Važte si letos lépe svého festivalového Času, zapomeňte na infantilní háčkování s Kim Ki Dukem a na Hřebejka v nesnázích, klíčové zážitky jedenačtyřicátého ročníku nejkvalitnější tuzemské filmové přehlídky se skrývají úplně jinde. Tři základní tipy: znepokojivá kastrace filmem aneb Flandry snad jediného skutečně originálního francouzského filmaře dneška Bruno Dumonta, širokoúhlá formální exkurze do tajů biologie člověka jménem Taxidermia, v níž György Pálfi dokazuje, že všechny středo– a východoevropské kinematografie se mohou jít ve srovnání s Maďarskem vycpat a především turecký snímek Klima mistra delikátní filmové poezie Nuri Bilge Ceylana. Doplnit si vzdělání v americké nezávislé produkci doporučuji antinarativním pouštním experimentem Guse van Santa Gerry, zpestřením by mohl být závěr Kaurismäkiho lakonické trilogie o záblescích naděje ve tmě rezignaceSvětla v soumraku nebo Winterbottomova umělecky nekompromisní Cesta na Guantánamo. Jsem zvědav, zdali nový pokus mainstreamového hledače Stevena Soderbergha nebude jen přefouknutá Bublina a jestli se Morettiho vychvalovaný Kajman ukáže jako lehčí italská komedie nebo spíš dravá berlusconiovská satira. Řekl bych, že je třeba dát probíhajícímu fotbalovému šampionátu nový rozměr Offsidem významného Íránce Jafara Panahiho, pašujícího přes všechny zákazy na stadion ženu. A kdo (se) cítí, ať neváhá následovat hvězdu současného výtvarného umění Matthewa Barneyho na vizuálně i hudebně opulentní, pětidílnou psychedelickou plavbu jménem Cremaster, nazvanou dle svalu, jenž zvyšuje a snižuje šourek s ohledem na teplotu varlete. Snad bude pršet i letos.