Domácí galerie a nakladatelství si ještě nezvykly chápat publikace o současném umění jako svébytná vizuální díla a běžnou produkcí katalogů a knih o umění jen potvrzují, že nedokážou překonat kritické neporozumění současnému umění, jež má v emblému vyhledávání nových teritorií a nestereotypní dialog s divákem a čtenářem. Existují-li alespoň nějaké pokusy, pak malá publikace Gagarinova věc od Jiřího Černickéhok nim měla patřit. Nestalo se.
Jiří Černický má s fenoménem knihy zkušenost a už několikrát předvedl, že umí nápaditě propojit text s obrazem. Pro svůj retrospektivnímu katalog Videus (2003) spojil síly s grafikem Markem Pistorou (čtenáři jeho práci znají, pokud si kupují týdeník Reflex). Společně učinili z tradičně koncipovaného katalogu nadstandardní dílo, v němž Černického umění doplňují Pistorovy samostatné grafické zóny. V Dokumentu z pohádky O sasance z následujících roku pak Černický spojil své fotografie a objekty s pohádkovým příběhem, který sám napsal. Poukázal na možnost druhotného užití uměleckých artefaktů a doložil, že pod pojem „dětská ilustrace“ lze zahrnout víc než jen obvyklý kresebný doprovod.
Gagarinova věc
S Gagarinovou věcí se pustil do odlišných vod. Čtenář není vystaven dílu výtvarného umělce, ale dějinné fikci autora literatury faktu, ač faktů smyšlených. Osu vyprávění utváří historie předmětu nalezeného v kabině Gagarinova vermírného modulu, jenž připomíná koště, a o němž nikdo neví, jak se tam ocitl a co si s ním počít. A protože jde o nález mimořádného významu, začíná ovlivňovat běh dějin. Do jeho sítí se postupně zamotávají přední politici, bezpečnostní služby i kremelské uklizečky. Chruščov, Brežněv, JKF, Castro nebo Nixon jsou strůjcové tajných mocenských šarád, které nakonec vedou ke zničení vzácného předmětu sovětským tankem na jedné z pražských ulic.
Avšak destrukcí koštěte příběh nekončí. Černický se nám představuje jako autor jeho rekonstrukce, kterýžto akt dokládá restaurátorskými zprávami a fotografickou dokumentací repliky koštěte. Nikde není prozrazeno, že jde o umění, ani že text původně vznikl jako součást výstavního projektu pro birminghamské Vivid Centre for Media Arts. Věrohodnost má zato potvrzovat soupis archivních pramenů a literatury. Bohužel, s tímto úsilím souvisí i prohra Gagarinovy věci.
Kulhající forma
Černického text lze stěží považovat za literární veledílo. Je postižené klukovským nadšením ze hry na objevitele archivních tajemství a splétání politických dějin studené války podle libosti. Za dovednostmi spisovatelů typu Dan Brown, které čtenářská obec oslavuje za brilantní struktury spikleneckých teorií, pokulhává ryze lineárním popisem i snahou zahrnout pokud možno všechno, co by o časech studené války mělo stát v učebnicích dějepisu. Méně kritické čtenáře však může přesvědčit, že spolu s koštětem byla pod koberec zametena i pravda o naší minulosti.
K nejvážnějším pochybnostem ovšem vede grafické provedení knihy. Černickému ji provedl jeho oblíbený spolupracovník Marek Pistora a obecně ji lze označit za pokus o svěží, s jistou nadsázkou řekněme „sportovní“ formu. Jako by však Pistora zapomněl na dokumentární žánr knihy a s textem i vyobrazeními začal nakládat svévolně a nekriticky. Jakkoliv se ještě dá pochopit, že polovinu textu orientoval na šířku, takže v ní listujeme jako v kalendáři, a druhou klasicky na výšku a umístěním vzácného snímku Gagarinovy věci z Bílého domu a unikátního plakátu navrženého Sověty pro Nikitu Chruščova přes dvojstránky zcela znehodnotil jejich „dokumentární hodnotu“. Je s podivem, na jak malé ploše (kniha má jen 80 stran) naplnil negativní význam slova exhibice a úpravu změnil v necitlivou antitezi k textu i jeho žánru.
Obloukem se vracíme k východisku, že máme v rukou autorskou knihu výtvarného umělce, u níž je vhodné zohledňovat stejnou měrou úroveň textu a vizuálního zpracování. Nekontextuální řešení Gagarinovy věci vede k poznání, že tam, kde vizuální složka popře charakter textu, mizí kouzlo celku. Výmluvy na postmoderní grafický kontrapukt neobstojí. Černický se pokusil o matoucí artbook na téma „co by mohlo být, kdyby...“, jenže přizváním Marka Pistory nakonec došel k rozplizlému tvrzení „nějak jsme se nedohodli, o co se chceme pokusit“. Černický, Pistora i nakladatelství Meander promarnili příležitost pozitivně vyprovokovat ostatní výtvarné umělce, kteří právě přemýšlejí, jak dělat umělecké knihy jinak.
Autor je šéfredaktor časopisu Umělec.
Jiří Černický: Gagarinova věc / Gagarin’s Thing.
Meander, Praha 2006, 72 stran.