Není to ještě vůbec tak dávno. Uprostřed minulé zimy se Ukrajina ztělesnila víc než dřív. Jako by už nutně potřebovala vystoupit z mlh neurčitosti a beztvarosti, které ji zahalovaly od počátku devadesátých let. Náhle to byla země, jejíž vývoj sledovali všichni, asi pět týdnů. Poté už bylo všechno jinak, pozornost těch, kteří sledují dění na tržišti národů a států, zákonitě přeskočila jinam a začalo se rychle zapomínat – v České republice více než jinde. Ukrajina byla a je odtud příliš daleko, ani ne tak geograficky jako psychologicky. Dá se jí jen ztěžka porozumět. Chybí k tomu vůle i čas – nejvíce ale přesvědčivý důvod.
Těch několik lidí, kteří si u nás myslí něco jiného, zatím jaro nedělá, přestože jich přibývá. Dokud se však na Ukrajinu nezačne jezdit, a to nejen do Koločavy, dokud nebudeme mít možnost vidět více filmů a číst další překlady, sotva se co změní. Je ovšem třeba, aby zůstala nadále zachována vstřícnost Ukrajiny vůči Evropě a její schopnost dát o sobě vědět. Jak se to bude dařit, napoví nejbližší vývoj, protože zemi čekají další, v době nezávislosti už čtvrté parlamentní volby.
Situace není o mnoho jednodušší ani jasnější než předloni. To, že tehdy masy lidí v ulicích přeškrtly scénář, který byl pro Ukrajinu připravován, znamenalo jen vytvoření předpokladů pro budoucí, jinou stavbu. Vítězové toužili po rychlých změnách k lepšímu. Chtěli jinou zemi, jiné státní úředníky, lepší život i kratší vzdálenost od Evropy, která Ukrajině stále kamsi uniká. Představovali si exemplární potrestání viníků všeho, co bylo, a rychlé a automatické zlepšování situace v každodenním životě. Tyto sny jako by byly spjaty s principy jakéhosi nezničitelného „lidového monarchismu“. Mohlo být v silách jediného muže – nového prezidenta – rychlé vyřešení všech nashromážděných bolestí a nezdarů? Skončila snad Juščenkovou prezidentskou přísahou zodpovědnost „obyčejných“ spolutvůrců jeho vítězství a vůle k aktivní účasti na věcech veřejných?
Že se v Ukrajině začaly projevovat jevy, které působí sympaticky, nelze popřít. Zahraniční politika státu nabyla většího sebevědomí zejména ve vztahu k Rusku, které bude mít pro Ukrajinu vždy fatální význam. Situace v oblasti sdělovacích prostředků působí příznivějším dojmem než na sklonku vlády prezidenta Kučmy. Nehledě na všechny nesporné svízele se i ukrajinská kultura může dnes cítit poněkud lépe. Pro většinu obyvatelstva jsou ale podstatnější problémy sociálně-ekonomické sféry, promítající se do každodenního života. Část pomerančových revolucionářů možná právě s ohledem na tato témata vyměnila původní nadšení za netrpělivost a zklamání. Na to, že pravda a láska po velkém úsilí zvítězily, se konkrétních změn v zemi odehrálo málo. Kdo je nechce vidět, může klidně popírat jejich existenci. Příčinu ke skepsi části bojovníků z kyjevského majdanu zavdal i rychlý rozpad vítězné koalice. V září minulého roku se z dočasných partnerů – prezidenta Juščenka a premiérky Tymošenkové – stali rivalové. Tak se na první místo v tabulce volebních preferencí mohla dostat síla, která byla po své porážce v zimě 2004/2005 vytlačena z Kyjeva do Donbasu. Zde se pokusila připravit vítězný návrat do Kyjeva a novou změnu kursu, jejíž kontury lze jen těžko odhadnout...
Letošní březnové parlamentní volby představují v pozměněné podobě určitou analogii voleb z konce předminulého roku. Půjde o to, jak se nový parlament dokáže dohodnout s prezidentem, jak bude dále spravován a směrován velký evropský stát, jehož státní tradice a zkušenost nadále zůstává příliš krátká. Znovu se ozvala tvrzení, která jsme slyšeli před všemi předchozími volbami. Ukrajina je prý příliš křehká, nestabilní a náchylná k rozpadu na část západní a východní. V úhrnu je to prý nadále země, která ani po pomerančové revoluci vlastně neví, co chce. Návrat k takovýmto tvrzením vytváří představu, jako by se v Ukrajině nejen nic k lepšímu nezměnilo, ale ani zlepšit nemohlo. Nenamlouvejme si, že v roce 2006 je například většina ruské společnosti nadšena samotnou existencí Ukrajiny mimo Rusko! Část Rusů ji trvale vnímá jako podivný či kuriózní, v každém případě však dočasný omyl. Podstatné je, že na tuto věc má většina politických sil v Ukrajině úplně jiný názor.
Nejspíše náhoda rozhodla o tom, že jméno země je rodu ženského. Na ples států a národů přišla Ukrajina dávno po jeho začátku a v koutě, který pro ni zbyl, si jí málokdo všiml. Chtěla by být přece jen více ve středu pozornosti, ale je zvyklá čekat. Protože patřím mezi ty, které zaujala, chtělo by se jí říci: Jsi mladá, krásná, zajímavá. Je na tobě poznat, že tvá dosavadní zkušenost nebyla lehká. Nesnaž se namlouvat si, že se to v budoucnu změní. Především ale zůstaň tady a zůstaň svá.
Autor přednáší dějiny Ukrajiny a historickou regionalistiku na FSV UK.