Čeští emigranti jsou někde velmi agilní, jinde vystupují jen formálně a někde se k principu krajanství ani nehlásí. Rozhodující není počet krajanů v zemi, ale aktivita a někdy i organizovanost. Skupinka emigrantů ve Venezuele prokázala před Vánoci ohromnou životnost. Spolupracovala hned na několika akcích, které této zemi daly na vědomí, že existuje Česká republika. K nejviditelnějším patřila inscenace opery Brundibár Hanse Krásy, kterou podpořila velvyslanectví České republiky, Německa, Polska a Izraele. Konala se 29. 11. 2005 ve slavném venezuelském kulturním centru, v Divadle Teresy Carreňové. Účinkovali v ní venezuelští umělci a dětské sbory, a diváci tleskali ve stoje. V předsálí divadla byla výstava o holocaustu v Evropě a představeni byli i někteří Židé z bývalého Československa: Harry Osers, Otto Urbach, Dalia Sternbachová, Trudy Mangel a další.
Právě v té době jsem do Caracasu přijel na pozvání Venezuelsko-české asociace, která loni oslavila jedenácté výročí založení. Co se původně zdálo být záležitostí na pár let, se ukázalo jako nosný projekt. Dnes na místa zemřelých zakladatelů (Zeman, Roubíček, Matys, Halíř a další; za zemřelé krajany je obvykle sloužena mše s účastí převážné části komunity) nastoupila druhá generace, která podpořila veterány, jako je Jaroslav Batista (85), pověstný dokonalostí svých zámečnických a kovářských prací (zejména zdobných mříží) na caracaských vilách, pan Bitnar, tvůrce voňavého českého chleba, nebo geograf, hudebník, malíř, folklorista a kronikář Carlos Stohr. Předsedou je nyní Vladimír Sýkora, který ve Venezuele žije od dětství. Vydává krajanské bulletiny a šíří je elektronickou poštou. Přidala se i nová krev, například Slovenka Táňa Vzenteková, vedoucí folklorního souboru Yatelinka. Mezi Čechy a Slováky (jichž je v Caracasu minimum) existuje náramná shoda. K aktivitám emigrantů se podařilo přivábit nejen manželky či jiné příbuzné, ale zejména nejmladší, už třetí generaci.
Další akcí byla výstava výtvarníků českého původu v síni Humboldtova kulturního domu, který spravuje německé velvyslanectví. Při její vernisáži se kromě Yatelinky představil český ženský soubor Teatro Mezzo, který přijel z Prahy s programem Secondhand Women a za pár dní nato s ním vyhrál v Caracasu mezinárodní soutěž. Tím si otevřel dveře i do jiných zemí Latinské Ameriky. Výstava ukázala díla žijících výtvarníků (s výjimkou tragicky zemřelého Rudolfa Čiháka) spjatých s Českou republikou. Z „mladší“ generace Carlose Stohra a Milana Kříže; z generace narozené ve Venezuele Kateriny Bohac a Rosangela Seijase de Cihak. Představeny tu byly také keramička Lise Latendresse de Rada a fotografka Cristina Rosenberg.
V první polovině prosince byly na několika místech uspořádány přednášky o česko-venezuelských kulturních stycích a vztazích – například na Ústřední venezuelské univerzitě, na Univerzitě Monte Ávila nebo v caracaské Národní galerii při příležitosti zasedání mezinárodního sdružení výtvarných kritiků (AICA). Zvláštní pozornost si v těchto souvislostech zaslouží kniha Průsečíky venezuelské a české kultury, vydaná v roce 2005 španělsky v Olomouci. Bude-li situace příznivá, asociace uspořádá další výstavy umělců českého původu, kteří buď zemřeli (Antonín Marek, Marietta Bermannová, Vilém Heiter ad.) nebo tvoří zatím v izolaci – jako třeba keramik Juan Odehnal.