Na pozvání Festivalu spisovatelů Praha (Prague Writers’ Festival) 2006 přijela jako každý rok řada zahraničních tvůrců. Dva z nich jsme se rozhodli v tomto čísle představit. Na stranách 1, 16 a 17 otiskujeme ukázku z čerstvě přeložené knihy Michaela Cunninghama Vzorové dny, na stranách 26–27 povídku rakouského spisovatele Roberta Menasseho.
Hlavní bude zastavit stroj dřív, než stačí pohltit víc než jeho ruku. Musel to při práci nějak nenápadně vymyslet. Nesměl dovolit, aby si ostatní jeho výpočtů všimli. Věděl, že nedokáže strčit jednu ruku pod kolo a druhou vypnout páku. Bylo to příliš daleko. Ale byl si skoro jistý, že kdyby se hodně natáhl, kdyby si napůl lehl na pás, dokázal by páku stlačit nohou a zastavit kolo včas.
Lucas odkládal z minuty na minutu to, co musel udělat. Bylo to snadné, osudově snadné, pokračovat jako vždycky. Už teď po něm sahal bdělý spánek jeho dílenského života. Srovnával a připevňoval. Zatáhl, znovu zatáhl, prohlédl. Už teď cítil, jak se jeho odhodlání vytrácí, a nejen jeho odhodlání. Jeho já se zmenšovalo. Stával se tím, co dělal. První hodina ubíhala a on začínal mít dojem, že se mu o Catherine a jejím trápení jen zdálo, že se mu zdálo i všechno ostatní mimo tohle, a teď že je zase vzhůru, ve svém opravdovém světě. Aby se vzpamatoval, myslel na ni, jak šije halenky a košile. Myslel na mandl s válečky pozvednutými a čekajícími, jak vyfukuje sloupečky kouře.
Byl připraven. Když to neudělá teď, možná se k tomu nepřiměje vůbec. Ostatní byli zabraní do práce. Uchopil desku, pustil ji na pás. Umístil ji přesně podle rysky. Na to byl odborník; byl na to pyšný. Položil levou ruku – levá bude lepší – na horní okraj desky. Srovnal prsty s okrajem a uklidnilo ho to. Tohle byla jeho práce. Natáhl se pravou rukou po páce a zatáhl za ni.
Pás se rozjel. Cítil pohyb válečků, které otáčely pásem, jejich jistý, stabilní rytmus. Takhle se cítí železo, když vjíždí dovnitř. Jeho levá ruka se sunula spolu s deskou. Připadal si ladný jako tanečník. Zažíval okamžik krásy. Byl partnerem železa a stroje.
Jeho ruka ujížděla dál. Jeho tělo se zlehka natáhlo, a pak ještě víc. Špička nohy mu sklouzla z páky. Znova po ní zašmátral, půvab už ztratil. Teď byl jen zmítající se pošetilec. Nohou se dotkl páky, ačkoli si nebyl jistý, jestli je to ta správná. Ohlédl se. Ne, nebyl si jistý. Když se podíval zpátky, jeho prsty vjížděly pod kolo.
Díval se, jak se to děje. Viděl svou ruku právě mezi dvěma zuby. Jeho prsty vklouzly do prostoru mezi nimi. Zuby se zahryzly do železa. Jeho prsty vjely dovnitř. Jeho klouby vjely dovnitř. Bzučící kolo se dotklo špiček jeho prstů. Bylo teplé, teplejší, než čekal. Bylo teplé jako ústa jeho matky, když do nich sáhl, aby odtud vytáhl kousek brambory. Cítil, jak mu drtí špičky prstů. Nedostavila se bolest. Dostavila se jen vysoká, bledá nicota. S teplou, neúprosnou trpělivostí kolo rozdrtilo jeho klouby. Nedostavila se bolest a nevytryskla krev. Neozval se žádný zvuk kromě zvuku stroje.
Pak přišel zase k sobě. Pak opravdu spatřil, co udělal. Viděl, jak dovnitř vjíždí větší část jeho ruky. Pokusil se zatáhnout za páku špičkou nohy. Noha sklouzla. Vykřikl. Nepoznával zvuk, jejž vydal. Šátral nohou, znova našel páku. Chvilku nepovolila. Pak ano. S obvyklým cvakavým povzdechem se kolo přestalo točit.
Lucas nemohl ruku vytáhnout. Ještě pořád netekla krev. Ještě pořád se nedostavila bolest, ale něco přece cítil. Šimrání. Novost. Zůstal, kde byl, a s fascinovanou otupělostí hleděl na svou paži a zmizelou ruku.
Uslyšel hlasy ostatních. Někdo – asi Tom – zatáhl za druhou páku, která obrátila pohyb kola. Někdo jiný, byl to Dan, se dotkl Lucasova zápěstí, jak ho stroj pomalu začal propouštět. Lucas viděl Danovu velikou ruku se dvěma chybějícími prsty, jak přijímá jeho vlastní.
Jeho ruka byla zploštělá. Na okamžik měl pocit, že není poraněná, že je jen větší. Ale ne. Kolem nehtů mu prýštila krev. Pozvedl svou velikou krvácející ruku, chtěl ji ukázat sám sobě a Danovi. Jeho nehty byly na krátkou chvilku rudě olemované. Krve bylo stále víc. V potůčcích mu stékala po prstech. Svezl se k zemi. Neměl v úmyslu upadnout. Jednu chvíli stál a díval se na svou ruku, a pak ležel na podlaze a nad sebou měl černý strop. Viděl kladky a háky. Podlaha ostře páchla olejem a dehtem. Objevila se Danova tvář. Objevila se Tomova tvář. Tom podložil Lucasovi hlavu rukou. Kdo by si byl pomyslel, že je schopen takové něhy?
Danova tvář řekla: „Zůstaň tady s ním.“ Danova tvář se vzdálila.
Tomova tvář řekla: „Pro Boha živého.“ Tomova tvář byla široká, rty rozpraskané. Zuby měly barvu zašlé slonoviny.
Lucas řekl Tomovým ústům: „Prosím, pane, pošlete pro Catherine Fitzhughovou do Mannahatta Company. Řekněte jí, že jsem zraněný.“
V nemocnici stál muž a plakal. Byl oblečený do práce, v řeznické zástěře potřísněné zvířecí krví. Nebylo jasné, co mu je. Vypadal celý. Stál se slavnostní vážností jako zpěvák na pódiu.
Kolem něj byli další. Seděli na židlích, pokud se na ně dostaly. Seděli nebo leželi na podlaze. Byli tu muži, někteří staří a někteří ještě nezestárlí, zranění viditelně (jeden velmi nápadně krvácel z rány na čele, jiný si jemně hladil zmrzačenou nohu) i neviditelně. Byly tu ženy, které seděly tak klidně, jako by nemoci, jež je sem přivedly, byly něco tak obyčejného jako posezení ve vlastním salonu; jedna z nich, v šátku tabákové barvy, skromně pokašlávala, znělo to, jako když se trhá papír, a čas od času se předklonila a uplivla si na zem pod nohy. Muž, žena a dítě se k sobě choulili na podlaze, kolébali se a sténali, jako by se o zranění dělili rovným dílem. Pach potu a jiných tělesných šťáv se tu mísil se čpavkem, jako by se sama lidskost změnila v lék.
Sestry v černých hábitech a doktor v bílém – ne, doktoři byli dva – spěchali mezi čekajícími. Tu a tam vyvolali jméno a někdo se zvedl a odešel. Muž dál stál uprostřed místnosti a dál plakal s tichou, neochvějnou naléhavostí. Byl to hostitel čekárny, stejně jako pan Cain byl hostitelem Lucasovy ulice, jejím poraněným andělem, jehož osvítil Bůh.
Lucas seděl na podlaze a zády se opíral o stěnu. Dan stál nad ním. Palčivá, doběla rozžhavená bolest prosycovala chlapcovo tělo a rozlévala se do vzduchu kolem něj. Lucas držel v klíně balíček, který býval jeho rukou, obalený v hadrech promáčených krví. Bolest se rodila v jeho ruce, ale plnila ho tak, jako oheň plní místnost světlem a teplem. Nevydával žádné zvuky. Byl už příliš daleko na to, aby mluvil či plakal. Byl bolest, stejně jako byl kniha nebo dílny. Byl tu odjakživa, odjakživa čekal v téhle místnosti.
Opřel se ramenem o Danovu nohu. Dan se sklonil a pohladil ho po vlasech zbylými prsty.
Lucas nedokázal odhadnout, kolik času uplynulo. Čas v čekárně se podobal času v ložnici jeho rodičů a času v dílnách. Běžel si po svém, nedal se měřit. Po nějaké chvíli přišla Catherine. Vstoupila do místnosti ve svých modrých šatech, živá a nezraněná. Stála ve dveřích a pátrala po něm.
Lucasovi divoce bušilo srdce do žeber. Bolelo to, jako by jeho srdce bylo žhavý uhlík, který je neškodný, když visí uprostřed zvonu jeho hrudi, ale bolestivý, pokud se dotkne kosti. Vypravil ze sebe její jméno, ale nebyl si jistý, jestli skutečně promluvil. Pokusil se vstát, ale nedokázal to.
Spatřila ho přišla a klekla si vedle něj.
„Jak je ti?“ zeptala se.
Pokrčil rameny. Slzy se mu nevolány vedraly do očí. Náhle zatoužil skrýt před ní svou ruku, jako by spáchal nějakou hanebnost; jako by se při pohledu na jeho ruku dozvěděla nějaké jeho poslední tajemství.
Catherine vzhlédla k Danovi. „Proč je ještě tady?“
„Řekli nám, ať počkáme,“ odpověděl.
„Tak se na to podíváme.“
Vstala. Lucas slyšel šustění jejích šatů. Prošla mezi ostatními, překračovala je. Stála poblíž plačícího muže, dokud neprošla kolem sestra s čímsi na podnosu, s čímsi, co vytvářelo rudou skvrnu na zakrývající látce. Catherine sestře něco řekla. Lucas to neslyšel. Sestra jí odpověděla a odešla.
Catherine se vrátila. Sklonila se, přiblížila tvář k Lucasově. „Bolí to hodně?“
Zavrtěl hlavou. Byla a nebyla to pravda. Vstoupil do bolesti. Stal se jí.
„Ještě pořád krvácí,“ připomněla Danovi
Dan kývl. Nemělo by smysl to popírat.
„Jak dlouho už jste tady?“ zeptala se.
„Nemám zdání,“ odpověděl.
Catherine nasadila přísný výraz. Lucas měl na okamžik pocit, jako by se vrátil domů, jako by nemocnice byla místem, kde bydlel.
Doktor, jeden z doktorů, vyšel ze dveří, kam chodili lidé, jejichž jména vyvolali. Doktor byl hubený – byl tu ještě jeden, který nebyl tak hubený – a vážný. Lucas nabyl na chvilku dojmu, že ten doktor je jeden z oněch mužů v klecích v dílnách, z těch, co se mračí nad papíry a odpočítávají výplatu. Jeden z nich byl také doktor. Ne. Tenhle doktor byl někdo jiný. Catherine se k němu rozběhla – pohybovala se mezi ležícími těly nemocných tak rychle – a něco mu řekla. Doktor se zamračil. Podíval se na Lucase a mračil se při tom. Lucas pochopil. Vždycky je někdo chudší než ty. Vždycky je někdo nemocnější, strašlivěji poraněný.
Catherine uchopila doktora za paži. Vypadalo to jako schůzka milenců. Catherine by klidně mohla být doktorova snoubenka, jak ho tak vzala za paži a naléhala, jak to ženy umějí, aby jí doprovodil za nějakou pochůzkou, kterou považovala za nezbytnou. Lucase napadlo, zda se snad s doktorem už někdy dřív nesetkali.
Doktor se zamračil zase jinak – ovládal celou škálu mračení – na Catherininu ruku na lokti bílého pláště. Ale jako milenec šel s ní. Vedla ho mezi těly k místu, kde seděl Lucas.
„V dílnách mu to rozdrtilo ruku,“ řekla.
Doktor použil další zamračení. Byl přímo umělcem v mračení. Tohle bylo úkosné, zhýralé.
„Támhle je člověk s napůl utrženou nohou,“ ukázal. „Operační sály jsou plné. Děláme, co můžeme.“
„Je to dítě.“
„Jiní tu byli dřív.“
„Je to dítě, které živí svoje rodiče, dělá práci, která je na něj moc těžká, a rozdrtilo mu to ruku. Jeho bratr umřel ani ne před týdnem. Musíte ho ošetřit.“
„Však ho za chvíli ošetříme.“
„Musíte to udělat hned.“
Doktorova tvář zbrunátněla. Zdálo se, že vtáhl oči, takže se v jeho temné tváři zmenšily, ale zjasněly. „Co jste to říkala, slečno?“
„Omlouvám se, pane,“ odpověděla Catherine. „Nechtěla jsem být hrubá. Ale prosím, prosím, ošetřete tohohle chlapce. Vidíte sám, jsme úplně bez sebe.“
Doktor se rozhodl. Usoudil, že bude snazší jí vyhovět. Jiní tady byli před Lucasem, ale oni počkají, jsou tak naučení.
„Pojďte se mnou,“ pokynul jim.
Dan pomohl Lucasovi vstát. Objal Lucase kolem zad a pomáhal mu jít, stejně jako Lucas jednou pomáhal matce zpátky do postele. Kdy to bylo? Doktor je vedl, ačkoli se zdálo, že vést by je vlastně měla Catherine.
Prošli dveřmi. Vedly do chodby plné jiných lidí. Stejně jako ti v čekárně seděli nebo leželi na podlaze. Mezi nimi zůstala úzká ulička pro ty, kdo nebyli nemocní. Lucase napadlo, jestli to snad v nemocnici chodí stejně jako v dílnách, jestli je to jedna místnost za druhou, každá jiná a všechny stejné, které vedou dál a dál jako řada jeskyní, až konečně v dálce dospějí – kam? K vlastnímu léčení. K živému klenotu, ke kouli zelenozlatého světla.
Dan pomohl Lucasovi projít stezkou, kterou jim trpící ponechali. Museli překročit nohu a pak nataženou paži, která měla podivnou barvu, modrobílou jako sýr. Lucase napadlo, jestli snad míří k poslednímu pokoji, tam, kde se skrývá léčení.
Místnost, do níž vešli, byla skoro na konci chodby. Byl to obyčejný pokoj, i když tady vlastně nic nebylo obyčejné. Byl malý a špinavě bílý. Byly tu skříňky s prosklenými dvířky, židle a lůžko. Na židli seděla sestra, nakloněná nad mužem na lůžku. Muž byl asi v otcově věku, ale byl menší, měl delší vlasy a něco sestře tiše říkal.
„No tak se na to podíváme,“ prohlásil doktor.
Lucasovi chvilku trvalo, než pochopil, že doktor chce vidět jeho ruku. Domníval se, že lékař má na mysli něco obecnějšího, něco většího, i když by nedokázal říct co. Vztáhl ji k němu. Krev z promáčených hadrů kapala na podlahu. Lucas hleděl na rudé kapky. Pomyslel si: já jsem zraněný.
Doktor odkryl obvaz. Krev mu zřejmě nevadila. Když hadry mizely, bolest se změnila. Soustředila se teď v Lucasově ruce. Předtím ho zalévala celého jako nemoc, ale teď byla tady; putovala stejnou cestou jako obvazy, které doktor odloupával, jako jiskry zanořené do masa, řezavé a mučivé. Lucas zasténal, ačkoli nechtěl. Zdálo se, jako by s ním obvaz splynul, jako by mu doktor nevědomky loupal kůži.
Pak byl obvaz pryč. Objevila se jeho odhalená ruka: nebyla už veliká jako v dílně. Byla malá a zkroucená, jako kuřecí pařát. Byla rudá, jako by ji tvořila jen krev. Vypadala jako příšerné novorozeně.
Nervózně pohlédl na Catherine. Bude se ho štítit?
Řekla však jen: „To bude dobré. Uvidíš, bude to dobré.“
Doktor hodil obvaz do kbelíku na podlaze. Ve kbelíku byly i jiné věci. Doktor uchopil Lucasovu zmrzačenou ruku do své dlaně, držel ji se soustředěnou, ale unavenou pozorností. Teď bylo jeho zamračení široké a přísně blahosklonné.
„Co pro něj můžete udělat?“ zeptala se Catherine.
Odpověděl: „Odříznout tu ruku. Co nejdřív.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Zdálo se, že její síla sice nepramení ze znalostí, ale že dokáže odmítat prostě jen tak – jako Bůh. Zdálo se možné – nezdálo se nemožné –, že Catherine Lucasovi dokáže navrátit ruku jen tím, že bude na jejím navrácení trvat.
„Chcete radši počkat, až mu budeme muset odříznout celou paži?“ zeptal se doktor.
„Tak zlé to přece být nemůže.“
„A kdepak vy jste studovala medicínu, slečno?“
„Je to zlomené,“ trvala na svém. „Ošklivě zlomené, ale nic jiného. Nemůžete to vyléčit?“
„Tady ne.“
„Tak jinde.“
„Není žádné jinde. Pro něj ne.“
O Lucasovi nikdy nikdo takhle nemluvil – jako by byl přítomen a zároveň nebyl. Bylo to jako v dílnách. Bylo na tom něco příjemného – bylo na tom něco ne tak docela nepříjemného – odevzdat se jiným.“
„Najdeme nějaké místo, kam ho vzít,“ trvala na svém Catherine.
„A za co? Máte peníze?“
„Samozřejmě že ne.“
„Tak já vám řeknu, co se stane. Odvezete ho do Newyorské nemocnice nebo ke Svatému Vincentovi. Bude trvat nějakou dobu, možná dost dlouhou, než vás tam někdo vyšetří, a až to ten někdo udělá, tak vás nejspíš pošle zpátky k nám. Než se sem vrátíte, vznikne tam gangréna a my budeme muset amputovat celou paži – v lokti, když budete mít štěstí, a v rameni, když nebudete. Rozumíte?“
Catherine zaváhala. Podívala se na Dana.
Lucas se v té chvíli stal zase viditelný. Catherine ho spatřila.
„Lucasi, myslím, že bude asi lepší nechat je, aby to udělali.“ Řekla.
Kývl. Vznášel se vysoko nade všemi pocity kromě bolesti a Catherine. Lucas byl podivně vzrušený. Hleděla na něj s takovými obavami, s tak hlubokou, vše odpouštějící láskou.
„Budeš statečný?“ zeptala se.
Znovu kývl. Bude statečný.
„No tak dobře,“ řekla lékaři.
„Rozumné děvče,“ pochválil ji.
„Můžete ho teď uložit do postele? A dát mu něco na bolest?“
„Nemáme volné postele.“
„Jedna se určitě najde.“
„Mám vyhodit tu ženu, co ve vedlejším pokoji umírá? Nebo muže, kterému selhává srdce?“
„To je příšerné.“
„Operační sál bude volný za hodinu, za dvě. Do té doby tu bude muset počkat.“
„Tak aspoň nějaké léky. On na sobě tu bolest nedává znát. Ani nebude.“
„Máme jen velmi málo léků.“
„Jak je to možné?“
„To, co máme, musíme šetřit pro nejvážnější případy.“
„Tohle je vážný případ.“
„Tohle je chlapec, který přijde o ruku. Když jste mě přinutila jít se na něj podívat, odešel jsem od muže, který má v lebce vražený kus železné trubky. Vjela dovnitř tudy“ – doktor ukázal na místo nad svým levým uchem – „a vyjela tudy.“ Ukázal na místo za svým pravým uchem. „Kupodivu ještě žije. Máme pro něj morfium.“
Catherine zaváhala. Rozhlédla se po místnosti – muž ještě ležel na lehátku v péči sestry a něco si mumlal, a za sklem stály lahvičky – , jako by tam mohla najít nějakou odpověď. Když žádnou nenašla, oslovila doktora tišším hlasem: „Určitě se to dá nějak zařídit. Jak sám vidíte, zrovna v pořádku není.“
„Slečno, tohle je charitní nemocnice. Polovina lidí, kteří sem přijdou, není zrovna v pořádku.“
Catherine se znovu odmlčela. Lucas viděl, že dospěla k rozhodnutí.
„Můžu s vámi mluvit v soukromí?“ požádala lékaře.
Ten se podivil: „Nemáme dost soukromí tady?“
Vykročila ke dveřím a doktor šel za ní. Tiše k němu hovořila. Vážně pokyvoval.
Dan nemluvil. Lucas cítil, že nemluví. Doktor naslouchal Catherine a ve tváři se mu objevil další zamračený výraz.
„Devět měsíců uplynulo, na porodním sále bolesti sílí, je jí k omdlení,“ pronesl Lucas.
Catherine ho ostře napomenula: „Lucasi, mlč!“
Snažil se mlčet. Zaťal zuby.
Lékař a Catherine se vrátili. „Předepíšu mu trochu morfia. Když na tom tak trváte,“ oznámil doktor.
„Děkuji vám,“ odpověděla Catherine.
„Končím tady v pět.“
„Budu na vás čekat.“
„Pošlu sem některou sestru s morfiem a čerstvými obvazy. Vrátím se, až bude operační sál volný,“ pokračoval.
„Dobře,“ kývla Catherine.
Lékař odešel. Oni tři zůstali v místnosti se sestrou a mumlajícím mužem.
Catherine řekla Danovi: „No tak.“
Dan neřekl nic, ačkoli Catherine to zřejmě očekávala. Konečně promluvil: „Musím se vrátit do dílen.“
„Ano,“ kývla Catherine.
Lucase do té chvíle nenapadlo, že by se někdo vracel ke své práci. Zapomněl. Byl svou rukou a svou bolestí, byl Catherine. Ale Dan se musí vrátit do dílen.
„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se Catherine.
„Samozřejmě že zůstanu,“ odpověděla.
„Bude to dobré,“ chlácholil Dan Lucase.
Lucas nebyl schopen slova. Začínal si něco uvědomovat. Způsobil pouhou přestávku, nic víc. Dan se musí vrátit teď, Catherine se do práce vrátí zítra.
„Bude to dobré,“ opakoval Dan pomaleji a zřetelněji, jako by si nebyl jistý, jestli ho Lucas předtím slyšel.
Lucas místo odpovědi pronesl: „Kterého z těch mladých mužů že by měla nejraději? Ach, ten nejnevzhlednější z nich jí připadá jak krása sama.“
„Tak na shledanou.“
„Na shledanou,“ řekl Catherine.
Dan na ni divně pohlédl. Jeho tvář připomínala tvář Catherine ve chvíli, kdy jí Lucas přinesl misku. Něco se mezi nimi odehrálo. Ukázala mu misku, za kterou zaplatila příliš mnoho. Ukázala mu zmrzačenou ruku. Stála vzdorně, poraněná a hrdá.
Nebylo už co říct ani co udělat, a tak Dan odešel. Když byl pryč, vybídla Catherine Lucase: „Potřebuješ si lehnout. Bohužel to asi bude muset být na podlaze.“
Lucas řekl: „Půjdu k pahorku u lesa a bez šatu budu a nahý, šílím touhou, aby prolnavě ke mně lnulo.“
„Pst. Mlč. Musíš odpočívat. Musíš odpočívat a nehýbat se.“
„Jsem spokojen – dívám se, tančím, směji se, zpívám.“
„Pojď pěkně se mnou,“ domlouvala mu Catherine. „Tímhle blouzněním si leda přitížíš.“
Pomohla mu lehnout si na podlahu. Sama si sedla také, aby jí mohl položit hlavu do klína. Pod hlavou měl naškrobené záhyby jejích modrých šatů.
„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se.
„Už jsem ti řekla, že ano.“
„Nejenom dnes.“
„Jak dlouho bude potřeba.“
Lucas byl bolest a Catherinin klín. Bolest byla kukla, která ho ovíjela jako ohnivé obvazy. V té kukle, v jejím klíně, bylo těžké přemýšlet o něčem jiném. Přesto se snažil. Zuby nehty se držel vědomí. Přivedl ji sem, ale zachránil ji jen pro dnešek. Musí udělat ještě něco. Ale netušil co.
„Catherine…“ řekl.
„Pst. Nic neříkej.“
„Musíš se mnou odjet.“
„Zapomeň na to. Zapomeň na všechno.“
Snažil se nezapomenout. „Včera ses pletla.“
„Už ani slovo.“
„Musíš vzít dítě a odjet.“
„Tiše. Pšššt.“
Viděl to i přes svou ohnivou kuklu. Musí vzít dítě a odejít na místo, které se podobá nočnímu parku, na místo, kde je tráva a ticho. Musí jít a hledat, jak to Lucasovi poradil Walt. Existovala taková místa, nejen park. Viděl to na obrázcích. Existovala pole a hory. Existovaly lesy a jezera. Mohl bych ji vzít na nějaké takové místo, pomyslel si. Najdu nějaký způsob, jak to udělat.
Muž na lůžku nepřestával mumlat.
Přeložila Veronika Volhejnová.
Knihu Vzorové dny (Specimen days) v českém překladu Veroniky Volhejnové vydá Knižní klub Odeon.
Program Festivalu spisovatelů Praha 2006 viz s. 29.“
Pilný žák Virginie Woolfové
Odeon měl před pár lety velmi šťastnou ruku, když sáhl po textu amerického prozaika Michaela Cunninghama Hodiny (1988). Autor za něj získal Pulitzerovu i Faulknerovu cenu, ovšem teprve později, když se objevil filmový přepis knihy, se stal světovým bestsellerem. Do úspěchu této knihy byl Cunningham nepříliš známým autorem, který měl za sebou pět románů (debutoval v roce 1984 knihou Golden States) a který se sice těšil zájmu i chvále kritiky, ovšem ponejvíce v rámci intelektuálních kruhů na východním pobřeží Spojených států.
Jeho nejslavnější dílo vlastně sestává z několika paralelních příběhů, jejichž uspořádání je poctou Woolfové a zároveň trochu popřením. Poctou v tom, že děj samotných příběhů je koncentrován do určitého úzkého časového úseku, konkrétně jednoho dne – ostatně jako Paní Dallowayová (Cunninghamova hlavní inspirace); popřením naopak tím, že příběhy se odehrávají napříč celým dvacátým stoletím: v první rovině je téměř perem životopisce zachycena Virginia Woolfová, jak se až nesympaticky nedokáže vyrovnávat s banalitami všedního života (tj. uvařit sestře čaj), ale zároveň pracuje na mistrovském díle, které má zanedlouho spatřit světlo světa pod názvem Paní Dallowayová; v rovině druhé čte žena v domácnosti Laura Brownová zmíněný román, snaží se připravit oslavu narozenin pro svého muže (celkem s problémy, protože se stále vrací ke knize) a čím dál víc si klade otázky po smyslu života. A konečně v rovině třetí (a současné) se Clarissa Vaughanová, přezdívaná Dallowayová, chystá zorganizovat večírek na oslavu svého někdejšího milence a nyní dobrého přítele, jenž obdržel literární cenu, on je ovšem těžce nemocný (jako bisexuál se nakazil HIV) a v jeho halucinacích se rafinovaně odrážejí výjevy z knihy. Text románu Paní Dallowayová, který je určujícím hybným momentem celé knihy, je až podivuhodně nepřítomný: máme zde okolnosti jeho vzniku a potom až letmé, často jen obtížně zachytitelné (a bez důvěrné znalosti příběhu absolutně nepozorovatelné) náznaky, ozvuky, aluze… dřívější román se prostě vznáší nad tím současným jako duch, se kterým se autor pouští do statečné debaty o tom, jestli a proč má cenu žít.
Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Cincinnati, vyrostl v Kalifornii, kde též na Stanfordu vystudoval literaturu. Později se přestěhoval zpět na východní pobřeží Spojených států, kde nyní učí na Fine Arts Work Centre v Provincetownu (pobytem v tomto městě se inspirovala sbírka esejů vydaná v roce 2002) a na Brooklyn College. Jeho zatím posledním dílem, a prvním románem vydaným po úspěchu Hodin, je právě kniha Specimen Days.
Ladislav Nagy