Před šestapadesáti lety, 27. června 1950, byli na dvoře pankrácké věznice popraveni Milada Horáková, Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. Žádosti o milost zamítl den před popravou prezident Klement Gottwald. Mezi příbuznými, kteří neúspěšně prosili o život pro odsouzené ve vykonstruovaných procesech, byla manželka spisovatele Záviše Kalandry. Její dopis se zachoval v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.
V podkladech o podaných milostech, které 26. června 1950 připravila pro Gottwalda referentka Kanceláře prezidenta republiky dr. Eva Heráfová, bylo vedle jiného uvedeno, že žádosti podali obhájce, otec a dcera Milady Horákové, Jan Buchal, Oldřich Pecl a obhájce Záviše Kalandry, který „poukázal na zhoubný vliv nacistického věznění na zdraví odsouzeného, na jeho doznání a na jeho vůli napravit se“. Podle citované zprávy se v době, kdy v Československu vrcholila nenávistná kampaň proti „záškodníkům a zrádcům“, za odsouzené přimlouvalo mnoho dalších osob, mezi nimiž nechyběly světoznámé osobnosti (například Albert Einstein, Albert Camus či André Breton): „Ve prospěch odsouzených byla podána řada demonstračních žádostí o milost z ciziny. Individuelní žádosti odsouzených a příbuzných opírají se o rodinné a citové důvody a je v nich zdůrazňováno plné doznání odsouzených, dosavadní zachovalost (mimo Pecla) a politické svedení.“
Ludmila Kalandrová (rozená Rambouská) žádala o milost pro svého muže u člověka, kterého kdysi znala osobně. Její manžel totiž patřil mezi mladé radikály, kteří Gottwaldovi pomohli v roce 1929 ovládnout KSČ. Kalandra se však se stranou i s řadou svých komunistických přátel po několika letech rozešel – konflikty vyvrcholily v srpnu 1936, když spolu s Josefem Guttmanem otevřeně kritizoval moskevské procesy. Po druhé světové válce, kterou celou strávil v koncentračních táborech, se již věnoval pouze publicistice a vědecké práci (napsal dvě historické knihy, České pohanství a Zvon slobody). Jeho rodinná situace v tomto období nebyla příliš dobrá – po válce obnovené manželství se opět začalo v létě 1947 rozpadat. Přestože vzájemné rozpory opakovaně řešil právník (příčinou byl Kalandrův milostný vztah s Libuší Šedivou), zůstalo manželství až do Kalandrova zatčení zachováno. Malířka Ludmila Kalandrová svého manžela přežila pouze o dva roky, zemřela v roce 1952.
Praha, 1950, 24. června – Žádost Ludmily Kalandrové prezidentovi Československé republiky Klementovi Gottwaldovi o milost pro svého manžela.
Vážený pane presidente,
mám odvahu prosit Vás o život Záviše Kalandry, svého muže, přesto, že průběh posledního procesu mne přesvědčil o jeho veliké vině, kterou sám doznal. Prosím Vás o milost pro něho, protože snad já jediná vím, jak komplikovaný, duševně rozpolcený, nadšený a při všem hluboce nešťastný člověk byl Záviš Kalandra již před válkou, a že těch šest let jeho věznění dokonalo dílo zkázy na jeho těle i duši. Prožila jsem s ním od r. 1930 jeho prvotní úspěchy v KSČ, později jeho pád i vyloučení ze strany a v našem soužití mnoho krutých zklamání, při stálém nedostatku a starostech o živobytí, jež jsem často nesla jen sama. Tato první fáze našeho společného života skončila těsně před válkou manželským rozchodem a mým nervovým zhroucením.
Náš rozchod jsem považovala za definitivní až do r. 1945, kdy se vrátil z koncentračních táborů a napsal mi na mnoha stranách upřímné pokání. Uvěřila jsem, že je možno napravit staré chyby jiným novým životem. Tak jsme spojili opět svoje osudy v naději, že svou vědeckou činností, které se chtěl výhradně věnovat, bude moci konat platné služby nové společnosti a že tak budou prominuty a zapomenuty i staré politické hříchy.
Svou knihu České pohanství, jež si vyžádala obšírného studia, napsal za necelý rok a jen já jsem byla svědkem jeho úžasné píle a nadějí, které spojoval s jejím vydáním. Vydání knihy se hodně opozdilo a nemělo ohlas, jaký očekával. Také ostatní naděje se nesplnily, zůstal izolován, vyřazen, v jakémsi duševním vzduchoprázdnu – nervově vyčerpán po předchozím úporném vypětí všech sil. Bez přátel, bez starých kamarádů, téměř bez styku s lidmi – tak sedával často nad svou první (a poslední) velkou vědeckou prací, jež měla pro něho znamenat začátek nového života. Jeho osamocenost a obavy o další existenci byly příčinou, že propadal duševním depresím, jež se střídaly s výbuchy vzdoru a kruté ironie. Trpěl nespavostí a halucinacemi. Ani výbuch nové vášně a útěk do nové lásky nezachránily zmučenou nemocnou duši člověka, který nesměl být po šest roků člověkem, ale snad jen poslušným zvířetem, aby zachoval holý život.
Snad si časem uvědomoval, že je na pokraji šílenství, protože začal znovu studovat psychoanalysu a přečetl spoustu odborných knih z oboru psychiatrie. Je zřejmé, že to byla vážná duševní porucha, proč neměl sil vyváznout z náhodných setkání, jež se staly pro něho osudnými a nakonec ho dovedly před soud lidu.
Směs cynismu, velikášství, výsměch nad sebou samým – tak nějak to napsal jeden z novinářů o výpovědi Záviše Kalandry. I já znám jeho cynismus a výsměch nad sebou samým, je to jedna z jeho tváří a byla to ta poslední veřejná tvář zrádce a špiona. Ale já znám i jinou, a ta je utýraná, stárnoucí, obyčejná domácí tvář a tu znám jen já, žena Záviše Kalandry; pro ni mi teď častěji napadnou slova jedné staré Ježkovy písně – Kdo to v poušti zmizel – kudy šel a kam – jaký to měl svízel – že byl v poušti sám. Jen zaváté stopy – starý klobouk ve křoví – nikdo nic nepochopí – nikdo se nic nedoví.
Budiž mi odpuštěno, že v posledních dnech vidím stále v duchu jen tu jedinou zmučenou tvář a že dnes prosím za to, aby nemusel můj nešťastný životní druh zemřít potupnou smrtí. Všechno ostatní, co se nazývá životem, je odbyto a skončeno. Nemohu jinak než prosit Vás, vážený pane presidente, o milost za něho.
Ludmila Kalandrová, Praha I. Revoluční 5
Autor velmi děkuje historičce Pavlíně Formánkové za poskytnutí kopie dokumentu, uloženého v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.