Cesta z ghetta

Máte dojem, že změny v roce 1991 a pomerančová revoluce roku 2005 znamenaly i změny v tvorbě ukrajinských spisovatelů?

Nesměšujme tyto dvě události! Rok 1991, rozpad SSSR a krach komunistického systému byl globálním převratem ve všech sférách života. Kulturně na něj byla Ukrajina připravena mnohem hůře než Česko nebo pobaltské země a velkou měrou se devadesátá léta zapsala do povědomí jako roky „kulturního budování“. Mnoho věcí se Ukrajině podařilo vytvořit prakticky od nuly: počínaje vlastními nahrávacími studii, ukrajinskou kinematografií až po specializovaná nakladatelství vědecké literatury. „Sekularizace“ kultury, tedy její „odluka od státu“, se velice pozitivně odrazila zvláště v těch odvětvích, která jsou ekonomicky schopná podporovat malé a střední podnikatele – tedy v literatuře a výtvarném umění. Soukromá nakladatelství, umělecké galerie, v menší míře již hudební kluby, malé divadelní scény – to je základ, na němž se zvedá současné ukrajinské umění. Na druhé straně klesla kinematografie, což je pochopitelné: ta nemůže, na rozdíl třeba od malířství, existovat bez silného průmyslu a neobejde se bez státní podpory.

Existuje na Ukrajině pojem „současné umění“ a kdo ho představuje?

Cílem pomerančové revoluce byl kromě jiného i konec „antikulturního státu“, kterým Ukrajina zůstávala v minulých letech. Současné umění dozrálo k tomu, aby se bralo za svá práva a žádalo pro sebe odpovídající právní ochranu od státu – to není prázdný pojem, zvláště když si uvědomíte, že ruská kulturní přítomnost na Ukrajině představuje devadesát procent na knižním a devadesát osm procent na filmovém trhu.

Takže my všichni, kteří více či méně tvoříme kulturní obraz současné Ukrajiny, ať už to jsou hyperpopulární rockové hvězdy Oleh Skrypka (skupina VV) a Svjatoslav Vakarčuk (Okean Elzy), nebo filmoví režiséři, známí prozatím jen ve svých kruzích (Oles Sanin, Taras Tomenko, Serhij Maslobojščykov aj.), či „festivaloví skladatelé“ (Alla Zahajkevyč, Karmela Cepkolenko, Oleksandr Ščetynskyj aj.), stále v jistém smyslu stojíme na svém Majdanu a domáháme se zákonodárných reforem. A při tom točíme filmy, koncertujeme, píšeme knihy, vystavujeme – tedy zabezpečujeme nepřetržitou uměleckou existenci země. Takže taková je nelehká historie naší „kulturní revoluce“, ještě zdaleka neukončené…

Je známo, že mnoho kulturních projektů – ne-li všechny – prochází pseudokonkursy a že při rozhodování mají převahu instituce jako Svaz ukrajinských umělců. Nepochybujete o kompetentnosti vybírajících?

Dnešní ministři odpovědní za kulturu – vicepremiér Kyrylenko a ministr kultury Lychovij – se zatím zdají být nejlepšími, jaké jsme kdy měli. Alespoň ukazují něco, co je podobné hledání strategie kulturní politiky, a to už něco znamená… V každém případě udělala současná, Jechanurova vláda za celou historii naší nezávislosti první smysluplný krok vstříc ukrajinské knize: ministerstvo kultury získalo ty finance, které se dříve rozhazovaly mezi neživotnými státními strukturami, na uskutečnění „knihovnického konkursu“. Došlo nakonec k tomu, že knihovny samy vybíraly z edičních plánů nakladatelství knihy, které chtějí koupit – poslední seznam knih měl kolem 150 položek, počínaje mou Sestro, sestro a konče Dějinami Polska Normana Dawise. To je poprvé, kdy se knihovní fondy naplnily knihami soukromých nakladatelství a nakladatelé dostali státní zakázky nekuloárním způsobem, ale v čestném konkursu a mohli rozšířit poptávku na svoji produkci nejen z knihkupectví.

Otázkou zůstává, jestli se bude kulturou zabývat i ta vláda, která vzejde z letošních parlamentních voleb – a vůbec, všichni Ukrajinci jsou už unaveni z těch škatulat hejbejte se na ministerských postech.

Je podle vás literatura na Ukrajině politizovaná? Je ještě v povědomí lidí sovětská charakteristika angažované kultury „pro všechny“?

Ne, sovětský „ideologizovaný“ model kultury už dávno není aktuální. Pokud lze hovořit o nějakém spojení kultury a politiky v post­sovětské době, pak existovalo pouze v tupém úsilí zkomercializovaného nevkusu, popové kultury a showbusinessu ruského typu – to všechno naše tehdejší politická elita ve své beznadějně hluboké a polokriminální estetice podporovala ve velkém. Řekněme, že si dle svého vkusu zamlouvala „komorní muziku k jídlu“. Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že jednou z příčin pomerančové revoluce, alespoň pro inteligenci, byla houstnoucí atmosféra kulturní hluchoty, nástupu totální agrese, která rašila jako plevel, subkulturních rychlokvašek, které začínaly diktovat módu celé společnosti – něco podobného se nyní vyskytuje v Rusku a my jsme se hrnuli stejnou cestou. Po revoluci se kulturní život nesmírně rozrostl – ukázalo se na světle současné umění, divadlo, literární události: všechno to, co v předchozích letech zůstávalo jakýmsi informačním „undergroundem“ a rozvíjelo se vlastními silami, obchází stát, který ani trochu nezajímá, co se kde a za jaké peníze maluje, točí, píše či vydává. Takže širší publikum teprve nyní začíná zjišťovat, co to je současná ukrajinská kultura – například, že prodej současné ukrajinské literatury za minulý rok stoupl pětkrát až šestkrát! Kromě toho naši vydavatelé asi před dvěma měsíci uspořádali knižní výstavu v parlamentu, s cílem „osvětlit“ nakonec i tu nejtemnější a nejnižší vrstvu obyvatel – naše politiky. Tisk se tím pěkně bavil, protože „osvětová akce“ se provalila – poslanci kupovali hlavně dětské knížky. Takže dnes už není problém v „politizování kultury“, ale v tom, jak „zkulturnit“ naše politiky.

Je známo, že na Ukrajině existují dvě literární organizace – Svaz ukrajinských

Spisovatelů, založený v roce 1934, který dle našich informací pokračuje v tradici bývalého Svazu spisovatelů, a pak Asociace ukrajinských spisovatelů, založená roku 1997 jako opozice proti svazu. Jaké jsou jejich vztahy?

Žádné… Starý svaz – to je vlastně organizace podobná svazu veteránů, k současnému literárnímu dění má velice daleko… Asocia­ce, která se od svazu svého času distancovala, soustředí absolutní většinu aktivních literátů a hledá, jak řekl Konfucius, v temném pokoji černou kočku, tedy možnosti tržní funkce literatury v podmínkách ještě nekonsolidovaného národního trhu. Je možné říci, že tyto dvě organizace existují paralelně a jejich cesty se prakticky nestřetávají: svazu zůstal majetek a asociace má tvůrčí potenciál.

Jak proniká současná ukrajinská literatura do jiných zemí – včetně zemí bývalého SSSR – a co pro to dělají sami autoři?

To je vlastně v největší míře zásluha samotných autorů – a jejich překladatelů, ale vůbec ne ukrajinského státu a ukrajinských nakladatelů! Je typické, že prvním ukrajinským spisovatelem, který na konci devadesátých let ovládl západní trh, byl Andrij Kurkov, který píše jakousi postsovětskou epopej – svého druhu ironické „rekviem za Sajuz“ – rusky, a proto neměl problém s překladem. Překladatelů z ukrajinštiny je celkově nedostatek, nejen v Česku, ale i v zemích bývalého SSSR! Německý překlad Polního výzkumu ukrajinského sexu například vznikl jako výsledek „uměleckého workshopu“ překladatelek slavistek, z nichž pouze jedna umí ukrajinsky. Používaly ke srovnání ruskou, polskou a českou verzi románu…

Až nyní ukrajinská literatura poprvé za celou dobu své existence postupně vychází z ghetta mezi lidi, dokonce Jurij Andruchovyč, Ljubko Dereš, Sergij Žadan, Jurij Vynnyčuk aj. už mají své literární agenty. Máme štěstí, že jsme se dožili doby historického vzestupu naší země – jak smutné je, že neměli štěstí všichni ti, kdo psali ukrajinsky před námi, a nesrovnatelně lépe… Koho dnes v Evropě zajímá například kurdská literatura? A přesto existuje a mne nepřestane hryzat pomyšlení, že třeba v této literatuře někdo napsal knihu, která mi může otevřít něco, co jinde nenajdu, a tu knihu si nikdy nepřečtu.

Může o sobě současná ukrajinská literatura říci, že je svobodná a nezávislá?

Na to bych odpověděla slovy hrdinky mé novely Mimozemšťanka: „V lidském světě není svoboda.“ Na jedné straně lze říci, že ukrajinská literatura se dnes nachází v nejpříznivější situaci za posledních dvě stě let: není ideologická ani jazyková cenzura, spisovatel je absolutně svobodný v psaní a publikování všeho, co se mu zamane. Naopak, ještě u nás neexistuje to, co je známé západním literaturám jako „cenzura trhu“, jež nutí psát ne to, co chcete, ale to, co se prodá. Nikdy nezapomenu na dopis jednoho amerického literárního agenta, který, zaujat mým dílem, mi poslal své „pracovní rady“, jak dosáhnout „amerického úspěchu“: nepsat tak dlouhé věty, nepoužívat málo srozumitelná slova, rozhodně končit dílo pokud ne přímo happy endem, pak alespoň „zábleskem naděje“, protože čtenář prý nemá rád, když mu pokládáte otázky a nedáte odpověď, apod. Tady máte tedy čistý socialistický realismus, jen v elegantnějším balení!

A u nás, kde spisovatel nemůže počítat s vyšším nákladem než 5000 prodaných kusů za rok, 10 000 – to už musí být senzace, trh mu, díky bohu, nic „nediktuje“. To je také svoboda, které si naši spisovatelé, jak se obávám, skutečně neváží, a proto přistupují na drakonické smlouvy, podle kterých se například zavážou dodat vydavateli každý rok jeden román. To je podle mého názoru, jako kdyby se žena zavázala rodit každých devět měsíců jedno dítě! U nás je neobyčejně slabě rozvinuta literární infrastruktura – distribuce, oběh literárních časopisů, šíleně chybí skutečná literární kritika. Seriózní odborníci se zabývají výhradně klasiky: to je totiž finančně zabezpečeno na akademické půdě různými granty apod. Kromě toho se za běhu literárního procesu neformuje širší veřejná debata, což autora činí naprosto bezbranným – a nakonec závislým na náladách vydavatele. Takže svoboda je velice relativní věc…

Z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová.