ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2006 >  č. 26 > minirecenze

Antoni Libera

Madame

Přeložila Helena Stachová

Paseka 2005, 436 s.

Studenta gymnázia oslní a uchvátí jeho mladá francouzštinářka, záhadná a fatální žena, elektrizující a nedosažitelná polobohyně. Vyvine proto enormní úsilí, aby odhalil její tajemství a přiblížil se jí. V nerovnocenném vztahu mezi nimi vzniká zvláštní vibrace a příchylnost, vrcholící v zašifrovaném vzkazu pro chlapce „déserte“ (zběhni = emigruj), neboť se nalézáme v Polsku šedesátých let minulého století. Z dvojice se ale nakonec podaří odejít na Západ pouze Madame. Extrémně přemoudřelý hrdina by byl těžko snesitelný, nebýt sebeironie, skeptické gestace a občasného důkazu, že magnetická střelka jeho kompasu přece jen bláznivě skáče, vyumělkované a teatrální dialogy odkazují k příznačně polskému patosu a romantizujícímu planutí. Z protagonistova myšlení a jednání se řine proud juvenilní dychtivosti, intelektualismu i rafinované strategie, třaskavá směs, jež musí být uhranuta Paříží a pohrdat Moskvou. Román bychom mohli chápat jako variantu prózy nostalgie o mládí v totalitě (Viewegh, Brussig), ale Libera nikdy neklesne k žánrovým obrázkům, i konec je vážný: z románku se stane studentský mýtus, Madame mizí v nedostupné Francii a z vypravěče se stává nepovolený spisovatel. Podobný román by u nás i jinde sotva vzniknul – kulturní vzorce jsou nepřenosné.

Jiří Zizler

 

Jan Křesadlo

Slepá bohyně a jiné příběhy

Jan Jandourek – Tartaros 2006, 368 s.

Dílo Jana Křesadla rozděluje kritiky na ty, kteří obdivují jeho bohatou fantazii a mají ho za nedoceněného génia, a ty, kteří ho považují za grafomana, jenž neuměl své nápady dobře literárně zpracovat. Sbírka patnácti povídek (sešitové vydání stejné knihy z roku 1991 obsahovalo o tři méně) se zabývá rozličnými sexuálními deviacemi. Nečekejte však nějaké sprosťárničky, Křesadlo je spisovatelem paradoxně velmi cudným, takže i když je hlavním hrdinou jeho povídky třeba zoofil(ka), stěží se dočkáte vulgárnějšího slova, než je ohanbí. K postavám svých textů přistupuje Křesadlo jako chápavý a shovívavý demiurg, v podstatě jako psychiatr ke svým pacientům (jeho občanské povolání se zde silně projevuje). Nesoudí je z hlediska mravního, ale ani za jejich činy nehledá vyšší smysl, jsou to prostě běžní nenápadní lidé s „poruchami instinktivního programu“ (jen někdy Křesadlovi unikne povzdech, jak to mohl Bůh dopustit, jenže: „Ke všemu eště ani nejseš! No tys nám dal!“). Křesadlo je nechává prožívat bizarní situace, přičemž se jakoby mimochodem strefuje do různých autorů od Foglara po Thomase Manna. Nápady mu nechybí, leč právě onen „psychiatrický“ přístup způsobuje, že hrdiny jeho povídek pozorujeme jako ještěrky v teráriu: dělají sice zajímavé kousky, ale vztah si k nim vytvořit nedokážeme. I proto ani po přečtení této knihy nedokážu říci, zda byl Křesadlo génius, či grafoman.

Kazimír Turek

 

Kojot a oposum a jiné mexické pohádky

Vypravuje Oldřich Kašpar, přeložila Ludmila Holková

Garamond 2006, 202 s.

Pokud mexické, nejlépe indiánské dítě požádá babičku, aby mu vypravovala pohádku, pravděpodobně ho nečeká výchovné líčení osudu malé holčičky s červeným čepcem, na kterou dostane zálusk lidožravý vlk, anebo tklivý příběh o dětech, které uprostřed hlubokého lesa opustil vlastní otec. Dětí je v mexických pohádkách vůbec poskrovnu, zato zvířat co hrdlo ráčí, počínaje opicemi, kojoty, supy a oposumy a konče žábami, pavouky nebo nejrůznějšími brouky, kteří jsou většinou chytřejší než člověk a jejich fyzické vzezření stojí na nějakém „logickém“ základu. Dítě tak pochopí, proč má aguti krátký ocásek, proč je ropucha samá boule anebo proč žije pásovec v noře. Naopak příběhy o lidech se snaží vysvětlit některé základní životní jevy; proč na světě existují lidé různé barvy pleti, jak se zrodilo jezero Atitlán, jak přišli indiáni k bavlně anebo proč muži bijí ženy (vysvětlení je prosté: aby ženy nemusely trpět i po smrti – inspirativní příběh zejména pro despoticky založené muže). Lidé jsou na tom v porovnání se zvířaty vůbec bledě, nebýt kojota, neměli by oheň, a vlastně by nebyl ani svět jako takový, i ten musela stvořit zvířata, jmenovitě dva věrní přátelé kojot a orel. Mexické pohádky v sobě mají náboj, který by mohl zaujmout věkově daleko širší čtenářskou skupinu, než jsou jen děti. Také proto kniha vychází v dvojjazyčném studijním komentovaném vydání.

Magdalena Wagnerová

 

Jakub Deml

Zakletí slov I, II

BB art 2006, 157 a 156 s.

 „…dobové spory, nedorozumění a polemiky odvál čas a zůstává dílo: jedno z největších v české poezii 20. století,“ čteme na záložce výboru „z veršů a básní v próze“ Jakuba Demla. Editor Marek Fikar se skutečně zaměřil především na „nekonfliktní“ autorovu tvorbu, nikoli na jeho často akcentované projevy kontroverznosti, nesnášenlivosti, antisemitismu apod. (to je ostatně v Demlově próze nejvýraznější). Výjimkou je v tomto směru snad pouze německy psaná skladba Píseň vojína šílence (uvedená i v českém překladu), expresionistická pře smrtelně zraněného vojáka s Bohem, ústící místy až v rouhání – tedy téma u katolického kněze Demla nepochybně kontroverzní. Zatímco v prvním svazku převažují Demlovy texty pozitivní či „světlé“ (pominuta jsou např. díla Tanec smrti a Hrad smrti, jež by sem chronologicky patřila), ve druhém, jejž otevírá právě Píseň vojína šílence, je už celkové ladění textů poněkud mollovější, avšak ani tady nedosahuje těch nejdrásavějších autorových poloh. Díky určitému potlačení těchto aspektů vznikl výbor čtenářsky jistě přístupný a vděčný, prezentující mnoho kvalit Demla-básníka, zachycující však spíše Demlovu podobu křehkou a něžnou a pomíjející přitom poněkud její druhý, rabijátský či barbarský pól.

Blanka Kostřicová

 

Rosalie Davidová

Náboženství a magie starověkého Egypta

Přeložila Hana Vymazalová

BB art 2006, 488 s.

Autorka se snaží vykreslit obraz egyptské společnosti, v níž náboženství a magie hrály důležitou úlohu.Vzniklo tak zhuštěné dílo o egyptských dějinách, ve kterém bohužel nezbylo moc místa pro detail. Některé kapitoly se zabývají konkrétní problematikou spadající do daného časového rozmezí. Například v části nazvané Vzestup slunečního kultu zavádí Davidová čtenáře do doby Staré říše, seznamuje jej s mýty o stvoření, kultem boha Rea a pyramidovým komplexem obsahujícím jak texty pyramid, tak i slunečními chrámy. Je zde zmínka o egyptském umění a fenoménu osobnosti, jenž se v té době utvářel. Narazíme tu na problematiku termínu „Ka“. Je patrné, že se autorka přiklání k zastaralému vysvětlení, které tento pojem chápe jako „dvojníka“. Dnešní poznatky však Ka interpretují jako „duši“ či „ducha“ ve smyslu zabezpečení života – Ka je to, co bytost oživuje. Na konci knihy se nacházejí vybrané pasáže z egyptských náboženských textů, obsahující texty rakví, popisy rituálů, seznam vybraných náboženských lokalit a glosář. V něm se také objevuje několik dnes již zastaralých výkladů – pojem Duat autorka vysvětluje jako „podsvětní království Usira, které obývaly nekrálovské osoby, jež úspěšně dosáhly věčnosti“. V současnosti je ale Duat chápán jako podsvětí, kam odcházely duše zemřelých a byly zde souzeny při posmrtném soudu. I přes dílčí pochyby úctyhodné dílo.

Klára Libertová

 

Ladislav Benyovszky

Náhlost. Myšlení bytí z času

Oikoymenh 2005, 293 s.

Český filosof ve stopách Heideggerových zkoumá povahu času, aby nahlédl smysl evropského bytí. Jeho nahlédnutí znamená především dotknout se toho, čeho se týká myšlení, co tedy je záležitostí myšlení, co se odehrává při myšlení, co se odvíjí při sounáležení myšlení a bytí. Záležitostí myšlení je koneckonců myšlení bytí a jeho pravdy. Benyovszkého spis je výrazným a přínosným pokusem o vyrovnání se s celkem díla Martina Heideggera, přičemž tento rozhovor je veden s hermeneutickým respektem k vykládanému dílu; celku díla chce ve svém hlubším ponoru porozumět – a jedině z tohoto porozumění může vzejít nějaký výklad. Vlastní cesta autora vposledku vede k pokusu o spoluproměnu našeho myšlení; jen odtud lze spatřit podstatu bytí jako času, jako „náhlosti“. Tehdy dospíváme k jistému zvratu (obratu) v myšlení, které překračuje dosavadní běžné metafyzické myšlení. Nové myšlení je pak schopno zahlédnout možná nebezpečí (sejití z cesty), v nichž žijeme, když se od nás světlo („záře“) bytí odvrací. Radikálně jiné (budoucí) myšlení vede k proměně, kdy znovu můžeme zakusit plnost světa a opět se pokusit autenticky (básnicky) pobývat na Zemi. Benyovszkého úvod k tomuto obratu významně přispívá.

Jiří Olšovský

 

Blanka Zázvorková, Jiří Louda

Vrchlabí

Paseka 2006, 80 s., obr. příl.

,Snad ve Vrchlabí/ přímo u řeky’ chtěl dle dochovaných veršů bydlet básník Ivan Blatný. Není se co divit, Vrchlabí je přívětivé a rozkošné městečko na pomezí nížiny a Krkonoš, které se zalíbí i nejnáročnějšímu návštěvníkovi. Mezi jinými z Vrchlabí pochází Victor Kugler (1900–1981), který v Amsterodamu během 2. světové války ukrýval rodinu Anny Frankové. Dalšími významnými rodáky jsou Pavel Wonka – disident a oběť totalitní justice, spisovatelka Marie Kubátová, surrealistický básník Karel Šebek, otužilecký plavec Bedřich Steuer a důlní odborník z Korutan šlechtic Kryštof z Gendorfu, jenž povznesl úroveň a statut Vrchlabí v roce 1533 ze vsi na město. Monografie přináší přehled společenské historie Vrchlabí, jeho architektonické proměny s obrazovou dokumentací z období od roku 1830 do 40. let minulého století. Popisky fotografií jsou dalším zdrojem poznání historie Vrchlabí – dozvídáme se např., že v době 2. světové války zde byl ženský pracovní tábor. Poválečné dějiny jsou komentovány do roku 1948, pozdější období teprve čeká na zpracování – pouze v části věnované architektuře najdeme něco více o demolicích původních staveb a výstavbě panelových sídlišť. Zanedbané údržbě města od poloviny minulého století můžeme děkovat za udržení mnoha originálních budov v poměrně dochovaném stavu.

Vilém Kozelka

 

Český strukturalismus po postrukturalismus – sborník prací k 30. výročí úmrtí J. Mukařovského

Editor Ondřej Sládek

Host 2006, 244 s.

Zdálo by se, že už strukturalismu odzvonilo – ale není tomu tak: Pražský lingvistický kroužek, existující přes osmdesát roků, zdatně pokračuje a rozvíjí strukturalistickou metodu zkoumání skutečnosti. Dokonce má i svou mytologii: génia Jana Mukařovského, u nás nedoceněného, v zahraničí opomíjeného. To lze pochopit, vybavíme-li si stav Československé akademie věd po roce 1948 se všemi zákazy a směrnicemi vládnoucí strany; nelze se pak podivovat nad Mukařovského „nedoceněností“, jak učinil ve sborníku Emil Volek, světem zkřivděn. Lze uznat, že do roku 1989 měla strukturalistická lingvistika v našich zemích omezené pole působnosti, zatímco za hranicemi byly formovány další vědecké školy – jak dlouho ještě budeme poslouchat podobné nářky? Národní strukturalistická škola – zavání to zteřelostí a dogmatismem. Ale ukazuje se, že tomu tak zcela není: strukturalistickou metodu jde dál rozvíjet v kontextu s dalšími metodami: sémiologickými, nebo dekonstrukcionistickými. Za zmínku stojí psycholingvistická zkoumání prof. Červenky, kde je metoda aplikovaná na statistickou analýsu verše. Pro vzdělané diletanty pořád zbývá dost: rozmítání o smyslu a významu, filosofie jazyka, zkoumání vztahu mezi vzorem a znakem z hlediska významu, bádání lingvistická, jak je život přináší a nese v dál měnlivostí spěchajících dní!

–vk–

 

Host 6/2006

Než v Hostu najdete dobré texty, musíte se i tentokrát prokousat těmi ostatními. Pokusím se tedy případnému čtenáři ulehčit práci. K těm lepším patří článek nazvaný Publish or perish s podtitulem Univerzitní grafomanie od Francoise Ricarda, nebývale přesná kritika současné literární vědy praktikované na univerzitách. Univerzitní grafoman vidí podle Ricarda díla a autory „především jako prostředek k vlastnímu povýšení, jako vzletovou dráhu, jež mu umožní protlačovat své jméno a letět po nebi univerzitní slávy co nejvýše“. Inspirativní je přednáška Pavla Janouška O novém literárněhistorickém paradigmatu, dějinách, kánonu a literárních vědcích. Janoušek vypočítává oblasti, kterými by se měla zabývat česká literární věda; nemusíme sice souhlasit s jeho důrazem na hledání svébytnosti národní literatury, má však pravdu v tom, že je třeba najít v rozsáhlé literární produkci ty hodnoty, jež lze dnes a tady prezentovat jako kanonické. Za přečtení stojí také rozhovor s Janem Rejžkem, který mimo jiné mluví o svém postoji k agentům StB. Jeho zásadový postoj je sice sympatický (rovněž považuji téma spolupráce s komunistickou tajnou policií za nemístně bagatelizované), obávám se ale, že laxnost veřejnosti k této otázce nemá nic společného s tím, že Jarek Nohavica vyprodává koncertní sály. A milovníky Boba Dylana jistě potěší blok textů věnovaný jejich oblíbenému tvůrci, Jakub Guziur snad jen mohl ubrat ve svém fanouškovském nadšení.

–kt–

 

Mario Vargas Llosa

Travesuras de la niña mala

Alfaguara 2006, 376 s.

Zatím posledním dílem nejznámějšího peruánského romanopisce 20. století je milostný román, v němž Vargas Llosa vypráví příběh překladatele Ricarda pocházejícího z vyšší limské společnosti. Jeho životní osudy zásadně ovlivní setkání se záhadnou dívkou z chudých poměrů, kterou po celý život pronásleduje a která mu neustále uniká. Na pozadí tragických milostných peripetií svých hrdinů vypravěč v další rovině představuje atmosféru Limy padesátých, Paříže šedesátých a Londýna sedmdesátých let. V osmdesátých letech se postavy ocitnou dokonce v Tokiu a nakonec v Madridu. Autor se tak pokusil o jakousi mozaiku společenských a politických změn ve druhé polovině dvacátého století. Nepracuje však s historickými prameny, ale čerpá především z vlastní životní zkušenosti. Autobiografické prvky lze vystopovat i v postavě hlavního hrdiny. Přestože se Llosův text snaží odpoutat od literárního dědictví 19. století, jeho románový melodram překvapivě nevybočuje z tradičního vyprávění, hrdinové dokonce přímo odkazují na Flaubertovu Citovou výchovu. Autorovou ambicí je obsáhnout tragickou situaci člověka v daném historickém okamžiku, avšak na rozdíl od jeho složitě strukturovaných knih z 60. let nynější román charakterizuje prostý vyprávěcí styl a nechybí zde ani humor.

Daniel Nemrava