Richard Kočí (1954) je představitelem střední generace, od většiny svých zdejších souputníků se však liší dlouhodobým zahraničním studiem, které absolvoval v USA a Španělsku, kde také dosud často pobývá. Záběr jeho výrazových prostředků je opravdu nevšední. Po etapě klasického sochařství, nahlíženého pod vlivem Hanse Arpa či Constantina Brancusiho, se intenzivně věnoval grafické hlubotiskové technice. Jindy zas experimentoval s různými materiály (epoxidovou pryskyřicí či syntetickými pastami vrstvenými a proškrabovanými na dřevěných podkladových deskách), maloval (v realistických, koloristických i minimalistických intencích), stále však toužil po otevřeném a ryze monumentálním projevu. Od poloviny devadesátých let se dokonce na čas věnoval novým médiím – především prostorovým instalacím, videu, fotografii a světelné plastice. S počátkem nastupujícího milénia se Kočí po bohatých zkušenostech vrátil k „ruční“ – v jeho případě i velmi náročné – práci. Tento autorův „stavitelský“ projev, reprezentovaný převážně dřevěnými, přesně krouženými objekty, měli diváci možnost zhlédnout ve Výstavní síni Mánes v roce 2001. Velkoryse pojatou přehlídkou se Kočí také náležitě uvedl do zdejšího povědomí a začal se, byť sporadicky, zúčastňovat i kolektivních výstav.

Posun měřítka

Současná výstava v Galerii Diamant dále rozvádí a kombinuje vcelku zformovanou ikonografii – tvary připomínající precizně stylizovaná lidská torza, korpusy, ulity, zárodky, klece, schránky, bóje, stavby, labyrinty apod. Dílo zde pokračuje v představování jakýchsi prostorových, kýmsi zde „zapomenutých“ artefaktů – poněkud záhadných, ale i něčím důvěrně známých, přitahujících neodbytně naši pozornost svými archetypálními vazbami. Kočí se však tentokrát rozhodl, poněkud překvapivě, pro menší měřítko. Také svůj oblíbený materiál – složitě vrstevnou a s chirurgickou přesností řezanou překližku – v některých případech vyměnil za ratan, plech, keramiku či plexisklo. Výsledkem je soubor chvílemi připomínající tajemný kabinet kuriozit a důmyslností. Shromážděné předměty, stvořené s mistrovským řemeslným zaujetím, na nás dýchají tvarovou a kompoziční rafinovaností a překračují horizont běžného vnímání a praktického užívání. Na podlaze i na stěnách rozlehlé suterénní síně jsou rozprostřeny jak plastické hříčky (např. Kyvadlo, Šach mat, Prodaná nevěsta), tak i obvyklé „metafyzické“ kusy, vyvolávající svým kontextovým vytržením a zjevnou (ne)smyslností nečekaná setkání a přemítání (Medúza, Prorok, Ikarus).

Odlehčení

Richard Kočí si přál touto výstavou cíleně rozšířit svůj dosavadní projev o nové prvky – především tedy o nadsázku, vtip a hravost. Nechtěl prvoplánově ironizovat, tendenčně mystifikovat – snažil se spíše „to“ zde odlehčit a v souvislosti se zmenšováním objektů akcentovat také humornější stránku našeho prožívání. Tímto rozhodnutím neopustil, naštěstí, vlastní vytříbený a citlivý pohled na svět a jeho hlubší reflexi, která nabízí zážitky duchovní nebo i jen (na)prostý požitek z formální dokonalosti. Případné nebezpečí bylo zažehnáno. Objekty vypracované v menším, dostupnějším měřítku se nestaly pouhými nezávaznými modely či vyprázdněnými hračkami. Naopak. I v těchto sevřenějších proporcích s komornějšími rozměry vzbuzují díla na výstavě svým vzezřením náležitý respekt. Také však přitahují upřímný zájem i potřebu tiše, možná až nesměle komunikovat s „věcmi“, které se jeví být jakýmsi zhmotněním trvalé záhady naší jen těžko postižitelné existence.

Autor je šéfredaktor časopisu Revue Art.