Britští Art Brut byli minulý týden (15. 1., klub Abaton) v Praze v rámci turné ke svému debutu Bang Bang Rock'n'Roll, který na čím dál známějším labelu Fierce Panda vyšel loni v létě. Pokud jste na nich nebyli, brutální škoda, jejich písničkový art-punk zní podobně jako Pixies (což by mělo být doporučení). A navíc, Art Brut budou letos určitě zase o něco slavnější. Zatím se mediálně proslavili hlavně tím, že se jim podařil kousek z neuvěřitelných: byli vyhozeni od legendárního vydavatelství Rough Trade pro svou údajnou infantilitu. Dostat vyhazov od nahrávací společnosti, která přežila dlouhodobé svazky s asociálními megalomany i nezodpovědnými desperáty (stačí se mrknout do jejich katalogu) může ještě stále znít jako dobrá reklama, i když… časy se už dávno změnily.
Mám pro Art Brut slabost z několika důvodů. Jsou mladí a vtipní a dle dosavadního postupu se zdá, že skončí podobně jako většina správných indie-rockových kapel, tj. že to po druhé desce zabalí, najdou si práci, ztloustnou a pár zasvěcených si o jejich koncertech bude vyprávět příběhy. Na ostrovech o ně místní stylotvorní promotéři stále nejeví přílišný zájem, v Německu mají už vyprodaný každý druhý klub s ječícími fanynkami. Beatles tak taky začínali a teď je čas na jejich další punkovou inkarnaci. Art Brut skládají jednoduché písničky za použití tříakordových postupů, v nichž jen spontaneita neomylně určuje, kdy nastoupí druhá kytara a kdy melodii podmaluje jednoduché a prostupující vybrnkávání kytary a basy. Osvědčené postupy, intuitivní práce s dynamikou a chytlavé refrény. Hodně zahraničních kritiků je už za ně pochválilo. Taky se přidám.
V milované/nenáviděné retropakáži se řadí do současné linie za Franz Ferdinand a Kaiserchiefs, a i když nemají hráčské schopnosti zejména prvních zmíněných, určitě vedle nich nepůsobí jako jejich chudí příbuzní. Jsou nápaditější než nebezpečně přitroublý zaoceánský alternativní rock, zaměňující dynamiku za monotónní zvukovou intenzitu, v níž jako by se muzikantů nic netýkalo (kupř. Staind, Incubus či Audioslave). Dělají ironii, za jejíž úroveň se před rodiči nemusí teenager stydět. Představivost, výstřednost a v dobrém smyslu drzost frontmana Eddieho Argose je od začátku do konce především sebevědomá a slogany se tu jen hýří: „Haven't read the NME in so long, don't know what genre we belong.“ Nebo: „Write the song that makes Israel and Palestine get along.“ Chlapci se nikdy nemusí křečovitě snažit, oni ten dar prostě mají. To je valuta (ne deviza).
Úvodní song alba Formed a band zhmotňuje poslední tři roky kulminující kouzlo jednoduchosti, jasný neambivalentní statement/vtip, za nějž se nic neschová. Písnička o tom, jak založit kapelu, v níž do ostrého rockového základu v klidnějším poločase Argos punkově deklamuje: „And yes, this is my singing voice, it's not irony and it's not rock'n'roll.“ Třetí Emily Kane, jasný a zpěvný hit o lásce k patnáctileté Argosově expřítelkyni, to jsou Pixies, kdyby s nimi ovšem zpíval Jarvis Cocker z Pulp (ostatně tahle charakteristika platí i pro zbytek alba). Následující Rusted guns of Milani, tragikomickou burlesku o chvilce, kdy muž nedokáže zafungovat jako muž („that doesn't mean I don't love you, one more try with me above you.“), vyvažuje neméně neromantická Good weekend. A přitom je to skladba skutečně okouzlující Argosovým angažovaným podáním a úsměvem Dona Quijota na tváři, darem showmanství. Moving to L.A. a Bad weekend fungují jako příklad čistého písničkářství, kdy se společně rozvíjejí jednotlivé informace sdělení a proměňující se noty písničky, gradující v závěru k pointám („I can move to L.A.” versus „Popular culture no longer apllies to me.“). Album Bang Bang Rock'n'Roll mi svou perspektivou adolescentní invence připomíná víkendy s přáteli na chatě zapůjčené od rodičů některého z nich, na něž se vzpomíná i po x letech. Ber, nebo nech ležet.
Art Brut nekopírují samostatné kytarové riffy nebo rytmické figury baskytar, mají na to generovat poetiku s okamžitou platností. Určitě dotáhnou i druhou desku do konce, a bude ještě lepší. Pak se rozpadnou a někdo další kvůli tomu založí kapelu. Tak to má na světě být.
Autor je publicista.
Art Brut: Bang Bang Rock’n’Roll. Fierce Panda; 2005.