O těsném výsledku italských voleb již bylo i v České republice napsáno mnoho, s ohledem na českou předvolební kampaň však stojí za povšimnutí několik detailů z předvolební kampaně italské.
Na Apeninském poloostrově bylo možné zahlédnout na ulici reklamní plochy polepené rudě zářícími plakáty komunistické strany s neodmyslitelným srpem a kladivem, atributy, k nimž se – alespoň příliš veřejně – již nehlásí ani čeští komunisté, považovaní za jedinou nereformovanou komunistickou stranu zemí východního bloku. I přes tento mnohému Čechovi hrůzu nahánějící symbol se na tomtéž plakátu po straně skví zcela umírněný nápis „evropská levice“. Na druhé straně ulice neváhala krajně pravicová strana Fiamma tricolore (Plamen trikolóry) předložit zrakům voličů fotografii fašistických bojůvek z 20. let uplynulého století s provoláním „podpoř tým svého srdce“. Dalším překvapením by pro pozorovatele mohla být jiná výzva, přesvědčující voliče, aby nevolili ani pravici, ani levici jako jedno z menších zel, nýbrž „Kristovu milici“. Stále mluvíme o volbách roku 2006, nikoliv o Florencii na sklonku 15. století, ovládanou fanatickým dominikánem z Ferrary, Savonarolou.
Nicméně to, co by u Středoevropana mohlo vyvolávat mrazení, má pod italským sluncem přece jen poněkud lehčí nádech. Ulice před volbami nejsou plné oddílů fašistických ani komunistických zaslepenců ozbrojených holemi, kteří se do sebe s vervou pustí při každém střetnutí, ani po městech nepobíhají výrostci pálící v savonarolovském duchu vše, co považují za přebytečný luxus. Ne že by k násilným střetům mezi přívrženci krajní pravice a levice nedocházelo, ne však větší měrou než v ostatních evropských zemích. Naopak lze mnohdy sympatizanty rozdílných hnutí potkat při společném posezení u kávy.
Kamarád ze severního Německa, studující v Itálii, mi jednou s vytřeštěným zrakem sděloval, že dva naši známí, komunista a přítel netající se svými krajně pravicovými sympatiemi, společně odjeli autem na pláž užívat slunného odpoledne. Situace pro něj byla téměř nepochopitelná, v Itálii však nejde o nic nemožného.
Co však měla společného italská předvolební kampaň s tou právě probíhající v České republice, byly vzájemné vizuální útoky jednotlivých stran vůči svým konkurentům s názornou ukázkou, na jaké nebezpečí si mají potenciální voliči u konkurence dát dobrý pozor. Tak například na jednom volebním plakátě Národní aliance mohl volič číst: „Banda Prodiho a Bertinottiho chce ukořistit naše úspory, zadržme ji!“ s názornou fotomontáží dvou levicových lídrů (Fausto Bertinotti je tajemník Komunistického znovuzaložení, které spolu s dalšími levicovými stranami kandidovalo v Prodiho levicové koalici), kteří se zločineckým výrazem a oblečeni do trestaneckého úboru s číslem na prsou drží v rukou pytle plné peněz.
Naopak novinkou pro naše prostředí by mohla být skutečnost, že po volbách zájem politických subjektů o voliče okamžitě nekončí, ale města se namísto předvolebních výzev pokryjí novými manifesty, v nichž jednotlivé strany děkují voličům za hlasy, které obdržely.
Zatímco třeba rudý plakát Komunistického znovuzaložení se srpem a kladivem do dálky velkým písmem „děkuje všem“ za 9,54 % hlasů do senátu a 8,13 % do dolní komory parlamentu na území Říma, Národní aliance hlásá, že je hrdé být Římany, s odkazem na 350 000 hlasů získaných ve Věčném městě.
Plakátový sarkasmus nekončí ani po volbách. V Římě lze například nalézt celý reklamní prostor vylepený portrétem Berlusconiho s textem: „Prohrál jsi navzdory svým televizím, penězům a lžím… A teď říkáš, kdo je ,il vero coglione’.” Poslední slovo znamená v překladu orgán, na který je většina mužské populace zpravidla pyšná, nicméně ani v češtině označení někoho tímto přízviskem neznamená právě kompliment. V italštině sice toto slovo nemá tak silný význam, spíše lze frázi přeložit jako „opravdový kretén“, nicméně vzhledem k tomu, že z větší dálky lze číst pod Berlusconiho podobiznou pouze citovaná poslední slova, napsaná velkým písmem, je jasné, jaký vzkaz chtěl autor plakátu divákovi předložit.
Můžeme být zvědavi, jaká překvapení přinesou v ulicích České republiky voličům následující agitační týdny, tedy doba, kdy se řadoví občané na chvíli stávají opravdovým centrem zájmu většiny politiků.
Autor je historik.