„Uvážíme-li nemilosrdnou německou efektivnost, jak je pak možné, existoval-li program k fyzické likvidaci všech Židů, že jich tolik přežilo?“ ptá se britský historik David Irving v rozhovoru s rakouským deníkem Die Presse týden po svém odsouzení za „pokračování v národněsocialistické činnosti“ („Nationalsozialistische Wiederbetätigung“), kterého se dopustil popíráním holocaustu v roce 1989 při přednáškách pro rakouské pravicově radikální organizace.
Od roku 1989 se sedmašedesátiletý David Irving, jak sám říká, „leccos přiučil“. Nepopírá již holocaust, existenci plynových komor ani miliony obětí a za své někdejší vývody se před soudem omluvil. Soudce tím nicméně o své upřímné lítosti nepřesvědčil, k čemuž přispěly i jeho nedávné výroky o Rakousku coby nacistickém státu. Tříletý nepodmíněný a dosud nepravomocný trest, vynesený 20. února 2006, je na dolní hranici dvacetileté trestní sazby, přesto vyvolal šok a bouřlivé diskuse nejen v rakouské veřejnosti. Soudní zákaz dalších Irvingových rozhovorů s médii k uklidnění rozhodně nepřispěl – tím méně, že již 26. dubna 2006 se ze stejného obvinění bude před soudem zodpovídat bývalý senátor za FPÖ John Gudenus.
Z rakouského denacifikačního „zákazového zákona“ („Verbotsgesetz“) č. 13 Sb. z 8. května 1945 zůstává součástí živého práva prakticky již jen § 3, zakazující pokračování v národněsocialistické činnosti, za kterou se podle odst. h) považuje i veřejné popírání, hrubé zlehčování, schvalování či ospravedlňování holocaustu nebo jiných národněsocialistických zločinů proti lidskosti. Zákon tím naplňuje závazek rakouské Státní smlouvy z roku 1955, podle něhož je Rakousko pod hrozbou sankcí povinno odstranit z veřejného života všechny stopy národního socialismu a zabránit každé formě jeho znovuobnovení či propagace. Jen v letech 1999–2004 podle něho vynesly soudy 158 rozsudků.
V diskusi kolem „zákazového zákona“ se projevuje několik rozporných pohledů, které paradoxně všechny sledují shodný cíl: upevnění demokracie a její ochranu před jakoukoliv formou nové totality. Dělící čára přitom vůbec nesleduje tradiční politické rozdělení, ale probíhá napříč tábory. Ke kritikům „zákazového“ zákona patří právě tak Christian Ortner (konzervativní Die Presse) a Michael Fleischhacker (rovněž Presse), jako například Christian Fleck (liberální Der Standard). Na obou stranách přesto stále převažují hlasy ve prospěch zachování „zákazového zákona“. „Žádné lavírování při zacházení s popírači národněsocialistických zločinů“ požaduje rakouské literární sdružení autorek a autorů (IG Autorinnen und Autoren). „Skutečně v Rakousku existuje řada důvodů k obavám o svobodu projevu. Zákazový zákon k nim definitivně nepatří,“ píše Alfred J. Noll v Die Presse.
Již počátkem sedmdesátých let dospěl Nejvyšší soudní dvůr k nálezu, že „nacistické výroky ve smyslu zákazového zákona nepožívají ochrany základního práva na svobodu projevu“. Ve své judikatuře přitom vykládá skutkovou podstatu „národněsocialistické činnosti“ značně široce. K jejímu naplnění není třeba žádného „komplexního jednání“, stačí, aby jedinec „vyjádřil myšlenky typické pro národní socialismus“. K takovým počítá třeba i označení rakouské Státní smlouvy z roku 1955 za „vídeňský diktát“ či výzvu k „boji proti lži o rakouském národu“ (v souvislosti se sporem, zda jsou Rakušané samostatným národem, anebo součástí německého národa). Dříve či později se asi dozvíme, zda se k jeho extenzivnímu výkladu přikloní i Mezinárodní soud pro lidská práva.
Proti uplatňování zákona existuje mnoho argumentů. První námitkou samozřejmě je, že svoboda zahrnuje i svobodu mýlit se, že v demokratickém právním státě se proti lžím a hlouposti bojuje argumenty, a nikoli zákazy.
Další okruh námitek vychází z úvahy, že Rakousko je vyspělá stabilní společnost, která již dávno nemá zapotřebí hájit demokracii protidemokratickými prostředky. Zastánci „zákazového zákona“ obhajují postih revizionistických názorů především historickou zodpovědností Rakouska za spáchané zločiny, pietou k obětem národního socialismu („jejich zlehčování je nesnesitelné“), případně naopak tím, že Rakousko dnes podobné normy potřebuje „více než kdykoli předtím“ vzhledem k nárůstu antisemitismu a nenávistnosti vůči cizincům.
Kontraproduktivní je „zákazový zákon“ podle některých kritiků také v tom, že atraktivnost národněsocialistické ideologie paradoxně zvyšuje. Řada mladistvých, zejména ze sociálně znevýhodněných vrstev, totiž uvažuje takto: „Má-li stát takovou potřebu popírače holocaustu zavírat, pak na jejich teoriích přece něco být musí. Kdyby to byla jen hloupost, neměl by toho zapotřebí.“
Kromě zmíněných diskusí je případ Davida Irvinga význačný ještě z dalších důvodů. Především tím, že aplikuje rakouská domácí měřítka na příslušníka jiného, historickou vinou národního socialismu nezatíženého národa. Druhým důvodem je s generační výměnou probíhající evropská změna paradigmat, relativizující poválečné ostré dělení na pachatele a oběti. Nejen Češi, Slováci, Poláci, ale víceméně všechny ostatní „vítězné“ národy si postupně uvědomují i svou část viny na vývoji let 1938-1948 a spoluzodpovědnost za zločiny, kterých se přitom dopustili jejich vlastní příslušníci, podobně jako si Němci a Rakušané postupně uvědomují nejen hrůzy, které způsobili druhým, ale i ty, které utrpěli sami. Je tedy předem jisté, že diskuse o „zákazovém zákonu“ s případem Irving fakticky teprve začíná.
Autor je podnikatel ve Vídni.