Noblesní škola

pod uhlím, pod sněhem; můžeš

se rozhlížet bez ustání;

jak hmyzí křidélka – pod zemí,

pod sněhem, pod uhlím

vahadla plotů a hrazení, černavé cihly tání

a v metrech zvlhlého dřeva

čtverhranné krystaly zim;

tak vzklíčené rostliny svých

vzdálených brázd dosahují,

svých bělostných adres v sklenicích

sblížená semena;

sám sebe dosáhnu, vysetý, v odpočinkové sluji

pod stokou a zvonicemi, ústa zapečetěna;

tak se kymácí prázdnota, svíraná deseti prsty

své hlavy, rostlinou vítaná o zlomek chvíle dřív

pod nebem odsud až potud, kdy

pramen vzbouzí se čistý

a všude je mrazně husto plachet a kopyt a hřív;

tak se učíme nacházet včelíny s popraškem medu,

tváří se dotýkat, trubkou jitřit setrvalý stav

a ostřím rozvírat zarputilou mlčenlivost ledu,

pod nímž se šíří oči a rostou trsy ryb a trav

Báseň o paměti

Čekáš na ty, co odešli? V hloubku praničí

odešli. A navždycky si s sebou vzali

hodiny, obrazy, tužky, jimiž psali,

deště i sněhy, písek i čerstvé žaly,

nesmrtelnost a borovicové jehličí.

Kdo z oněch vzdálivších se měl pravdu, pámbuví,

a teď, kdy vážíš sumu rozluk těch hostí,

sám ztrácíš bezúčelnost své celistvosti

a nechtě se štěpíš v protikladné promluvy.

Zbývá kruh vyrytý nožem v náhlém popudu,

znaménko na skle, starý prach na policích –

tolik nepravd a svobody, veršů znících

a tak pomálu opravdového osudu.

A zbývají dva hlasy. Budou se dotýkat

neútulných objemů města jako stíny,

nadány kapkou paměti, schopností se ptát.

I ty máš onu schopnost. A nikdo jiný.

Paměť, kapka, bloudí slepě koldokola

jak vlaštovka odmítaná hnízdy života;

a jakou cenu pak má tvůj klasicismus, ta

veselá, důstojná a noblesní škola?

Tak hodina, od nás oddělená řádem svým

a předurčená k zániku i vždy příště

se klade na stěny, chodby, na schodiště

a na tu skulinu, jež přesto zeje

mezi časem minulým a časem budoucím.

—

Nad poloostrovem se uzavírá den.

Jak oslepuje žár, jak klenba srší dravě.

Rozkotávané bez ustání hradby z pěn

vždy znovu vztyčují se jako ohně v trávě,

jak horizonty písčin, luky zálivů...

Jejich řeč jak ta naše vydá za záhadu.

V paměti pusto. Přesto k tvému údivu

z vědomí prýští pramen jako sten z útrob hradu.

Příroda má vrch. Soli neodolá klíč,

z majáku troubí anděl posledního soudu.

Dveřmi se valí písek a neproudí pryč,

kontinent temná mračna proměňují v hroudu.

—

Spatřili jsme se skrze slova jiných

neostře jako přes průhlednou zeď;

a tomu, kdo zval na návštěvu v síni

zbýval už sotva měsíc na závěť.

Jak rafička se duše s duší mine,

nadpozemskými zvuky znavená,

tak pokolení střídají se v nás

v souladu se zákony Mnémosyné.

Zima se schoulila v brlohu svém,

už nemá sil přijít s vybídkou lichou.

Mezi dvěma městy – tím nadirem

a zenitem – jako sad šumí ticho.

—

Od křižovatky dálnic míli na dohled

hrot ohně vykřesává řetěz z křemene.

Obleva. U pramenů zachvívá se led,

tříštící odraz jasanové zeleně.

Toť zatím počátek, ne hořkost především.

V průsvitné mlze kamení břeh převislý

a dokonce Bůh, jenž se tváří jako dým,

se kamsi zdejchl. To však nemám na mysli.

Věř zimě. Lokej doušky blahodárný chlad.

Buď hrdý, že jsi ztratil domov, zbořil most.

Jak uprchlík, jenž tajně přejde lodní záď,

přikrčen vdechuj tmu a slanou průzračnost.

Přikrývá spánek mírné vrchy Ithaky

a nevyčteš už křivdu z dětských zřítelnic

a zůstává jen smrt a sněžné oblaky

a trocha hudby a přečasto zhola nic.

East Rock

Maják, sotva viditelný z dálky.

Dvě obrovské skály blízko moře.

Průlivem nadnášený ostrůvek

vzdoruje úspěšně úsvitu.

A jak se vzdaluje, je z něho loď,

pak višňová pecka. Jasným cirem

prosakuje nebe. Radar občas

tykadly se dotkne zemské osy.

Cesta končí, ustoupit není kam,

za soutěskou vidíš jenom prostor,

stromy, jež se kutálejí z břehu

a list v třesu o větrný hřbitov.

Kontury se lámou, tvary mění

a jen barva sleduje svůj osud,

dosahujíc nejvyššího nachu

v rozštěpu mezi říjnem a zářím.

Rozvodí měsíců! Necitelnost

habrových lesů a řečnost sojky!

Rachot motocyklu na úsvitu

za pěti nebo sedmi bloky!

U skal propadlých jako kůže losů

vadnou trávy a vzduch jinovatí,

vzduch tak chladně průzračný, až zdá se,

že o náš pohled nijak nestojí.

Než ještě před chviličkou dnes je jasněji.

Rozeznáváš příměs ve vesmíru –

to, co se rodí dřív než člověk sám,

co od prvního křiku roste v nás,

prostupuje pevnou koru tepen,

proniká do plic a zraje v lymfě,

pro co nám všem chybí orgán, kromě

strachu a temnot v celém těle.

Sojka opakuje krátkou píseň,

neznatelně pozměnivší notu,

avšak nemění se, nenavrací

to, co bylo jednou darováno.

Teprve až skutečnost a omyl

a zmar a vášeň spojíš, pronikneš

do epochy věčných sněhů, jako

kati na Kolymě, kámen v Atlantiku.

Nu což tedy, stín si s sebou vezmi,

černé zrcadlo, prázdnotu mluvy,

když každou chvíli volíš svobodu,

protože není jiné vykoupení.

Ještě zbyla voda ve sklenici,

nezavrzla korouhvička v bríze

a ještě neví auto pod svahem,

zda se vydat k městu nebo na sever.

Památce básníka. Varianta

V Petěrburgu sejdeme se znovu

jako bychom slunce ...... v něm

O. Mandelštam

Vrátil ses na žádoucí pozice:

do někdejšího města, kostry ulice?

Admiralitu odplavila vánice.

Vybledly, zpola oprýskaly laky

geometrických ploch a objektů.

Když zhasneš, stín se rodí ve spektru.

Poblíž Izmailovského prospektu

chátrají parostroje za bodláky.

Táž tramvaj i šeď vetchých kabátů...

Cár novin zdvíhá plochu asfaltu.

Nádraží ovládá chlad klimatu

devatenáctého století. 

Splývá hluk s nebem. Léta lze si snadno splést,

jako žal střídají se noci měst,

jako dar opakují mnohá z gest,

jen člověk nikdy znovu neožívá.

Couváš až k jitrům zimním, mrazivým,

jež objímají severní ten Řím,

do prostorů, jež jiným rytmem svým

se blíží bezbřehosti sněhopádu.

Volá tě vlčí doupě vprostřed hrud,

blázinec, vězení a špína bud,

proslulý černý Petěrburg,

o němž se mluvívalo do úpadu.

Znovu už ale neožije shoda,

praskot prken a dým, jenž čpavě bodá,

stoupaje z ohně, který vzňala doba,

existuje však místo mimo čas,

zdroj určující osudové cesty,

jehož středem jsou náhoda a štěstí

a někdy prostě – střet dvou okolností,

jimiž se věčnost opakuje v nás.

Ne odraz, ale spára v realitě,

ostrůvek v proudu, který obstoupil tě,

náhrada rájů, jež jsou očím skryté,

vylupuje se z řeči živoucí,

zatímco v spleti mraků, stěžňů, drátů

holubi krouží bez ladu a chvatu,

nerozlišujíce štít Araratu

od normálního kopce za kopci.

Opusť břeh. Poplujme. Dám znamení.

Lež znavila se, pukly kameny.

Jediný svědek zbývá – umění,

prozařující noci v teplých vlnách.

Stébla trav ledem rvou se navenek,

svá moře nalézají ústí řek

a jedno slovo zazní mimoděk –

nesmyslné, jak smrt je nesmyslná.

Přeložili Jaroslav Kabíček a Alena Vlčková.