Jean Tardieu (1903–1995) prožil téměř celé jedno století, prošel různými řemesly literáta, ale nelze ho zařadit do jediné školy, do jediného proudu, do žádné z mnoha literárních škatulek. Spisovatel, dramatik, esejista, básník i překladatel Tardieu psal také pro rozhlas a psal i o výtvarném umění. Ve svém díle nerespektoval tradiční vymezení žánru či formy ani jiná omezení. Jeho otec byl malíř, matka harfenistka, Jean Tardieu si vybral cestu mezi nimi: zajímala a fascinovala ho zvuková i grafická stránka slov („Jako bych vnímal a předjímal zvuk a rytmus básně, ještě než se mi vyjevila její slova, ještě než jsem pochopil její smysl, jako by význam nebyl zas tak nezbytný, tvořil jen jeden z atributů slov.“). Proslavil se na počátku padesátých let – po boku Ioneska, Adamova či Dubillarda – humornými jednoaktovkami, vycházejícími nejčastěji ze hry se slovy: ukazoval, jak směšná jsou různá komunikační klišé. Krátké a prvo­plánově jednoduché hry nekladou velké nároky na uvedení, hrály se proto nesčíslněkrát. Zároveň však už od čtyřicátých let vzniká i prozaické dílo Jeana Tardieua, inspirované porovnáváním aktu psaní s aktem malování: lze slovem vyjádřit, co dokáže výtvarné umění? Jak donutit jazyk, jeho omezený slovník, lineární způsob promluvy, úzký prostor tištěné stránky, aby vydal totéž co obraz? Z tohoto autorova hlavolamu postupně vyrůstá dílo novátorské po lexikální, syntaktické i typografické stránce.

Po celý život zůstává Tardieu básníkem. Jeho sbírky plní na první pohled jednoduché rýmovačky, lapidární prévertovské veršovánky, v nichž se agnostik vyslovuje k absurditám světa, soupeří s nepřítelem „bez tváře a beze jména“. To vše rámuje další, často experimentální tvorba, od kaligramů po metafyzické ódy a burleskní frašky s nevyhnutelným tardieuovským podtextem. Ačkoli Tardieu vyzkoušel mnohé a pustil se lecjakými cestami, jež se během „jeho“ století v literatuře objevily, ani surrealisté, ani „oulipisté“, ani lettrismus, nikdo ho nepovažoval za svého. Podobně ani absurdní drama a ani filosofická poezie dnes nezahrnou ve školometském výčtu příslušníků jméno Jeana Tardieua. Tardieu (jako by jméno, průhledně složené ze slov „tard“ a „Dieu“ – „pozdě“ a „Bůh“, k věčnému opomenutí lákalo) stál vždy trochu stranou, nahrávala tomu možná i jeho přílišná skromnost. Ačkoli jeho hry jsou uváděny po celém světě a knihy se překládají do mnoha jazyků, doma zůstává opomíjen, a pokud se připomíná, pak prostřednictvím textů, které sám považoval za nepodařené, nedotažené, okrajové.

Nakladatelství Paseka vydalo roku 1992 výbor básní Jeana Tardieua, nazvaný Mezi dveřmi a oknem. Překladatelka čerpala ze sbírek Skrytá řeka, Přízvuky, Pan pán, Ničí hlas, Ponuré příběhy, Jako tohle, jako tamto, Část stínu či Věže v Trébizonde. Letos je to už deset let, co Jean Tardieu zemřel. Francouzský institut uspořádal k jeho poctě na počátku listopadu dva večery, první ve formě literárního čtení, druhý nabídl přednášku Delphine Hautoisové a dokumentární film Pierre Dumayeta a Roberta Bobera. Čtení zahrnulo nejen přednes básní ve francouzštině a v českém překladu, ale i ukázky Tardieuovy poezie v podání Vladimíra Mišíka a Ali Waisové. Zazněly úryvky z jeho divadelních her v režii Zdeňka Bartoše a v podání studentů herectví. Oba večery ukázaly a dokázaly, jak vděčným autorem Tardieu může být.