Titan v dlani, šepoty klarinetů a pouštní bouře

Dvanáctý Maraton soudobé hudby patří neodmyslitelně k „plesové sezoně“ současného uměleckého provozu. Připomíná nám doby minulé, dávné i nedávné, kdy alternativa byla nikoli odvrácenou tváří reality nebo výrazem revolty, ale přímým stylem života a tvorby. Alternativa a soudobé umění vytvořily v kulturním prostředí svou planetu. Dnes patří k duchu doby, mísí se v jednom kotlíku s oficiálním a proklamovaným uměním, je civilním povoláním,  městskou zábavou, zkrátka jak si kdo vybere.

Pořád se ale jedná o tvorbu pro sebe, komunikaci vyššího řádu, introspekci, a tak se divák stává tichým svědkem, trošku voyeurem a své právo na účasti obhájí jen s maxi­málním respektem ke křehké spiritualitě tvůrců a jejich nesmlouvavým krokům na přímé cestě.

Letošní maraton zahájil Agon Orchestra v čele s Petrem Kofroněm skladbami nedávného absolventa HAMU Marka Ivanoviće. Devětadvacetiletý skladatel a dirigent se již prosadil jak u nás, tak na mezinárodních pódiích. Od roku 1996 diriguje Malostranský Komorní Sbor, který je známý svým diverzním repertoárem. Ve skladbách Předehra na rozloučenou (1999) a Rock´s goin on? (2004) Ivanović mísí hudební styly a vytváří neotřelou symbiózu vážné harmonie s překvapivými anebo logicky vyplývajícími rockovými odkazy.

Petr Kofroň oslavil premiéru své nové Symfonie Titan tím, že tři hodiny bez přestávky dirigoval všechny tři její části. Přičemž jedna byla tanečnější než druhá a ta zas imaginativnější než třetí. A všechny dohromady byly veselé a smíchuplné. Kofroň se nechá vést na jedné straně sám sebou a pravidly, která si usmyslí, a dál sleduje, jakou si výchozí téma razí cestu. Sám sebe překvapuje a baví se tím, co vymyslel. Na principu barokní konvence chaosu, která představuje řád, bez něhož by nebe ani země neměly své místo, pevně drží otěže obou konců skladeb.

Zbytky minimalismu, vystopovatelné snad jen v bezuzdném opakování, kterému se v tanci říká never ending movement a v malbě automatická kresba, odkazují k současnému pojetí myšlení o tvorbě. Tím je poukaz k čistotě a poctivosti především vůči sobě, ale s vědomím všech možností, které nabízí pomalu se vzdalující postmoderna. V tvorbě Petra Kofroně lze najít ryzost, smysl pro absolutní, neměnný řád a pevné kontury. Odkazy a hravost všech variací jsou evokací bezhraniční, kruté svobody. Odkaz na první Mahlerovu symfonii Titán nijak nezbraňuje ironii, s kterou dirigent drží taktovku, na jejímž konci protančila troje střevíčky Kofroňova symfonie.

Představit kyjevskou avantgardu přijel soubor Kiev Kamerata. V současné době nej­uznávanější ukrajinský skladatel Valentin Silvestrov nazývá svou hudbu “meta-hudbou”, zcela v duchu ruské metafyziky, kterou však modifikuje ve smyslu literárních metafor. Ze Silvestrova jsme mohli slyšet především písně a sólové, introspektivní skladby. Z vokálů byla slyšet ruština, ukrajinština i angličtina, básně Tarase Ševčenka i verše klasiků ruské lyriky. Tato hudba-literatura po vzoru a v tradici ruských salonů přinesla zcela ojedinělou atmosféru, aniž by se zbavila určité nostalgie životní formy starých časů. Lyrika textů je podbarvena mollovými akordy senzitivního klavíru, který navzdory monotónním pasážím dokáže jemně valérovat stejně jako Lermontov, Jesenin a Puškin. Pak se také překvapivě rozběhne do rozlehlé zpěvné formy na hranici líbivé melodie, jako by popisoval letní krajinu.

Jako protipól komorního Silvestrova následovaly po hlavní přestávce monumentální kusy Music for Mallet Instruments Voices and Organ (1979) a Tehillim (1982) Steve Reicha v podání instrumentálního souboru pod taktovkou Vojtěcha Spurného.

Steve Reich vystudoval filosofii v roce 1957 a vzápětí absolvoval skladbu na Juilliard School v Londýně. Během sedmdesátých let se naučil bubnovat v Ghaně a na Bali a také jeho ponoření se do židovské spirituality vedlo ke studiu tradičních písňových forem v New Yorku a Jeruzalémě.

Steve Reicha známe především z podání Agon Orchestra, jako jednoho z amerických minimalistů, jehož dílo Agon českému divákovi předával. Jeho minimalismus dosahuje andělské estetiky a monumentálnost se blíží chorálům. Tehillim tematicky volně navazuje na Music for Mallet Instruments Voices and Organ: xylofony, vibrafony a marimba korespondují s ženskými hlasy a dohromady slouží gejzírům prazákladní hudby se starozákonním podobenstvím. Hudba se podřizuje žalmům 19, 34, 18, 150 a žalmy reagují na tóny. Hlasy pak následují tóny. A celý koncert je vyprávěním o oslavě přežití v boji s živly pouště i lidské duše.

Reichův osobní zájem o prameny vlastní víry, z které vzešel, z judaismu, vyústil ve výběr žalmů zpívaných starozákonní hebrejštinou. Hudba, která žalmy doprovází, je divoká, pouštní a negerská a dává procítit souvislosti snah uměřeného lidského života s nezkrotnou divokostí přírody. A celý koncert je vyprávěním o oslavě přežití v boji s živly pouště i lidské duše. Elektrické varhany, bubny, flétny a píštaly se pod tíhou Reichovy hudby stávají nástroji pro přežití.

New music maraton bude pokračovat ještě uvedením uvedením opery Philipa Glasse In the Penal Colony. Českou premiéru komorního kusu podle povídky Franze Kafky uvidíme a uslyšíme v podání Agon Orchestra v polovině prosince.

Autorka přednáší na FSV UK.