Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době naštvaného rozčarování mladých lidí z podoby žití či spíše přežívání v konzumní kapitalistické společnosti, to bylo poprvé punkové hnutí, které formulovalo principy DIY kultury (udělej si sám). Punk setřel rozdíly mezi aktivními muzikanty a pasivními diváky, mezi kapelou a publikem, mezi tvůrcem a konzumentem. Punk může hrát každý, každý může vzít do ruky kytaru, založit kapelu, pořádat koncerty, vydávat xeroxovaný fanzin nebo distribuovat muziku. Punk se stal DIY kulturou, kterou si i přes kuplířsky zhoubný vliv tvůrce Sex Pistols Malcoma McLarena vytvářeli mladí sami, mimo oficiální kulturu, či spíše jí v opozici a navzdory. V základech punkové DIY etiky stála chuť tvořit a jednat, osobní přístup, spolupráce, snaha v maximální možné míře kočírovat vlastní život. Punk mladé oslovil svým: „Vyser se na to, jak se věci mají dělat; jestli se ti nelíbí, jak to funguje, dělej to prostě po svým!“ Punková DIY etika se vyvíjela v jakémsi vzdoru vůči zábavnímu průmyslu. Zatímco se punk stal součástí show­businessu, který ho kooptoval, a korporace motivované ziskem začlenily řadu punkových kapel mezi své dobře prodejné a lákavě „alternativní“ produkty, v opozici tomuto trendu se vyvíjela DIY scéna, která odmítala komodifikaci punku a výdělečnou směnu autenticity, kamarádství a osobního přístupu za peníze, smlouvy a kalkulačky v ruce.

DIY hnutí

Vedle punku se DIY kultura silně projevovala ve squatterském hnutí, které se v osmdesátých a devadesátých letech rozšířilo v řadě zemí západní Evropy. Na jedné straně prázdné, chátrající domy ve městech, které se často stávaly předmětem machinací a spekulací, na straně druhé nedostatek bytů, sociální problémy, k tomu špetka kontra­kultury, okořeněná punkem s přídavkem anarchismu… a objevilo se hnutí lidí, kteří obsazovali prázdné budovy a otevřeli je sociálním a kulturním aktivitám. Zabydleli je, začali v nich organizovat koncerty, festivaly, kina, knihovny, kavárny. Mnohé z takto obsazených budov se staly skutečnými centry, a to nejen alternativní kultury, ale i řady politických aktivit. To samozřejmě vedlo ke konfliktům se systémem a squatterské hnutí se svou DIY kulturou ještě více politizovalo.

Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, DIY kultura je v podstatě vždy politická, protože prezentuje svůj názor a navíc jej uvádí do praktického života. Akce! V tom spočívá její síla. A pokud je navíc vystavena nátlaku, perzekuci a zahnána do kouta, stává se z ní vskutku třaskavá směs. O tom se mohl přesvědčit britský establishment v devadesátých letech, když přišel se zákonnou úpravou známou jako Criminal Justice Act (CJA). Zákon, který byl původně namířený proti ilegálním freeparties, establishment využil a zahrnul do něj i squattery, ochránce zvířat či aktivisty protestující proti stavbě dálnic. CJA se tak stal projevem kriminalizace určitých alternativních životních stylů a nonkonformních radikálních politických názorů. Zákon svedl do jednoho protestního hnutí různě profilované subkultury: od kočujících a do té doby spíše apolitických technařů se soundsystémy přes anarchistické squattery až po aktivisty účastnící se přímých akcí proti stavbě dálnic. A právě z této směsice vzešlo cosi, co se začalo v devadesátých letech ve Velké Británii označovat jako DIY hnutí.

Zábava i protest

DIY hnutí vědomě propojilo politiku a radost. A právě tato politika radosti vedla k jejímu nejznámějšímu projevu – street parties, které se od poloviny devadesátých let rozšířily jako poměrně účinná forma protestu do celého světa. Street parties spojily anti­kapitalistickou politiku přímé akce s tvořivou zábavou, uměním a muzikou, smíchaly protest s karnevalem (ostatně Pařížská komuna nebo povstání v Paříži v roce 1968 byly také směsí revolučního poselství a karnevalu), aby lidé mohli oslavit dočasné osvobození od zavedeného řádu, spontánní a jepičí „pirátskou utopii“, aby odmítli strnulé hierarchie, privilegia, normy a zákazy. Karnevaly a revoluce nikdy nebývají pasivní podívanou, která je sledována jinými zpovzdálí, ale naopak vybízejí, ba přímo vyžadují aktivní účast. Street parties přišly kromě jiného s důležitým poselstvím, jež se stalo jakýmsi imperativem většiny zúčastněných: „Nic nechceme, nic nežádáme, bereme si zpátky to, co nám patří… naše ulice, naše životy.“ Se svou karnevalovou atmosférou, spojující politiku a přímou akci s radostí, tak celosvětově rozšířily principy DIY. Celý étos DIY: zbavit se pasivity a osvojit si v každodenním životě akčnost a rozhodnost, chuť tvořit, ale i bořit.

DIY a globalizace

Síla DIY kultury se projevovala koncem devadesátých let také v tom, co média začala poněkud mylně označovat jako antiglobalizační hnutí (ve skutečnosti šlo spíše o hnutí proti globalizaci kapitalismu), u jehož zrodu nikoli náhodou stálo jak DIY hnutí, tak i street parties. Za první akci „antiglobalizačního“ hnutí se často uvádí právě celosvětově organizovaná Global street party 16. května 1998 u příležitosti zasedání Světové obchodní orga­nizace v Ženevě. „Antiglobalizační“ hnutí je tak široké, že je nelze jako celek ztotožňovat s DIY kulturou, ale přinejmenším v jeho počátcích hrál DIY přístup významnou a určující roli – než se na něj nabalily různé proudy, které jeho spontánnost, radikalitu a naivitu spojovanou s DIY principy zadusily pod disciplínou různých sociálních fór nevládních a levi­cových stranických organizací.

Pokud jde o české projevy DIY kultury, její počátky nalezneme v punku a hardcoru na přelomu
osmdesátých a devadesátých let. S pádem totalitního režimu se objevilo množství kapel, začaly se pořádat koncerty, vydávat punkové fanziny, v nichž se propagovaly principy DIY, a řada lidí se k nim vysloveně hlásila. Jedním z nejviditelnějších projevů DIY kultury se i u nás staly squaty. Bezpochyby nejznámějším z nich byla Ladronka v Praze, kterou v roce 1993 obsadila skupina mladých lidí z anarchistického hnutí. Na sedm let se do té doby prázdný statek stal dějištěm kulturních akcí bez dotací a sponzorů, jejichž motivací nebylo generovat zisk, ale prožitek, sebevyjádření a sdílení s podobně smýšlejícími lidmi. Sedm let se na Ladronce žilo a tvořilo v rámci DIY kultury, založené na tom, že nikdo za svou práci nic nemá – kromě dobrého pocitu, že dělá něco pro druhé. Sblížit lidi s odlišnými osudy, ale podobným náhledem na svět, o to v DIY kultuře jde. Možná zvnějšku až příliš banální a patetické, ale jistě funkční a v mnohém inspirující.

Punk nové generace

Právě na Ladronce v polovině devadesátých let uspořádali angličtí kočovní travelleři Spiral Tribe, jednu z prvních freeparties v Česku, a zažehli plamínek, který se naplno rozhořel po roce 2000. Vzedmutí DIY punku z počátku devadesátých let opadlo, zdá se, že jej v posledních letech do jisté místy vystřídala právě techno scéna s jejími freeparties. CzechTeky, organizované možná i nevědomky na principech DIY velkým komerčním technoparties v opozici, se staly pro mnohé technaře punkem jejich generace, prostředkem k sebe­vyjádření a sdílení.

Nicméně DIY kulturu nedělají andělé z nebe, ale lidé se všemi myslitelnými vlastnostmi i nešvary. I v DIY se tak objevuje závist, řevnivost, lenost či vypočítavost. DIY kultura se svými principy „život do vlastních rukou“, „dělej to po svém“, či „spoléhej se hlavně na sebe“ může sklouznout k určitému sobectví či vypjatému individualismu, obzvláště když je každodenně obklopována společností, která obé adoruje. Snad právě proto bývá někdy také kritizována jako určitá forma laissez-faire libertariánství, dostupná jen těm, kdo mají volný čas a přístup ke zdrojům ve společnosti.

Tato nebezpečí v sobě DIY kultura jistě skrývá, jakkoli se jim často až úzkostlivou sebereflexí brání, obzvláště když se uzavře v programové apolitičnosti a odstřihne od širšího rozhledu politické perspektivy. Pokud nezapomene, že je jedním z projevů oné libertinské tendence, rozšiřující lidskou svobodu ve společnosti, může právě v době předvolební kampaně, kdy na nás různé politické strany volají: „Jedině my… Volte nás!“, vykouknout zpod okraje společnosti a zašeptat nám do ucha své: „Udělej to sám!“

Autor přednáší na FHS UK.