„Bojím se slov./ Až příliš/ mě zaléhá jejich význam.“ Kučerův debut Samomluvy je opravdu knihou málomluvných, komorních, nerýmovaných básní. Hlas, křik, slovo, či naopak ticho; zvukový detail (nebo zdánlivě paradoxní hlasitost ticha) umocňuje vjemovou nasycenost chvíle, do jejíž atmosféry je čtenář vtahován. Fantazijní svět subtilních a metaforických textů jako by byl chvílemi oddělen membránou snu. Motiv samoty přetrvává i ve sbírce následující. V ní se však autor skutečně zalekl slov.
Přestože jazyk Kučerových deníkových záznamů a momentek (žánr objevující se již v prvotině) nezprůsvitněl, přestože autenticita, které se snaží docílit, není pojata jako jeho negace či negace obrazu, Kučera vymazal poetično – jeho druhá sbírka představuje absenci tvůrčího gesta, gesta přítomného ve formě, vidění, stylizaci fikčního světa a nakonec i v jazyce, neboť ten jen ředí deskripci, řetězce pouhých výčtů a konstatování („Podél garáží z Žabovřesk/ na Kraví horu,/ před dřevěnými vraty/ pampelišky/ jinde už bílé, na nebi/ hukot, slunko/ jak přezrálý pomeranč,/ do toho osmá,/ nedělní podvečer/ kousek od vinárny Ambra.“). Drobnými hroty, které natrhávají bezbarvost, jsou pak ta místa, kde se autor pokouší vytvořit obraz naplněný významem a atmosférou, tedy ta, která nejsou zcela prosta evokace a sugesce („Před třetí ze spánku/ údery vytlučen jsem k sobě –/ to budík svým kladivem/ duní do dna dní./ Náhle je úzko./ Kuchyní za dveřmi/ neslyšná hrůza rozlézá se,/ pokličky hrncům nadzdvihá.“).
Básnický prostor této sbírky je příliš plochý, nelze do něj vstoupit, nelze se v něm zabydlet, pohybovat. Skutečný prostor je popsán, zůstává však neznámý. Který genius loci obývá Kučerova místa? Autorův svět je sémanticky vyprázdněný („Stejně jako každý den/ před polednem po Údolní,/ dál auta projíždí,/ dál lidé nosí tašky./ V kaštanech doutná to výbuchy pichlavic./ Pár minut divit se./ Po nocích zpátky nebo/ bůhvíkdy.“). Rýhy chvil, které se v textech měly rozvinout, jsou mělké. Pouhé konstatování „tady a teď“ okamžik nezpřítomní; jeho význam se nepodařilo zachytit, dát ho zakusit čtenáři, znovu ho oživit básní.
Co vůbec zahlížíme v každodenní existenci Kučerova subjektu? Pokusy o existenciální polohu se spíše nedaří, subjekt se prostě obnažuje („Lije, ale může víc./ Ještě se nepotím,/ netřesu zimou,/ ještě jdu dál,/ jen pro ten dnešní den/ na silnici u obce Suchý.“). K povedenějším textům ale patří ty, v nichž je právě tato snaha patrná; tedy takové básně, v nichž subjekt prožívá svět zevnitř samoty, za clonou bolesti, jako by ve vzduchoprázdnu bezdomovectví, v němž se směr pohybu jeví jako neznámý, neurčitý (první oddíl byl nazván Někam).
Zdá se však, že neznámé (či rovnou nikam) není jen směřování subjektu, ale také autorovy poezie. Je matná, skutečně „cosi se vyvanulo znikud“. Pseudotajemství, zdánlivé zahlížení; Kučera se chvílemi pohybuje na hranici únosnosti („Planýrka s větrem tak silným,/ že nám dvakrát urval šňůru draka./ Boby zrovna hrálo 0 : 0 s Duklou,/ kolem to hučelo, všude/ Brno, kam se podíváš./ Potom byl večer./ A možná právě to, že slečna,/ co před chvílí prošla chodbou,/ se vrací vynést koš,/ něco znamená.“). I emocionální angažovanost subjektu, která měla násobit intenzitu prožívání, se nakonec rozpouští v množinách banalit.
Ve sbírce A hudba? dominují momentky. Co vlastně čekat od tohoto žánru? Na malé ploše se nesnadno vyslovuje chvíle tak, aby překročila svou efemérnost. Jak ji zadržet a nevytvořit přitom pouhý záznam? Skrývá v sobě vábení příliš transparentního jazyka i fikčního světa, riziko sklouznutí k falešně autentické poezii, v níž absenci tvorby nezbývá než vydávat za antiornamentálnost. Kučera nestrhává „filtry“ zcela. Přesto v jeho podání momentka působí jako nouzový žánr. Autorova bezradnost je hmatatelná, jako by svět, který chtěl zachytit či stvořit, jeho slovu neustále unikal.
Mezi vydáním Kučerovy první a druhé básnické knihy leží rozmezí pěti let. Během tohoto časového úseku svou tvorbu nijak neposunul, jeho vývoj je naopak značně regresivní. Žánr, kterého se v debutu zhostil zdařile, zde rozmělňuje, po povedené sbírce následuje sbírka překvapivě špatná. „Hudba“ ve druhotině skutečně chybí. Pět let je doba dost dlouhá na to, abychom si mohli dovolit dotazovat autorovy tvůrčí možnosti: vyčerpal snad Kučera všechen talent již v Samomluvách?
Autorka je bohemistka.
Vojtěch Kučera: A hudba?
Host, Brno 2005, 60 stran.