…kouzelníka jakoby vznáší. Za to, že zařízení nejsou vidět, iluzionistu platí, svým očím tedy klidně věřím i zde. A vzhledem k nekonečné srozumitelnosti malého světa, v němž žiji, se u mne beztak nikdy nedostavil afekt, že bych snad pro oči neviděl. Co všechno je možné, nevím. Ale jestliže to vidím, vím, že to skutečně je.
Nic z toho samozřejmě není pravda, jak jsem musel nahlédnout.
A nejen proto, že jsem jednou přece jen na vlastní oči uviděl něco, o čem bych si nikdy nepomyslel, že by to bylo možné. Ale tím to začalo.
Jako každý večer jsem se psem obcházel domovní blok. Bezpočtukrát jsem už na svých večerních procházkách prošel kolem výčepu U Pikové dámy, a nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl zajít dovnitř. Proč jsem onoho večera náhle na pivo zašel, to nevím. Snad byla zrovna má nejasná životní touha silnější než můj strach, který ze zásady počítá vždy se zklamáním, a tudíž se mu vyhýbá, zejména je-li to tak jednoduché jako minout pochybný lokál na vídeňském předměstí, i když se z něho rozléhá smích až na ulici.
Vzbudil jsem nejspíš dojem slepce, když jsem se v tom podniku ocitl se psem a nemohoucně zíral široce rozevřenýma očima přes orosené brýle. Jako v mlhách, rozestupujících se jen pozvolna, jsem spatřil – a nekonečné okamžiky tomu nemohl uvěřit – hordu opilých a hulákajících mužů, kteří stáli kolem jednoho ze stolů: tančila na něm Lechnerová. Lechnerová Marie. Znal jsem ji jako ztělesněnou řádnost a počestnost od školních dob, chodili jsme spolu do třídy. Nikdy nedala nikomu nic opsat, ze strachu, že by to mohlo ohrozit její vlastní prospěch. Dva copy měla ještě při maturitě, složila ji samozřejmě s vyznamenáním. Hned po maturitní zkoušce jela půlka třídy slavit do města. Překvapilo nás, že se přidala i Lechnerka – byla pak jediná, která nechtěla jet tramvají načerno, a my jsme na ni museli nekonečně dlouho čekat, protože chtěla nejdřív někde v předprodeji obstarat jízdenky.
Pila pak jen malinovou šťávu. Zkažená nám připadla Vebora se svým věčným sladkým martini. Ta pak náhle zmizela s Humerem, ten vůbec celou dobu objednával ouzo.
Později jsem Lechnerovou ještě tu a tam náhodně potkával, ale až do třiceti zůstala nezdolně desetiletým děvčátkem, které poslušně píše domácí úkoly. Ve čtyřiadvaceti dokončila studia práv, v pětadvaceti, po povinném roce u soudu, složila zkoušku pro soudní čekatele a čtyři roky nato zkoušku jmenovací. Všechno u ní vždycky probíhalo hladce, bez konfliktů, bez zdržování, v ideálním časovém rozvrhu, najednou pak byla soudkyní, a já ji ztratil z očí.
A teď, skoro o šest let později, jsem ji tedy uviděl znovu, jak opile ječí a chechtá se tancujíc na stole, ze kterého každou chvíli málem sletěla na zem, ovšem ruce, jež se k ní napřahovaly pod záminkou poskytnout jí oporu, opovržlivě odháněla pod záminkou je odhánět.
Zaznamenal jsem, že hudba, která se rozléhala malou temnou místností výčepu, vychází z rádia, neboť po písni následovaly zprávy. Německá demokratická republika. Bylo zahájeno rozebírání berlínské zdi, řekl hlasatel. Konec poválečným pořádkům. Ještě jednou se z křiku a smíchu zřetelně ozvaly z rádia poválečné pořádky. Marie stála na stole, ruce zapřené v bok. Vtom mě uviděla, zasmála se, buď proto, že mě poznala, nebo proto, že ji muži, kteří jí pomáhali ze stolu – ne, protože mě poznala, neboť hned zamířila ke mně. Měla ten strnulý, lesknoucí se pohled jakoby skleněných očí, které jsou zasazeny do měkké masky, jež se může každým okamžikem roztéct. Zakopla, se zavřísknutím mi málem padla kolem krku, nazdar, Holzere, řekla, vidím dobře?! Že ten čas ale letí. Pes se rozštěkal, mně vyrazil pot na čele, skla brýlí, která se už zdála takřka suchá, se orosila nanovo. To musíme oslavit, řekla, ale ne tady.
Ještě si vybavuji přiléhavou růžovou mikinu číšnice, která v tu chvíli stála přede mnou, ve zlomku vteřiny jsem pomyslel na ženské tělo ze skla, naplněné malinovou šťávou, velká černá číšnická kasírtaška se rozvírala jako temný jícen, ode dna pableskující, odkudsi se sem napřáhla paže v modrobíle proužkovaném rukávu a byla zas, nevím jak a kým, odstrčena, tolik pohybu bezprostředně kolem mne, a já byl tak strnulý.
Na ulici se do mne Marie zavěsila. Povídej! Rozesmál jsem se. Neměl jsem co povídat.
Z mého dosavadního života stála za zmínku nanejvýš zvláštní jednoznačnost toho, že nikdy za zmínku nestál. Když jsem začal kdysi pociťovat jistou hrdost, že můj život vzbuzuje rozruch, příliš záhy jsem si všiml, že banálním podnětem té hrdosti byly jen hloupé a bezvýznamné školácké legrácky. Když jsem pak ještě jednou uvěřil, že by mi snad mohl nastávat bojovný a intenzivní život, všiml jsem si, že bych byl málem bral vážně nezávazné studentské potyčky. Po přerušení studia jsem nastoupil do banky, ve které pracuji dodnes.
Můj další život se dá dokonale popsat jen ještě ostudnějším minimem slov: dochvilnost, přívětivost a přesně ta píle, která vidí, jak se její objekty rozmnožují v téže harmonické rychlosti, s níž je ona sprovozuje ze světa. Nemám touhu napsat vlastní životopis, ale pomyšlení na to, že kdybych tu touhu měl, uspokojila by ji už koupě papíru, jelikož by životopis nutně sestával z prázdných stránek, mi velmi vadí. Ta nespokojenost je nepochopitelná, jelikož nemám žádné starosti. Ale je pochopitelná, jelikož jsem nikdy nebyl šťastný.
Začínám se podobat otci. Je to korektní muž, přívětivý, aniž kdy překročí míru, s tichou, věčně úzkostnou ženou, mou matkou.
Raději bych se byl vyvedl po dědovi.
Roku 1968, bylo mi zrovna čtrnáct, mi poprvé pověděl něco o svém životě. V únoru 1934 se jako socialista zúčastnil dělnického povstání, později bojoval v mezinárodních brigádách ve Španělské občanské válce, pak odešel do anglické emigrace a zpět se vrátil s British Army jako osvoboditel. Stejně to žádné vítězství nebylo, řekl. Jak to? Jen se kolem sebe rozhlédni. Však uvidíš, co mám na mysli. A že by nám to započetli, celá ta léta bojů, to nikdy, ani k důchodu ne. Dnes to stačí tak akorát, aby sis poseděl na lavičce v parku. Mám snad krmit holuby? Potvory ohavné.
Když vážně onemocněla babička, spolkli společně nadměrnou dávku tablet na spaní. To mi bylo sedmnáct a ve škole jsem málem propadl.
Sebevědomí jsem tou dobou určitě čerpal z pohrdání, které jsem pociťoval vůči všem, v jejichž životě probíhalo všechno vždycky tak hladce, neproblematicky a harmonicky, že je pokaždé napadla správná odpověď, avšak nikdy žádná otázka. Pohrdal jsem tedy téměř všemi, samozřejmě i Lechnerovou. Překvapovalo mě, jak velmi jsem se ze shledání s ní těšil. Teď, v pětatřiceti, byla najednou osmnáctiletou dívkou, u které se prostá překypující radost, kterou člověk pociťuje třeba nad tím, že už smí kouřit, projevuje groteskní přepjatostí. Ale působilo to jako vír, do kterého mne, ustrašeného a zaťatého, a tudíž nejasným způsobem vmžiku vzrušeného, strhla. A když jsme poté, co jsme obešli pár lokálů, což bylo takřka nad mé síly, šli spolu do postele, měl jsem pocit, že teprve Marie mě učinila mužem. Míním to vzhledem k těm typickým ideálním obrazům, které ve společnosti existují o mužnosti a ženskosti a které v sexuálním styku kulminují ideálem rozkoše, jejž jsem znal jen z pornofilmů, jenž se mi ale v mém vlastním životě zdál nedosažitelný. Marie mě oblažila takovou rozkoší a já sám jsem byl s to vyvolat u Marie tak překvapivé extáze, že jsem – nedokážu to říct jinak – byl náhle někdo jiný.
A také svět jsem teď viděl jinýma očima. S údivem jsem se ptal sám sebe, jak je možné, že mi začal být tak beze všeho samozřejmý, a jak mi to, co mi poskytuje, může stačit. Ona pravidelnost, jež se tak neúnavně vyčerpávala sama sebou, ono hladké fungování, při němž se člověk obvykle žádného požitku nedočká.
Samozřejmě jsem začal být ihned na Marii svým způsobem závislý.
Byli jsme dva lidé vržení do přímočaré dráhy, kteří náhle odhalili, že lze kdykoli a bez následků pokaždé znovu vyvolat rozkošnou rozpustilost a bláznivost karnevalu, který jsem dřív také nikdy neprožíval s rozkoší. Kolik jen bylo po městě podniků a kolik požitků, jež jsme si mohli dopřát. A kolik míst k milování. A nikdy nebylo nutné říkat: Miluju tě. A nikdy nebylo nutné zamlčovat: Já tebe ne. Neboť jsme nebyli milenecká dvojice, nýbrž v určitém smyslu kolegové, kteří pěstují společný zájem, totiž vytváření výjimek.
Výjimek, jež se staly pravidlem. Sjednávali jsme si excesy dle diáře, konzumovali požitky, jež nabízí trh, zrovna tak prokalkulovaný jako transakce banky, pro niž pracuji. A najednou všechny ty dráždivé počitky produkovaly další a další touhy: po dovolené, po ekologických potravinách a ovocných šťávách, po dobrém televizním programu.
Když jsem se po ránu probouzel, měl jsem opuchlý obličej a nateklé oči. Záhy se mi staly běžným návykem dva aspiriny proti bolestem hlavy, stejně jako dřív vajíčko k snídani. Že bych si ještě stačil před prací přečíst noviny, to se mi zdařilo už jen málokdy, pohled mi těkal po řádcích, aniž jsem vnímal, co čtu. Kdykoli jsem šel do práce pěšky Městskými sady, zmocňovala se mě úzkost z udušení při náporu holubů, kteří vířili jak šedivé vločky kolem starých žen s jejich sáčky s krmením.
Když jsem zašel minulý pátek večer pro Marii domů, chtěla se, ještě než vyrazíme, podívat na televizní zprávy. Je to úžasné, řekla, každý den se teď děje něco závratného. Sovětský svaz, NDR, Československo. Podívej se taky, řekla. Působila znaveně a ochable. Když přišly na řadu vnitrostátní události, dala se do vyprávění o případu, který musela ten den u soudu projednávat a který se jí zdál neuvěřitelný.
Taková nehoráznost, řekla, čím se musí zabývat.
Šlo o řízení ke jmenování zmocněnce. Zeptal jsem se, co to je. Lidsky řečeno, zbavení svéprávnosti, řekla. Pro osobu, která trpí psychickou chorobou nebo je duševně postižená a není s to sama si obstarávat všechny nebo jednotlivé záležitosti bez nebezpečí vlastní újmy, je na její žádost nebo z úředního pověření třeba jmenovat zmocněnce. Nuže tedy, představ si tohle: po prvním obvodu obchází devětaosmdesátiletý muž, slepě vráží do lidí, zakopává, strhává lidi téměř na chodník, zkrátka: vzbuzuje veřejné pohoršení. Muže si všimla policie, protože stále znovu přicházela na strážnici oznámení, stížnosti, dokonce udání, nebo protože na ulicích docházelo k výstupům, u nichž museli zasáhnout strážníci projíždějící kolem atd. Problém vznikl především proto, že se ten muž neoznačil za slepce, třeba slepeckou páskou, a ani nepoužíval žádné pomůcky, které slepcům umožňují samostatný pohyb po ulici, tedy například slepeckou hůl nebo slepeckého psa. Takový slepecký pes je velmi praktická věc, jak víš, vždyť ho máš taky, řekla a zašklebila se. Zkrátka a dobře, vyšlo najevo, že ten muž vůbec slepý není. Nemá slepecký průkaz, a když ho jeden úředník na policejním okrsku podrobil výslechu, doznal, že krom dalekozrakosti podmíněné věkem žádnou vadou zraku netrpí. Byl napomenut, avšak nadále v tom předstírání invalidity, jak stojí v mém spise, v předstírání invalidity pokračoval, což vedlo k opakovanému narušování veřejného pořádku. Načež policie pokládala za nutné vznést podnět k soudnímu řízení. Jelikož se muži nedá prokázat podvodný úmysl, třeba mámení invalidního důchodu – vždyť u lidí na ulici ani nežebral, naopak je srážel k zemi –, nedošlo přirozeně k trestnímu procesu, a hle, teď mám na stole ten spis pečovatelského soudu a mám objasnit, zda je nutné jmenovat zmocněnce. A takovými nehoráznými nesmysly, řekla Marie, abych teď trávila čas.
Zeptal jsem se jí, proč ten muž dělal, že je slepý.
Přesně to, řekla, jsem chtěla vědět taky. Oznámila jsem mu proto termín, kdy se má dostavit, a to bylo dneska. Myslím, že ten muž je prostě kverulant. Víš, co mi řekl? Je mi známo, řekl, že invalidita je v Rakousku nejžádanějším privilegiem, a proto životním cílem každého Rakušana. On se však nechce ani vydávat za invalidu, ani mít nějaká privilegia. A už vůbec ne almužny. A z toho důvodu prý také nepřevzal takzvaný čestný dar, ty čtyři tisíce šilinků, jež republika Rakousko poskytla těm, kdo přežili pronásledování Židů. Má se to prostě tak, řekl, že už se dál nemůže dívat na to, co všechno je vidět, když se jde ulicemi s otevřenýma očima. Je to prý tedy přirozený a zdravý reflex, jestliže před tím oči zavírá. Zeptala jsem se ho, co že je tak strašného na tom, co je vidět. Na to se dal do nekonečných výkladů o svém životě, pokusila jsem se ho přerušit, ale on prostě pořád mluvil dál. Ať mi odpoví na otázku, řekla jsem. Vždyť právě o to se pokouším, odpověděl on.
Zeptal jsem se Marie, co vyprávěl.
Co já vím, řekla, mluvil a mluvil, celý život mi chtěl převyprávět, však si to není těžké představit, totiž chci říct, je to přece známá věc, že to tahle generace neměla lehké. Ale já už mám po krk těchhle starých mužů, kteří by ještě dnes povídali jen o válce nebo o občanské válce.
Které občanské válce, zeptal jsem se. První republika, nebo Španělsko?
Jakže? Ach tak, Španělsko. Ano, o Španělsku chtěl taky povídat, myslím, opravdu nevím, hodně zkrátka bojoval, a tak jsem se ho ještě jednou zeptala: Co je tak strašného na tom, co vidíte, nemůžete se zbavit obrazů z minulosti?
Pořád ještě běžela televize. Právě začínala reklama mezi předpovědí počasí a zpravodajstvím z kultury. Strašlivě mi to vadilo, nejraději bych byl vstal a přístroj vypnul, obával jsem se ale, že Marii přeruším.
Ne, řekl ten staroch, jsou to obrazy přítomnosti. Tomu nerozumím, řekla jsem, vždyť může být rád, že je mír, a ne ty politické zmatky a ta příšerná bída. A představ si, co na to řekl on. Řekl: Což to, paní soudkyně, nevidíte? Ne, řekla jsem, nevidím, co by mělo být tak příšerné. Nato on: Vidíte, paní soudkyně, a já se teď, na stará kolena, chci přizpůsobit, a právě proto zavírám oči, abych to taky neviděl.
To že řekl? zeptal jsem se.
Ano, řekla Marie, ten muž nemá všech pět pohromadě.
A cos udělala?
Nic. Já jsem měla jen za úkol objasnit, jestli existují předpoklady pro jmenování zmocněnce. A neexistují. Nemůžu mu přece dát zmocněnce namísto slepeckého psa. Ten muž teď zřejmě zas už běhá po městě jako slepý. Blázen, co naděláš!
Seděl jsem tu opřený v křesle, se zavřenýma očima, v hlavě mi zvučel Mariin hlas a hučela reklama na prací prášek.
Nemůžeme tu zatracenou bednu vypnout? zeptal jsem se.
Ne, počkej, řekla ona, ještě se podívám na kulturu.
Nebyl jsem už s to s ní promluvit. Samozřejmě si brzy všimla, že se něco přetrhlo, i když očividně nechápala proč.
Šli jsme se najíst, stěží jsme ale promluvili, vyjma při objednávání. Pil jsem rychleji a víc než obvykle. Marie se na mě zkoumavě dívala. Když se mě nakonec zeptala, co mi je, hned jsem nepochopil. Neměl jsem smysly pohromadě. Očekával jsem, že když něco řekne, uvidím bublinu, a místo abych to, co řekne, uslyšel, budu to muset číst. Ale větu jsem neviděl. Co je s tebou? zeptala se ještě jednou.
Neodpověděl jsem. Když vešel do podniku prodavač růží, naklonila se ke mně Marie hluboko přes stůl, dotkla se mé paže a řekla: Věnuj mi růži a nech mě o samotě!
Přeložila Věra Koubová.
Galerie
Jan Chlup se narodil 30. 5. 1986. Lehkost, vzdušnost, určitá roztěkanost, čiré obrázky jako by se chvěly a chtěly rozsypat. Maluje-li katedrálu, je to krystal, v chóru dokonce již krystalová mřížka. Kresby perem připomínají medijní kresbu. Ostatně sám o sobě a výtvarničení říká: „Nechtěl jsem to dělat… chtěl jsem být fyzikem. Nebo matematikem.“ Tak i „špinavá“ témata zůstávají průzračná, temnota a temné bytosti nejsou kalné a bezbřehé, mají jasné kontury a tvar, a tanečnice samby jsou i přes svoji živočišnost zároveň průsvitné ohnivé salamandří bytosti. Lehkost je mu průvodkyní. Po studiu na Střední škole uměleckých řemesel v Brně se napoprvé dostal na pražskou AVU do ateliéru M. Rittsteina. Titul „zázračného dítěte“, narodivšího se s tužkou v ručičce, odmítá. Kreslení ho nezajímalo, do „zušky“ ho přivedla maminka. Zatímco ostatní děti kreslily kmen s koulí místo koruny, jeho zajímaly tenoučké větvičky. Od začátku pocit, že se to „musí udělat správně“. Na jedné straně problém soustředit se na jednu věc, na straně druhé snaha o koncentrovanost. Důležitý je pro něj příběh; inklinuje k animaci. Jsme na začátku experimentu: na jedné straně bytostně lehká ruka, na druhé tíha. Je zatím otázkou, jaký bude jeho výsledek.
Lucie Šiklová