Koncert Johna McLaughlina a obnovených Shakti v pražském Obecním domě (18. 3. 2006) se nesl v duchu několikanásobného křížení cest a pronikání světů, nejen hudebních. Co může vzniknout, když do sálu koncipovaného pro klasickou hudbu přivezete virtuózního kytaristu, který stál u zrodu jazzrocku, vedle něho posadíte neméně brilantního perkusistu (do jeho kompetencí spadají zejména tabla) Zakira Hussaina, přičemž hned naproti němu si svou perkusivní sadu rozloží V. Selvaganesh? Na elektrifikovanou mandolínu dopravíte U. Shrinivase, a aby byl zastoupen i lidský hlas, do interpretace několika opusů se zapojí také Shankar Mahadevan.
Do hlediště se vám potom usadí široká sorta posluchačů: od ofrakovaných vyznavačů genia loci po „hipíky“ v batikovaných manšestrácích. Kapela oděná ve volných řízách bose usedne na praktikábl 5 x 5 m. Vedle tradičních nástrojů, rozložených na pódiu potaženém perským kobercem, působí McLaughlinova kytara na první pohled trochu nepatřičně, zvlášť tehdy, je-li její kabel připojen k laptopu. S první skladbou se člověku dostane několika náhlých prozření. Například pochopí, jak může někdo hrát na devatenáct osmin tak samozřejmě; McLaughlinův přístup by se dal označit za „mistrovství mimochodem“. Do třetí skladby vstupuje poprvé vokál: unisona, která provozuje zpěvák s mandolinistou, jsou výtečně zvládnutá. A přitom jsou hudebníci velmi uvolnění a vyrovnaní.
Hudba rozhodně není typicky indická, i když vychází z klasických tradičních forem různých oblastí. Základním stavebním kamenem je rytmus, který má určitou logickou symetrii. K zapamatování rytmických struktur slouží systém slabik, zvaný konokol. Jde o to, že noty v nějakém rytmickém úseku, většinou osmitaktí, jsou děleny do skupin, přičemž každá skupina má svou „básničku“ – co nota, to jedna slabika. Jednotlivé struktury se rozličně kombinují, vždy však podle předem daného vzorce, přičemž ty se různí podle geografické oblasti Indie. McLaughlin se svou družinou předvedl jakýsi ztížený jam session – hudba měla některá „západní pravidla“, ta však byla naroubována na systém zmíněných konceptů. Hudebníci, kteří zrovna nesólovali, tak většinou vytleskávali předěly mezi strukturami. Tento typ produkce vyžaduje soustředěného posluchače, ale kapele je nutno přiřknout k dobru velmi dobře zvládnutou dramaturgii. Program přirozeně gradoval a v pravý čas byla zařazena píseň Sakhi (Přátelé), v níž došlo k další fúzi: k rytmům vyluzovaným lidskou rukou se přidala citlivě vytvořená elektronická smyčka. Další výraznou dramaturgickou zajímavostí bylo zařazení recitace zmíněných slabikových vzorců, v níž oba perkusisté svedli téměř „eschatologickou“ bitvu, přičemž melodickou linku těchto říkanek pak s ohromnou lehkostí zahrál sám McLaughlin.
I na různé hudební vtípky došlo. Oblíbenou jazzmanovou kratochvílí během koncertů je speciální druh hudební komunikace: jeden hráč zahraje vybraný postup, druhý jej musí odposlechnout a zahrát taktéž. To je trochu limitováno, pokud si tímto způsobem povídají tabla s kytarou – McLaughlin udělal glissando, na což Zakir Hussain v nastalé pauze reagoval jen na oko rozhořčeným „Oh, come on!“ a také tím, že začal na tabla hrát takzvaný walking bass (základní basová linka ve swingu i rock´n´rollu). Virtuozita byla u všech muzikantů více než patrná, paradoxně nejméně se projevoval McLaughlin, který si spíše vytleskával rytmické vzorce a do sólování se příliš často nepouštěl. I v těch několika unisonech však svůj kytarový primát potvrzoval. O poznání více byl slyšet Shrinivas, jehož mandolína McLaughlinovým vyhrávkám a sólům prakticky rovnocenně sekundovala. Vokál byl rovněž velmi podmanivý a nenudil ani v táhlejších a sféričtějších plochách, které téměř evokovaly relaxační hudbu. Pro publikum byla asi nejatraktivnější položkou konfrontace obou bubeníků, jež leckoho nutila k zamyšlení nad otázkou, jak může jeden Ind jednou rukou evokovat celou baterii perkusistů.
Jak nejspíše z předchozího vyplynulo, nešlo o tradiční reprezentativní koncert indické hudby, ale o vrcholně příjemný jam session na indický způsob, který do koncepce festivalu Kytara napříč žánry (v jehož rámci proběhl) poměrně hladce zapadá. Shakti je kapela již potřetí reinkarnovaná. O správné cestě směrem k Nirváně hudebníky utvrdilo i publikum potleskem vestoje. Jen škoda, že pořadatelé se už neobtěžovali na přídavek zhasnout světlo v sále.
Autor je hudebník a šéfredaktor www.Nomenomen.cz.