Půl sedmé ráno. Den si našepsoval
oblohu čirým azurem a přemítá
o vhodném výjevu, zatímco ovál
horizontu už vyvrhuje ze skryta
svých útrob těžce stravitelný pecen
horkého slunce. Pod okny zas procitá
to hnízdo zvuků – dvůr. Ven z jeho klece
vyletují: šum stromů, hlasy, kusy vět,
i vrkot holubů a aut. Vše měkce
mísí vzduch, v němž i prach se umí rozechvět
a zatřpytět jak slída. Alchymie
krátkého trvání. Tvůj pozlacený ret
na čele Adamově, jenž spí. (Prý je
po mně, ač po pravdě teď bývá přede mnou.)
Ty taky spíš. Jen ve mně něco vyje,
ožívá. Možná za trest, možná odměnou.
V ospalé hlavě nad papírem zvoní,
báseň si právě hledá duši spřízněnou.
Už dlouho neslyšel jsem tyhle tóny.
Tak dlouho, že teď nevím, zda mi scházelo
to prázdno před básní, anebo po ní.