Michael Cunningham svou účast na letošním Festivalu spisovatelů v Praze těsně před zahájením zrušil, nejznámějším hostem se tak stal nigerijský dramatik, básník a politický aktivista Wole Soyinka. Přestože jeho vystoupení bylo uvedeno pod názvem „umění literatury“, moderátoři Marek Eben a Gary Young (The Guardian) se ptali hlavně na autorovu politickou angažovanost, na kritiku vládnoucích struktur v Nigérii a nutné následky v podobě věznění, exilu a obvinění z vlastizrady. V souvislosti s vyprávěním o vlastní mladické politické aktivitě vyslovil Soyinka názor, že zatímco úkolem studentů a mladých lidí je především zpochybňovat politické myšlení a názory, intelektuálové „mají odpovědnost za to, aby předvídali dění“ a hledali možnosti, jak se v dané situaci zachovat.
Diváci měli možnost dozvědět se o Soyinkově věznění v počátcích občanské války (1967), kdy strávil dvacet sedm měsíců v samovazbě. Jeho návod na přežití fyzické, ale především mentální zní: „Buďte co nejtvořivější a nejvynalézavější.“ Přestože v jeho případě nelze vést dělící čáru mezi spisovatelem a politickým aktivistou, Soyinka je přesvědčen, že „spisovatel nemusí být angažovaný politicky, ale lidsky“. Zabývá se i fenoménem strachu, v dnešní době především spojeným s terorismem a jeho důsledky; jeho moci paralyzovat normální chod společnosti věnoval Soyinka pozornost ve svých přednáškách pro BBC v roce 2004, později vydaných pod názvem Climate of Fear (Ovzduší strachu).
Citlivá otázka týkající se náboženství a prostředí, které v tomto směru Soyinku ovlivňovalo, zazněla i v divadle Minor. Je všeobecně známo, že spisovatel vyrůstal s rodiči v prostředí anglikánské misie, ale velký vliv na něj měl především dědeček, který byl podle Soyinkových slov „dobrým poctivým pohanem“; svou matku nazývá ve vzpomínkách na dětství „divokou křesťankou“. Sám autor byl už od nejútlejšího mládí přitahován spíše tradičním způsobem myšlení. Jak v jednom ze svých četných rozhovorů vzpomíná, tradiční a křesťanské: „Symboly a myšlenky neustále splývaly. Nenacházel jsem mezi nimi žádný rozpor.“ O podobném „zcela harmonickém soužití křesťanů a muslimů“ v dobách svého dětství hovořil na pražském festivalu se směsí smutku a zloby. „Náboženská nesnášenlivost je rakovinou, je horší než veškeré vykořisťování,“ řekl mimo jiné. Je známo, že právě rozpory mezi muslimskými a ostatními provinciemi a uznávání de facto jiného právního řádu je v Nigérii bolestným zdrojem neustálého neklidu. Tyto rozpory vystupují do popředí i v diskuzích o volbách a budoucím prezidentovi Nigérie. Soyinka odmítl v devadesátých letech na prezidentský post kandidovat, je nicméně natolik vlivnou postavou, že nynější první muž Nigérie, Obasanjo, mu jako politickému vůdci jorubského jihozápadu podává ruku na usmířenou v rámci „hnutí za mír, které má zahojit rány minulosti“. Přestože se vládní garnitura jeho rodné země k němu po mnohá léta chovala macešsky, uvažuje-li Soyinka o domovu jako geografické lokaci, pak je jím rozhodně jeho dům v Abeokutě (kde se také narodil). Nicméně podotýká, že se necítí plně doma, pokud se okolo něj vyskytují problémy, které je třeba řešit.
S publikem se profesor Soyinka rozloučil čtením svých básní ze sbírky Samarkand (Samarkand and Other Markets I Have Known, vyšlo anglicky v roce 2002), kterou z velké části věnuje obětem násilí. Vyrovnat se se smrtí mu pomáhá představa vycházející z jorubské písně: že svět, ve kterém žijeme, je pouhým tržištěm. Skutečný svět nás čeká až po smrti.
Svět je tržištěm – tak je to v písni.
Až trh ztichne, v ponurém šeru,
Půjdou naše nohy napřed cestou
Domů, až se oči navždy zavřou
Další den trhu, indigový zástup
Všech sil orisa počká, aby vedl
Každého, kdo hledá, za ruku,
do oné poslední svatyně
Za klenbou stínů.
Eva dos Reis