně hlásalo, že islám má krvavé hranice. Tehdy to podle mého pravda nebyla. Exi­stovaly problémy dekolonizace, které spolu tenkrát nesouvisely, ale muslimové – zčásti vnějším tlakem a zčásti svým vlastním rozhořčením – nakonec dospěli k vzájemné solidaritě. Ta z toho začíná činit jeden velký balík problémů, kterým původně nebyl. Co měla palestinská otázka společného s Čečenskem či s Kašmírem nebo se separatismem muslimů na jižních Filipínách? Problémy opravdu vznikly ze situace té které země, nejčastěji kvůli chybám při dekolonizaci. Bohužel dnes existují islámští radikálové, kteří tyto problémy shrnují do jedné věty. Domnívám se, že takto propojeno to bylo až druhotně a nemuselo se to tak stát. Huntington před tím ve své knize varoval.

Jak se díváte na pojem „hrozba islamizace“ Evropy?

Mám dojem, že od konce studené války někteří lidé neustále hledají obraz nového nepřítele. A nalezli ho právě v islámu. To samozřejmě nemůže omlouvat radikální muslimy, kteří sami obraz nepřítele také bohatě vybarvují a dodávají materiál těm, kteří nehledají cestu dialogu, ale cestu vzrušujícího dobrodružství a konfrontace. Je na nás všech, abychom přispívali k dobrým vztahům.

Jak v kontextu diskusí o vztazích křesťanství a islámu vnímáte vstup Turecka do Evropské unie?

V otázce přijetí Turecka do Evropské unie vidím řadu důvodů pro, i důvodů proti. Nemám jednotný pevný názor. Proto se k této otázce v podstatě ani nikde nevyslovuji. Opravdu zvažuji obě možnosti a nedostatky, které může přinést takové nebo opačné řešení. Každopádně jsem toho názoru, že je dobré, aby Turecko pokračovalo ve své cestě v další evropeizaci. Míním tím posilování lidských práv. Zabývám se náboženskou tematikou, a proto zejména vidím, že Turecko přes mnoho dobrých reformních kroků, které provedlo v posledních letech, ještě neposkytuje prostor plné náboženské svobodě. To se týká například drobných křesťanských menšin ve východní Anatolii. Problém je i možnost vzdělávání nebo vízové politiky vůči křesťanským duchovním.