Zasadili nenávist a budou sklízet oheň,
spálit je, pověsit, naházet do Seiny,
mladým v ghettu koluje v žilách vztek,
je třeba zpřetrhat okovy.
(text skladby Nique le système, Sniper, 2002)
... paneláky sídliště, „cité“. Rap jim nabízí jednu z mála možností seberealizace. Někteří imitují pusou rytmy (beatbox), jiní do rytmu deklamují texty o útlaku, nespravedlnosti a rasismu. Většinu obyvatel chudých předměstí tvoří přistěhovalci nebo jejich potomci, kterým se odsud nepodařilo dostat. Když není práce, není kam se přestěhovat a lidé s trvalým bydlištěm v „banlieue“ moc šancí sehnat zaměstnání nemají.
Tu a tam je šeď sídlišť přerušena plochami s graffiti. Na francouzských předměstích obsahují často znaky znovunalezené ne-francouzské identity rodičů nebo prarodičů: půlměsíce, marocké Šalamounovy hvězdy anebo rasta barev (červené, žluté a zelené). Obdobně je tomu u sportovní módy. Oblečení Nike nebo Adidas doplňuje bílá čepice s kšiltem a případně trička fotbalových dresů Maroka nebo Senegalu. Obdobně je idealizovaná „původní“ identita zdůrazňována na nápadných zlatých špercích ve tvaru mapy Alžírska, ruky Fatimy nebo kosovského kříže.
Rapoví průkopníci typu IAM nebo Aliance Ethnik ukázali části mladých cestu. Jedním z úspěšných je Joey Starr, který spolu s Kool Shenem donedávna tvořil „hardcore“ raperské duo Supreme NTM. Kromě jiného byli oba, dnes pozdní třicátníci, v devadesátých letech mezi prvními, kdo rapovali o násilí policie, o násilí vůči policii, o nenávisti, kterou k „racaille“ cítí „méně opálení“ Francouzi, a o fenoménu 93 (číslo départementu Seine-Saint-Denis, severovýchodního pásu pařížské aglomerace, proslulé chudobou a kriminalitou). 93 je právě místo, kde vypukly i první násilnosti letošního horkého podzimu.
Důvěra v koho? V policii? Ve spravedlnost?
Důvěřuju maximálně homeboys z mé ulice!
(text skladby Police, Supreme NTM, 1993)
Policie je pro kluky z „banlieue“ symbolem úhlavního nepřítele, systému. Většina z nich nosí po kapsách lehké nebo tvrdší drogy, s nimiž příležitostně obchoduje. Hašiš („shit“), extáze („taz“) nebo crack jsou substance, které systém netoleruje. Obchod s nimi je proto vytlačen do problémových předměstí, která policie stěží kontroluje. Když se rozhodne pro razii v podobné čtvrti, nasadí policejní prefekt speciální jednotky CRS, které jsou vyhlášenými mlátičkami. Tento policejní útvar byl vytvořen za koloniálních válek v 50. letech pro udržení klidu v zázemí a má výjimečné pravomoci. Při zásazích v „banlieue“ jim jsou (kromě „gendarmerie“ a klasických policejních složek) nápomocné také jednotky místní pořádkové služby, rekrutované ze řad obyvatel. „Homeboys“ jimi opovrhují a chovají se k nim jako ke kolaborantům.
Jak dlouho tohle ještě bude trvat,
už léta se to všechno mělo sesypat.
Škoda, že jednota není naším znakem,
ale víte, že to všechno špatně skončí.
Chtěli jste válku světů a teď ji máte.
Tak na co čekáme, aby to všechno shořelo?
Tak na co čekáme, abychom se vykašlali na pravidla hry?
(text skladby Qu’est-ce qu’on attend?,
Supreme NTM, 1998)
Sídlištní subkultura „racaille“ si pro zmatení nepřítele vytváří vlastní slovník, založený na převracení slabik, „verlain“ (převrácením slabik slova „envers“, opak). Slovní zásoba je jednou z poznávacích značek původu mluvčího. Starším generacím musí nutně připadat, že tito předměstští mladí mluví naprosto cizím jazykem. Kdo by hledal například ve slově „meuf“ jeho původní význam „femme“ (žena)? Dalším typickým prvkem jazyka „racaille“ jsou časté anglismy, jimž se kultivovaná francouzština snaží vyhýbat jako čert kříži.
Sídlištní mluva si navíc vypůjčuje přízvuk a melodii z řady dalších jazyků, zejména z maghrebské arabštiny, proto je daleko chrčivější a hrdelnější než nosový ideál klasické francouzštiny. Druhá a třetí generace přistěhovalců navíc jazyky často kombinuje, takže se v pařížském metru můžete klidně stát posluchačem věty, kde je polovina slov francouzská a polovina v jazyce rodičů. Problém je v tom, že většinová Francie mladým z „banlieue“ nerozumí a oni sami se svou, do určité míry dobrovolnou ghettoizací porozumění vzdávají.
„Verlain“ je obdobně jako rap, hašiš a street-wear daleko spíše generační než přistěhovaleckou záležitostí. Mluví jím i mladí Francouzi, kteří „banlieue“ v životě ani neprojeli příměstským vlakem RER. Kultura „racaille“ je tak konzumovaná a reprodukovaná v rámci jisté generace i většinovou společností. Mluvit „verlain“ znamená být v jistých kruzích „in“. Obvykle se jedná o mluvčího, který se snaží zdůraznit své pouto s multikulturním duchem ulice, vyjádřit nelibost nad extrémní pravicí (Le Penův Front national), policejním státem (Sarkozyho ministerstvem vnitra) a podtrhnout svou generační příslušnost.
Francouzský rasismus, vůči kterému se „black, blanc, beur“ vyhrazují, jistě existuje. Přece se však nemohu zbavit dojmu, že je to fenomén srovnatelný s českým „gerontokomunismem“. Generace, které ve školách nezažily výchovu s příslušníky všech etnických skupin, mohou do smrti trpět předsudky. Nezbývá než počkat, až vymřou, anebo začít jednat. Jako v případě prezidentských voleb 2002, které se staly velkou výzvou francouzské politice integrace a asimilace přistěhovalců.
Jejím současným výsledkem je radikalizace muslimské komunity, která je vzhledem ke svému počtu a poměru ve francouzské populaci stále vlivnější. Jsou to právě sídlištní imámové, kdo má u dnešních radikálních mladých vliv a kdo je dokáže přimět ke klidu; nikoli prefekt nebo ředitel lycea.
Směr do přístavu, dva dny v autě,
24 hodin na lodi, to není zadarmo.
Vezu dárky pro celou vesnici,
Látky a šperky pro novomanžele,
A hračky z Tati pro ty nejmenší.
Inshallah zakončím své dny TAM.
(text skladby Tonton du bled, 113, 1999)
Většina mladých z předměstí má jeden velký sen. Vypadnout. Často do země, odkud přišli jejich předkové. Začarovaný kruh však spočívá v tom, že ve Francii jsou chápáni jako cizí element a v Maroku, Mali anebo na Haiti jako Francouzi. Další možnost je vyjet do neutrální třetí země a snažit se začít nový život tam. Fathi původem z Pantin (département 93) se po dvou měsících z Londýna vrátil. „Je tam strašná spousta lidí z předměstí a práce už taky tolik není,“ tvrdí mi po návratu.
Pocit, že o ně nikdo nestojí, dovádí dnešní nejmladší „racaille“ k hysterickým činům. Pokud je ministr vnitra označí tímto, v běžné francouzštině velice hanlivým slovem, dovedu pochopit jejich prudkou a nesmiřitelnou reakci. Navíc je v dnešní Francii podezřelé být mladý. Být mladý z „banlieue“ je navíc onemocnění hodné léčby pendreky a slzným plynem.
Ve společnosti, která je v ekonomické a vleklé politické krizi, nabírá frustrace odvrácené strany blahobytu radikálních forem. Od posledních velkých bouří roku 1968 politická elita místní sociální monarchie zkostnatěla a francouzská společnost obrostla sádlem. Populace „banlieue“ je přes nejvyšší míru nezaměstnanosti, život na hranici chudoby a nulové vyhlídky demograficky nejprogresivnější. Dnešní mladí, bouřící se „banlieusards“ jsou populačně silné ročníky, narozené v rámci baby-boomu Mitterrandovy Francie druhé poloviny 80. let, které mají mizerného života na chudém předměstí plné zuby. Francie samotná má černé svědomí xenofobie a kolonialismu. Pokud se „přistěhovalecká mládež“ hlásí o své místo na slunci, činí tak naprosto legitimně, protože na ně má nárok.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.