Třetí román Petry Hůlové představuje v jistém smyslu návrat k jejímu úspěšnému debutu Paměť mojí babičce (2002). Druhá kniha Přes matný sklo (2004) se Paměti podobala po formální stránce – tady se autorka chytla do pasti okouzlení vlastním stylem –, v novince Cirkus Les Mémoires je znát prostá radost z vyprávění. Tato kniha se Paměti blíží také svým zasazením do „cizích krajů“, vystavět ale jeho reflexi na této podobnosti je nedostačující, přestože se už podruhé ukazuje, že Hůlová je v líčení neznámých (méně známých) zemí přesvědčivější než v příbězích z domova.
Cirkus Les Mémoires se odehrává v několika časoprostorových rovinách a jeho stavbu autorka pojmenovává sama, slovy jedné z hrdinek, „čarodějnice“ Suly. Ta svého syna Ramida nabádá: „Každej večer si sedni, zavři oči a všechno, co se stalo, vpleť do malýho koberečku, říkala mu doma Sula. Ze vzorníku vyber barvy a malejma stehama vyšij květinu nebo zvíře, co by se ke dni hodilo.“ (s. 54 ) Metodou postupného splétání, ne-li přímo vyšívání se při předkládání osudů několika postav z různých kontinentů vydává i autorka. Čtenáře nechává, aby se v jejím světě zorientoval sám, střídá vypravěčská pásma rychle a plynule, bez zadrhnutí a zároveň bez berliček rozdílných jazykových stylů, jež se jí právě v předcházejících dvou románech neosvědčily. Cirkus tak sice vytváří několik vypravěčů, pásma však odlišuje právě jen nejvnitřnější obsah jejich příběhů.
Samozřejmost, s jakou autorka referuje o nejrůznějších prostředích, pochopitelně vyvolá otázku, nakolik jde o příběhy slyšené a později zaznamenané, nakolik jde o události odpozorované či přímo zažité, ale v tomto smyslu představuje její próza (po Paměti) už podruhé nepochybný, a o to sympatičtější důkaz, že beletrie není a nemusí být (nemá být) dokumentárním záznamem reality, ale jejím specifickým uchopením. Píše-li o neurčené zemi kdesi v Asii, můžeme se z jednotlivých náznaků dohadovat, o který stát že to vlastně jde, ale jejímu psaní konkrétní reálie nic nepřidávají, a hlavně nic neubírají. Paříž i New York tu fungují jako města, která sice zkonkrétňuje náš osobní zážitek s Eiffelovkou nebo Central Parkem, a tím text možná zdůvěrňují, ale Hůlová ve své próze jednoduše nahlíží do míst, na něž „oko běžného čtenáře nestačí“. V tom spočívá působivost a přesvědčivost její románové tvorby.
Nuda v Praze
O to překvapivější je, že její pozorovací schopnost, úspěšně přetavená (přepletená) ve skutečnost románovou, tak fatálně selhává ve chvíli, kdy se obrací k čemukoli českému. Hlavní hrdinka, osmadvacetiletá fotografka Tereza, vyráží do New Yorku, aby tam vydala svou knihu fotografií, ale dost možná jde, jak se ukáže později, o cestu mnohem zásadnější. Ve městě, které je sice plné lidí, ale trpí nedostatkem komunikace, se setkává s (o generaci starším) Ramidem, jenž vypráví svůj příběh: dlouhou pouť z rodné Asie přes celé Spojené státy do New Yorku. Ramidův složitý osud na sebe váže množství dalších osudů. V cirkuse jeho vzpomínek figuruje zejména matka Sula, ale i strýc Charil, který odešel ještě před Ramidovým narozením, a také trupa mezinárodního cirkusu Les Mémoires. Zmíněný kobereček nabývá dalších a dalších (mezinárodních) barev.
Vysloveně mdlá je právě jen část česká. Příběh nenaplněné Tereziny lásky k Jónovi, který má nejen nesnesitelně „zvlášní“ jméno, ale zároveň je celý nesnesitelně dokonalý a zvláštní, se odehrává před Tereziným odjezdem. Krachující vztah, jenž je naštěstí pouhým zlomkem textu, připomíná svou banalitou rozpačité pasáže románu Přes matný sklo. Tady se ukazuje, že Hůlová je jako autorka nejsilnější tam, kde úvahy napojuje přímo na příběh. Její texty nejsou hloupé a banální do chvíle, než začne rozumovat – a to obvykle v souvislosti „s takovou tou obyčejnou pražskou láskou, po níž všichni toužíme, a city tak nějak vůbec“; pasáže o litrech vypitého čaje a muži, který dokáže od webdesignu až po rychločtení naprosto všechno (a ještě má pochopitelně velkou náruč), působí jako z červené knihovny a v kontrastu například s obyčejnou, nepojmenovanou a vědomě nereflektovanou láskou mezi Sulou a její manželem Sehilem pubertálně, a vlastně křečovitě vymyšleně.
Když Hůlová o vyprávění referuje, snadno sklouzne do banalit, když skutečně vypráví, dokáže strhnout („Možná to bylo tím, že Praha byla tak zatraceně malá. Jako by tam pořád vrážela do stěn loktama. Lidi, co znala. Ulice, co jima chodila poslepu. Ve městě, co v něm celej život žila, byla utahaná jako pes. Město, co jiný obdivovali a celej svět tam jezdil, bylo k nepřežití šedivý.“ – s. 164–165). Cizí prostředí s sebou nese také určitou atmosféru nesamozřejmosti a permenentní okouzlenosti, která právě zabraňuje zpovrchnění a banalizaci.
O tom neklidu vím
Vraťme se však k metafoře splétaného koberce, která funguje zejména ve vztahu ke stavbě celého románu a práci s motivy. Hůlová své příběhy konstruuje na základě detailů a kolem nich; zdánlivě nahodilý prvek z příběhu se plynule stává základem příběhu nového. S detailem pracuje také jazykově, detaily v přirovnání dělají z jejího psaní pozoruhodnou záležitost. Hodnota a smysl přirovnání se odvíjí od vypravěčských kvalit: slabý příběh takové ornamenty jenom ubíjejí, silný dokreslují. Vzhledem k tomu, že jimi autorka skutečně nešetří, mohou její próze přidat na působivosti, ale také jí snadnou zlámou vaz.
Psaní se tu průběžně, byť nepřímo, reflektuje. Motiv vracející se vzpomínky, potřeby sdělovat sice pronášejí postavy samy, jejich platnost však zřejmě koresponduje s autorským záměrem a procesem vlastní tvorby. Jak Sula vypráví svým dětem příběhy po částech a postupně je, když děti dorůstají, obohacuje o detaily, tak Petra Hůlová své postavy představuje v jednotlivých fázích, čímž se jí pochopitelně daří čtenáře držet v napětí, „jak to dopadne“. Zklamání pak přichází v okamžicích, kdy to „nijak nedopadne“, protože postavy prostě najednou mizí a jejich příběh se nedokončí.
Osudy postav nejsou předkládány jako něco vznešeného, nýbrž obyčejného a hlavně opakovatelného. Princip společných znaků je pro jednotlivá vyprávění typický. Evidentní motiv cesty a odchodu spojuje snad všechny hrdiny; neklid a nemožnost spočinout na jednom místě přivádí do New Yorku Charila a o dvacet let později i jeho synovce Ramida – v osmdesátých letech tam přichází i Terezin strýc Rudolf a později Tereza. A jejich osudy se nakonec propojují společným motivem – byť drobným a v případě jednotlivých postav různě závažným – cirkusu (který lze chápat jako zastřešující metaforu). Poslední román Petry Hůlové je o hledání, ztrácení a nacházení, o odchodech, o cestě ve spirále i cestě v kruhu. Také o lásce a přátelstvích v nejrůznějších formách – výčet, co působí směšně a banálně. Cirkus Les Mémoires takový naštěstí není.
Autorka je doktorandka FF UK, v současné době na studijním pobytu v Houstonu.
Petra Hůlová: Cirkus Les Mémoires.
Torst, Praha 2005, 277 stran.