Tibet v červené krabičce

Pohádkové vyprávění malého chlapce, jehož tatínek se na pár měsíců ztratí v tajemné neznámé zemi, odříznuté od okolního světa, ale nakonec se šťastně vrátí a přiveze s sebou vyprávění o neuvěřitelných zážitcích a příhodách, má jednu zvláštnost. Příběh, který autor charakterizuje jako „kaleidoskop pravdy, snů a vzpomínek“, se totiž skutečně stal. Jako důkaz z něj zůstal nejen zažloutlý, rozpadající se deník, ale také dokumentární fotografie a natočený filmový materiál. I když je jisté, že se pro malého Petra Síse odehrál jinak než pro jeho otce Vladimíra.

S pomocí deníku, otcových vyprávění a svých vzpomínek na zkazky, které ho provázely v dětství, se Petr Sís vrací do padesátých let 20. století. V roce 1953 byl jeho otec, režisér Vladimír Sís, spolu s kolegou kameramanem Josefem Vanišem vyslán prostřednictvím tehdejšího Československého armádního filmu do Číny, kde měli čínské filmaře naučit zacházet s technikou a pořizovat dokumentární záběry. Shodou náhod – či karmických okolností – se pracovalo na dokumentaci stavby vojenské silnice ze S´-čchuanu do Tibetu. Výprava nakonec po čtrnácti měsících strávených v extrémních podmínkách dorazila v roce 1955 do Lhasy spolu s novou silnicí.

Před kulturní revolucí

Paradoxem doby ovšem je, že jedinečné dobrodružství, které by mladým filmařům mohl závidět nejeden neúspěšný dobrodruh, toužící proniknout do zakázané země, jim bylo umožněno v souvislosti s čerstvým vojenským obsazením Tibetu během let 1950–51 a budováním strategických spojnic s „mateřským“ vnitrozemím Číny. Svou roli v něm hrálo soudružské sbratření Československa s Čínou v mezích ideologických mantinelů.

Jakmile Mao Ce-tung vyhlásil 1. října 1949 vznik Čínské lidové republiky, poslal jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády „osvobodit“ Tibet od feudálních vykořisťovatelů, náboženských tmářů a hrabivých západních imperialistů. Proti vůli Tibeťanů a přes marné protesty tibetské vlády byla v květnu 1951 pod nátlakem uzavřena tzv. Sedmnáctibodová dohoda o podmínkách mírového osvobození Tibetu.

Příběh o ztraceném tatínkovi, tak jak ho zachytil svými mistrnými snovými obrázky a svým převyprávěním Petr Sís, je fantaskním odrazem magického zrcadla zážitků, zkušeností a vzpomínek obou filmařů, které po svém návratu zpřístupnili v dobovém tisku a zejména v autentických publikacích. K prvnímu seznámení s Tibetem budou malému čtenáři stačit tajemství a záhady, které kniha vrchovatou měrou nabízí. Těm starším, kteří by se chtěli dozvědět bližší reálie a pospojovat příběh do konkrétnější podoby, doporučuji vzít si k ruce knihu Vladimíra Síse a Josefa Vaniše Země zastaveného času (Mladá fronta 1959)  a fotografickou publikaci stejných autorů nazvanou Tibet (Naše vojsko 1958). Pro doplnění dobové budovatelské rétoriky můžete sáhnout také po Tajemném Tibetu (Naše vojsko 1958) Karla Beby. A pak ještě po velkoformátové výpravné fotografické knize Vzpomínka na Tibet (Práh 1997), jejíž původní autoři Sís s Vanišem si na pomoc přibrali Josefa Kolmaše a Pera Kvaerneho, aby s pomocí lepší technologie nabídli své unikátní snímky novým čtenářům.

Z dochovaných fotografií je patrné, že i když se Tibet, jeho kultura a způsob života začínaly chvět v základech pod náporem čerstvého ideologického větru z maoistické Číny, jen málokdo si uměl představit, jaké hrůzy ho teprve čekají. Na fotografiích novináři v polovině padesátých let zachytili tibetský svět, jeho náboženství a historii, dosud ještě existující prostřednictvím bohaté hmotné kultury – klášterů, chrámů, svatyní, pevností, sídel, soch, maleb, rituálních předmětů, písemných památek, nábytku, oděvů, ozdob aj. Neslučitelnost názorů tibetského a čínského světa se prohlubovala a situace se zhoršovala. Přispěl k tomu i masivní přesun čínské armádní techniky a armádního zajištění, zásobování, nafty, výzbroje atd. po nově vybudovaných strategických silnicích (druhá spojila Lhasu se severovýchodně ležící provincií Čching-chaj), který značně převyšoval proklamované výhody a přínosy nové éry: socialistické vzdělání a zdravotnictví. V březnu 1959 ve Lhase vypuklo protičínské povstání, v jehož důsledku uprchl čtrnáctý dalajlama do indického exilu. Následná krvavá odplata zahrnovala i počátek fyzické likvidace klášterů. Teror celé společnosti přineslo řádění rudých gardistů v období tzv. kulturní revoluce v letech 1966–76, kdy byla jedenapůltisíciletá tibetská kultura rozmetána na trosky.

Co přinese železnice

Z odstupu padesáti let a při vědomí událostí, kterými svět od té doby prošel, v sobě jen velmi těžko hledám pochopení pro budovatelské nadšení, srozumění se zaváděním nových pořádků, odvrhnutí všeho starého jako zpátečnického a víru v ten jedině správný pokrok, který se dá nalinkovat i proti vůli většiny. Evropa, opojená poválečnou dobou a jejími nadějemi a možnostmi, však asi racionalisticky věřila v šťastné zítřky a navíc byla natolik zaujatá sama sebou, že přeslechla tibetské volání o pomoc k OSN.

České prostředí si vůči Tibetu záhy vytvořilo ambivalentní postoj. Na jedné straně byly generace čtenářů odchované díly Alexandry David-Neelové s pozitivním vztahem a možná až romantickým obdivem k tibetskému duchovnu, na druhé straně působily silně zakořeněné ateistické pozice, jejichž nositelé považovali za pozitivní pracovat, budovat, nepovalovat se, nezahálet a nemrhat energií na neužitečné otáčení modlitebními mlýnky, nevysilovat se prováděním rituálních poklon a neplýtvat máslem do obětních lampiček na oltářích. Pejorativní chápání „lámaismu“ bylo často důsledkem nepochopení východisek a souvislostí tibetského náboženství, jež bylo ovšem ovlivňováno naší vlastní komunistickou ideologií. A tento postoj do jisté míry přetrvává i dnes, i když máme nesrovnatelně více možností získat informace.

V současné době Tibet prochází stejně přelomovým obdobím. Právě se dokončuje železnice, kopírující čching-chajskou silnici, která přes Tibetskou náhorní planinu spojí Golmud na severovýchodě s 1100 km vzdálenou Lhasou. I dnes je stejně aktuální otázka, čím za to Tibeťané zaplatí, co jim železnice dá a co jim vezme. Zatímco ale padesátá až sedmdesátá léta minulého století byla obdobím vojenské kontroly a kulturní revoluce, etapou, kdy do Tibetu přicházeli příslušníci čínské armády, rodiny vyšších důstojníků a straničtí kádři do strategických profesí, po smrti Mao Ce-tunga a zmírnění politického kursu v osmdesátých a devadesátých letech nastalo období dalšího ideologického utužení a intenzivní kolonizace – masového přesunu přistěhovalců chanského původu z vnitřní Číny. Vláda je láká na vějičku sociálních a ekonomických výhod – přednostní přidělování bytů, nabídku pracovních míst a celou škálu příplatků. Nově budovaná infrastruktura tak ve zvýšené míře slouží Číňanům. Období po roce 2000 přináší masový nárůst turistiky, ovšem spíše té čínské vnitrostátní než zahraniční, a realizaci velkých projektů. Kromě železnice probíhá budování silnic po celém Tibetu a zejména směrem na západ a k hranicím asijských sousedů Číny, elektrifikace spojená s výstavbou nových elektráren, výstavba měst na zelené louce – nebo spíš na kamenném plácku.

Všechny tyto změny s sebou přinášejí každodenní problémy pro obyčejné Tibeťany. Silnice často vedou prostředkem vesnice, kde kolony náklaďáků i turistické džípy ohrožují obyvatele a jejich zvířata a zhoršují prašnost, jež přispívá k vysokému procentu výskytu očních nemocí a konzumaci nekvalitních potravin, zasypávaných prachem, syceným olovem.

Podél silnic, kudy projíždějí dálkoví řidiči, kvete prostituce, alkoholismus a vyrůstají ghetta žebráků. Při stavbě dochází k necitlivým zásahům do přírody a celého křehkého ekosystému. Narušují se vegetační pokryvy svahů, což vyvolává sesuvy, a tenká vrstva se splavuje. Nová města vznikají jako správní střediska mimo přirozenou zástavbu. Přivede se výpadovka, osvětlení a postaví se betonové bloky. Není vyřešen rozvod pitné vody, kanalizace ani likvidace odpadků, jež se na Tibetské náhorní planině rozrůstají v příští velký problém.

Nechci působit jako nostalgický romantik, který nepřeje nebohým Tibeťanům trochu toho pokroku a pohodlí 21. století a nejradši by je viděl ve skansenu. Přesto jsem přesvědčená, že alespoň té části lidstva, která si uvědomuje přínos trvale udržitelného rozvoje, nechce zbytečně plýtvat a nenechá se nutit do konzumního kolotoče západního (a teď už i východního) typu ekonomiky, může jejich tradiční kultura, bude-li zachována a nezmizí-li z našeho světa, poskytnout inspiraci nejen v otázkách filosofických a etických, jako je neubližování, soucítění, vnímání odlišností a potřeb druhých, ale i v související oblasti vztahu k přírodnímu a životnímu prostředí, neznečišťování a ochraně přírodních zdrojů, skromnosti vedoucí k rovnováze výroby a spotřeby.

Autorka je tibetoložka.