Najednou je můj glanc, že píšu německy

Do jaké míry se cítíte být součástí tří kultur, německé, židovské a české?

Já se narodila ještě v Rakousku-Uhersku, v roce 1916, pak jsem žila v Československé republice, potom v protektorátu, jmenovalo se to tak a pak zas tak. Ale v jakékoli době jsem mohla říct, že jsem Pražanka. Jsem z normální asimilované měšťácké pražské rodiny. Doma jsme mluvili česky i německy, ale víc německy, tu řeč považuji za svou mateřštinu – doslovně, maminka udává tón. A že jsem Židovka, toho jsem si jako dítě vůbec nebyla vědoma. Můj otec chodil jednou za rok do karlínské synagogy, na dlouhý den, na den smíření. A ten den tedy nejedl, moje maminka říkala, bodejť by jedl, když se den předtím tak nacpal, že už nemohl. Jednou mě otec vzal s sebou. V kapse měl jablko a do toho jablka byly zapíchané hřebíčky, koření, oni když chudáci nemohli jíst, tak alespoň čichali k tomu jablku. To mě fascinovalo. Z karlínské synagogy pak pánové chodili do Imperialu, na pořádnou bílou kávu. A já jsem to jablko dostala a zuby jsem z něj tahala ty hřebíčky a plivala je za sebe. Měla jsem pocit, že je to nějaké kouzlo, něco divného, a tak jsem je plivala za sebe, abych to kouzlo zrušila. To bylo moje setkání s židovstvím. Doopravdy jsem si to ale uvědomila až v polovině třicátých let, to už to člověk nemohl přehlížet.

Jak jste se dostala k psaní, vy jste si od dětství něco psala?

Na německém gymnáziu, když mi bylo patnáct, tak jsem jako každý v tom věku psala básničky. A byla jsem toho názoru, že píšu jako Rilke, ten na mě dělal velký dojem. Jedna moje básnička vyšla v Prager Tagblatt a moje babička ji vystřihla a měla ji v kabelce a vždycky, když se sešla s dámami na kávu, tak jim ji předčítala. No ty musely mít radost.

Z gymnázia jste pak z finančních důvodů musela odejít...

Z protekce jsem dostala místo u Harmaneckých papíren, a tam jsem seděla v kanceláři s Jaroslavem Foglarem. A oba jsme psali pod stolem. Já svoje, on svoje. Tehdy jsem také chodila k profesoru Kohnovi, později Kostovi, na vzdělávací kursy, které dělal pro své mladé přátele, jak říkal. Po práci jsem běžela k němu do bytu v Trojické ulici, polovičku jsem asi prospala, protože jsem byla vyřízená. Když byl v Německu Hitler a německá inteligence utíkala do Prahy, seznámila jsem se s řadou emigrantů, kteří tam přednášeli.

Co jste tehdy pod tím stolem kromě básní psala?

Tehdy jsem se, snad inspirována Foglarem, starala o děti německých emigrantů. Jednou jsem ty své děti vzala na vánoční představení německého divadla, na dramatizaci Ericha Kästnera. A vůbec se mi to nelíbilo, bylo to moc roztomilé a kýčovité, a tak jsem si řekla, že to udělám líp. Napsala jsem Kästnerovi dopis, že mám v úmyslu dramatizovat jeho text, a on mi napsal: Klidně. Takže jsem to nastudovala a na představení jsem pyšně pozvala Voskovce a Wericha, Maxe Broda a další.

A přišli?

K mé hrůze ano. A byl tam také Weiskopf, pražský německy píšící autor, a ten potom napsal, už nevím kam, nějakou kritiku, že to bylo velmi dobré, ale že to mělo lapidární dramatizaci. A já nevěděla, co lapidární znamená. Hrozně jsem se lekla, že jsem to zvorala. Tak jsem za ním šla, jestli by mi jako mohl říct... A on se smál a říkal „ale houby, mohlas to udělat tak a tak...“. No a pak jsem vyletěla z té firmy a on řekl, můžeš u mě do redakce nastoupit. Byl šéfredaktorem Arbeiter-Illustrierte-Zeitung, která emigrovala do Prahy.

Co jste dělala, když pak noviny musely skončit?

Měla jsem docela zvláštní práci. Nějaká firma s prádlem se stěhovala z pohraničí, kde byla veliká krize, do Prahy, protože doufali, že se tady budou moct udržet. Angažoval mě takový starý smutný pán a říkal: „Vy jste novinářka, tak to asi budete umět, já mám kolekci a ta se teď musí přejmenovat, máme taková spíše německá jména a vy musíte vymyslet česká jména. A kvůli evidenci musí první písmeno zůstat stejné.“ Takže jsem to pár týdnů dělala, podprsenka Lisbeth se jmenovala Liduška a podobně. Weiskopf byl ve Francii, ti všichni emigrovali, a 4. března 1939 jsem na deset dnů jela do Rumunska, tam byl někdo z pařížských novin, šlo to přes Weiskopfa. No a měla jsem se vrátit 14. května. Den předtím jsem volala domů, to se už trhlo Slovensko, a mluvila jsem s maminkou a se svou mladší sestrou a ta mi řekla: „No hele, já myslím, že by ses ještě neměla vracet, ty jsi přece měla tu chřipku, tady bys neměla žádný klid.“ A tak jsem se jediná z rodiny zachránila.

Vraťme se k psaní. Co kromě té dramatizace jste v té době dělala?

V redakci jsem byla holka pro všechno, ťukala jsem do stroje korespondenci, měla jsem na starosti fotoarchiv. My jsme byli taková generace, že místo abychom jeli na víkend na výlet, tak jsme jeli do Sudet agitovat proti Hitlerovi. Patřila jsem do levicové skupiny, kde byl například také Jiří Orten, scházeli jsme se u rohového stolu v kavárně Metro. Jednou jsem se z těch Sudet vrátila a vyprávěla jsem Weiskopfovi, co všechno jsem zažila. Poslouchal mě a pak řekl: „Víš co, teď se seber, jdi domů, a tak jak jsi mi to řekla, tak to napiš, zejtra mi to přineseš.“ Druhý den jsem mu to přinesla a koukala jsem mu přes rameno, když to četl. A najednou se zastavil, to bylo v místě, kde jsem líčila krajinu: byl tam bílý sníh, černý havran, slunce na modrém nebi, sníh jiskřil a já nevím co ještě. A on se otočil a řekl: „Hele, a jsi si jistá, že jsi nevynechala jedinou barvu ze spektra?“ To si dodnes pamatuji a často si říkám: „Holka, tady už máš jedno adjektivum, to stačí, ne?“ Tak to moje psaní začalo. První souvislou věc jsem pak psala v Paříži ve vězení v roce 1939.

Za co vás zatkli?

Adolf Hoffmeister založil v Paříži český kulturní spolek a byli jsme trnem v oku české ambasádě. Bydlela jsem s několika dalšími emigranty ve Versailles a jednoho rána nás při snídani všechny zatkli. Bylo tam i hodně přátel, Alén Diviš, Egon Hostovský a další. Půl roku jsme byli v samovazbě a pak nás pustili a rozvezli po různých táborech pro uprchlíky.

Co jste v té věznici psala?

Psala jsem dětskou knížku. Česky, protože jsem si řekla, to je v Paříži tajný jazyk. Ale bylo to stejně jedno, o nic nešlo, byla to dětská kniha. Po válce, v ruzyňské věznici jsem na to vzpomínala. Vůbec nevím, kde ten text skončil. Pak jsem v tom táboře psala další pohádky a ty se četly, když měl někdo narozeniny a podobně. A tam už jsem psala německy.

Proměnil nacismus nějak váš vztah k němčině?

V Mexiku, kam jsem utekla, jsem byla zaměstnána na exilové československé ambasádě a zároveň jsem spolupracovala s velkou skupinou německých emigrantů, která tam byla, patřil tam Kisch, André Simon a další. A nikdo, ani můj šéf, nikdy neřekl: Hele, jsi na československý ambasádě, tak tu němčinu nech. Teprve později, dávno po válce, jsem tu otázku, proč píšeš německy, slyšela velmi často. Vždyť Němci mi zavraždili celou rodinu.

A sama jste s tím neměla problém?

Ne. Němčina je pro mě instrument. Nástroj. Pro mě je důležité, co se píše, ne ve kterém jazyce. Jazyk přece za nic nemůže. Vždyť první knihy, které nacisti spálili, byly německé knihy. Pro mě to nikdy problém nebyl. A poslední dobou se karta otočila, najednou je můj glanc, že píšu německy v Praze. Poslední německy píšící autor v Praze. Najednou to někoho zajímá.

Jak se z nadhledu svých zkušeností a věku díváte na dnešní Čechy?

Já cítím, že jsou tu lidé takoví podezíraví, možná nepřející, ale to je příliš zlé slovo. To je nejen tím, že jsme malý národ, ale také tou izolací, deset metrů od hranice už lidé nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim. Dnes je to otevřené, mladí lidé umějí jazyky, pracují v zahraničí, ale ta skříplost trvala velmi dlouho, několik generací.

A myslíte, že bude trvat zase několik generací, než se toho zbavíme?

Všechno jde teď hrozně rychle, všechno, především v technice. Ale v tom humanismu, tam trochu kulháme, ne? Všechno, co je jiné, je pro nás nebezpečné, divné... Jsem také dost vyděšená tónem, který vládne v politice a v novinách, ta hrubost, to přece nejde.

Čím myslíte, že to je?

Já si to neumím vysvětlit. Jak je to možné? A také ta povrchnost. To jde až do špiček politiky, používají výrazy, které by moje maminka nedovolila. Teď mám velké rozpaky, koho volit. A každý, s kým mluvím, má stejné starosti. Mně hrozně imponovalo, jak dali dohromady koalici v Německu, že si nenadávali, všechno proběhlo v klidu. U nás by bylo nejlepší, kdyby do politiky nastoupila kompletně nová sestava, ale kde ji vzít?

Když srovnáte úroveň politické a novinářské kultury v předválečném období a dnes, je to v něčem podobné, nebo je nesrovnatelně horší?

Tehdy měli mnohem větší vliv lidé z kulturní oblasti, Čapkové, Hoffmeister, Nezval, ti měli i velké styky se zahraničím. A také bylo čtyřiadvacet stran, to samozřejmě přitahovalo do politiky velmi různorodé lidi.

Byla byste jiná, kdybyste neprošla tou zkušeností, kterou jste prošla?

O tom jsem neuvažovala, ale moje životní cesta je dost typická pro moji generaci, moc lidí mělo podobný osud. Zažili jsme opakovaně neuvěřitelné kotrmelce, co bylo do této chvíle to nejlepší, co mohlo být, bylo odteď to nejhorší, co mohlo být, a obráceně, to jsem zažila několikrát. Jednotlivec to nějakým způsobem zpracuje, ale národ, ten se s tím jen tak nevyrovná.

Co si myslíte o dnešních novinářích?

Mrzí mě, že se události interpretují z dnešního hlediska, a ne z hlediska své doby. A také ty významové chyby, nikdo už po nich ty texty nerediguje.

Na to dnes nejsou lidi.

I takové věci čistě žurnalistické, otevřu Lidovky, literaturu tam dělá ten Ondřej Horák, jeden článek a vedle další článek, zase Ondřej Horák, vedle toho třetí. Já jsem mu to jednou řekla, to není kumšt, psát pod jedním jménem. Jako Horák recenzujete knížky, dobře, teď si vymyslete Petr Nováček, ten píše zase jiný žánr, ale toho se musíte pak držet taky. Mě to jako čtenáře nudí, když vezmu noviny a mám tam vedle sebe tři články stejnýho chlapa. To mu ani nemůžu věřit, že to všechno stihne číst. Můj Weiskopf by skočil až na strop, kdyby tohle viděl. Já jsem také psala něco pod svým jménem a něco jako Inka Malá a hotovo.