Eric-Emmanuel Schmitt
Evangelium podle Piláta
Garamond 2005, 203 s.
Autor, podle doslovu po letech první francouzský spisovatel, který získal světový ohlas, nabízí v tomto románu (či dvojnovele?) možný průhled do pozadí evangelií. Ježíš-Ješua v nočním předsmrtném monologu v Getsemaně rekapituluje svůj život a zůstává věrný své, pouze tušené vyvolenosti. Pilát v dopisech zpravuje bratra v Římě o svém působení v Judeji, jehož hlavním problémem se Ješua stává až po ukřižování. Předtím k němu přistupoval se shovívavou sympatií, která nestačila k tomu, aby Ješuovým osvobozením riskoval klid a pořádek ve svěřené provincii. Zmizení těla chápe jako součást protiřímského spiknutí, snaží se najít mrtvolu a odhalit únosce, a nakonec se (pod vlivem své ušlechtilé manželky) ocitá na pochybách, zda nebyl svědkem událostí, které překračují jeho skeptický horizont. Kniha zaujme od první věty schopností uvést do vzdáleného světa a času. Postavě Ježíše autor vtiskl psychologickou věrohodnost a přenesením pozornosti z něho na Piláta se dovedně vyhnul odpovědi na otázku, kým Ježíš skutečně byl. Doteku pravdy otevřený Pilát je podle mne hodně nebiblický a těžko si dovedu představit jeho předchozí život na výsluní moci. Závěrečný paradox „prvními skutečnými křesťany budou až ti, kdo stejně jako on zmrtvýchvstalého Ježíše neviděli“ je však vymyšlen zdařile.
Jan Novotný
Monika Zgustová
Tichá žena
Odeon 2005, 320 s.
Tichá žena je třetím prozaickým dílem (po Grave cantabile, 2000, a Peppermint frappé, 2002) Moniky Zgustové, nejen spisovatelky, ale především překladatelky české literatury do španělštiny – nepočítáme-li ovšem románový životopis Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů. Hlavní linie příběhu se odvíjí souběžně se životem hrdinky vpravdě dvacátého století. Sylvette von Stamitz, posléze jen paní Sylva, je tichá žena šlechtického původu, po otci Němka a po matce Češka. Matka skončila se svým druhým mužem židovského původu v koncentračním táboře. Na počátku války byla Sylva přinucena přijmout německé občanství, po válce byla ožebračena komunisty, později připravena o milence – ruského emigranta, který skončil v gulagu, a po roce 1968 také o syna, který emigroval do Ameriky. Ten svého otce nikdy nespatřil, a po odchodu z vlasti ani svou matku. Jediným kontaktem jsou mu vnitřní monology, které z té dálky se svou jedinou žijící blízkou příbuznou vede, a tím vytváří jakousi dynamickou paralelu ústředního tématu, pokud jím neprolne on sám. Těžko říct, co by se stalo, kdyby se dozvěděl, že jeho otec žije, že se s ním dokonce jednou krátce setkal. Román důmyslně spřádá tenká vlákna typických osudů Evropana minulého století, doby tak dramatické a proměnné, až se může zdát, že jde jen o románový příběh. Čtenář však ví, že jde bohužel o nedávnou skutečnost.
Magdalena Wagnerová
Albert Kaufmann
Otvírací doba / Záznamy – básnická tvorba z let 1981–1986
Redakce Jan Šulc
CHERM 2005, 254 s.
Onehdy stala se taková podivná věc. Sedím v čekárně, trávím tam dlouhé minuty a listuji knihou. Vracím se zpět do doby, kdy tyhle verše vznikaly. Cítím, že zprava se ke mně někdo přidává. Čtu dál. Když se dostanu až k životopisným údajům na zadní záložce, mladá dívka, nalepená z nedostatku místa na můj bok, zavrtí nechápavě hlavou a zabodne prst do textu. „Co znamená ta zkratka ÚPF?“ Snaživě přispěchám s odpovědí, že Ústřední půjčovna filmů, která sídlila na Národní třídě hned vedle Máje, dnešního Teska, že autor tam léta pracoval a sdílel společnou kancelář s filmovým kritikem dr. Janem Follem…, ale všechny ty informace navíc byly dívce zcela lhostejné. „Mohla bych vidět obálku?“ žádala, aby ji posléze lépe identifikovala v knihkupectví. „Nevěděla jsem, že nějaký Jethro Tull vedl nějaký anglický povstání,“ dodala po chvíli. „Jan Sladký Kozina v šoubyznysu, to by nebylo marný.“ (Viz báseň Tuším čtvrtý záznam za večer, sbírka Záznamy, 1. sešit.) Potom se naše cesty rozešly. Uvědomila jsem si, že dívka z čekárny byla stejně stará jako já, když jsem začala číst verše Vítězslava Čížka (A. Kaufmann je jeho umělecký pseudonym). Zoufalé verše, zlobné výkřiky, morální apely, fantaskní nápady, tragické glosy, nesplnitelné návrhy, absurdní postřehy, zdánlivé banality, které však vůbec nejsou banální. Pokud mají co říct „i“ mladým lidem už více než čtvrt století, může být básník spokojen.
–mw–
Tom Holland
Rubikon – triumf a tragédie římské republiky
Přeložil Stanislav Pavlíček
Dokořán 2005, 382 s.
Rubikon mapuje období docela dobře známé z učebnic dějepisu, činí tak ale nezvyklou formou. Text se totiž pohybuje na hranici thrilleru. Čtivosti je podřízeno vše – autor nepředpokládá hypotézy, neříká, kdy se jedná o vyprávění dobře podložené prameny a kdy spíše o jeho vlastní domněnky. Holland vypráví jako očitý svědek, nestaví vedle sebe různé názory a interpretace událostí. Na rozdíl od historické beletrie se autor omezuje na skutečně existující postavy, takže většina čtenářů může být těžko překvapena rozuzleními (jak dopadne střet Caesara s Pompeiem, tušíme dopředu). Text ale přináší skutečnou záplavu zajímavostí a podrobností, často značně bizarních. Řím na konci republiky vychází z vyprávění jako svět přetékající protiklady. Pragmatismus a mocenská politika jsou promíseny s pověrečným strachem z všemožných znamení, zemědělský ministát je současně obrovským vojenským a obchodním impériem, římské ctnosti přecházejí v dekadenci všeho druhu (podle koho se asi jmenují “lukulské hody”?). A Holland čtenáři představí právníka zalévajícího své cedry palmovým vínem i moralisty prosazující zákaz podávání nadívaných plchů...
Pavel Houser
Kámen do voda – malá antologie české naivní poezie 20. století
Redakce Radim Kopáč
Clinamen 2005, 173 s.
Naivní je ten, kdo není geniální. Tak zní jedno z mott této záslužné knihy, představující autory, ze kterých Mácha nikdy nebyl a nebude. Někteří si to uvědomují, jiní ne. Jaký je rozdíl mezi básníkem a grafomanem? Může být něco natolik hloupým, až se to stane nakonec geniálním? Je základem básně obrazné vidění, nebo rým? Jaký spisovatel může vstoupit do čítanek? Radim Kopáč připravil skutečnou oddechovou lahůdku pro každého gramotného Čecha a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že editor sám místy působí dojmem, že by měl být v knize zastoupen také na straně autorů. Logika naivismu je neúprosná. Básně jsou bez ladu a skladu řazeny abecedně podle jmen tvůrců. Vedle skutečných grafomanů (Honza Volf) jsou zde zařazeni i takoví autoři jako Jakub Hron Metánovský, Václav Svoboda Plumlovský, guru (demiurg) brněnské bohémy Jan Novák nebo třeba Milan Ohnisko. S trochou snahy čtenář v knize najde i odkazy na další edice a spisovatele zde nezařazené, jako je třeba T. R. Field. Ale, a to je asi úplně nejdůležitější, z knihy srší rozkošná radost z tvořivosti, která je navíc přenesena na čtenáře. A ten tak má možnost položit si otázku, co je naivní a co geniální. Jako vnadidlo nechť poslouží báseň J. K. Červenky: „Když padají kroupy/ a z nebe padají kroupy/ vzpomenu si na pana Kroupu/ Jaký to byl člověk!“
Ladislav Čumba
Matthew Parris
Inca-Kola – turistický průvodce po Peru
BB art 2005, 296 s.
Navzdory reklamním tvrzením („nesmírně čtivá“) je na knize vidět, že jejím autorem je novinový sloupkař – jeho cestopis by působil skvěle jako vyprávění na pokračování, ve větších dávkách však začíná nudit. Ne snad, že by Parris a jeho přátelé v Peru nic pozoruhodného neprožili, naopak. Parris ale neumí rozlišit, co z viděného je podstatné a co má význam pouze pro něj. Vedle sebe se tak v knize objevují detaily nicotné („Ian si vybral slušivý slamák se širokou krempou a koupil i pohled pro svou přítelkyni.“) i detaily, které o něčem vypovídají víc než sáhodlouhé úvahy – například když se anglických cestovatelů ve vesnici v Andách indiánský mladík ptá: „Je Skotsko v Londýně? (…) Je Amerika a Londýn ve stejné zemi? Máte tam hory a řeky?“ a vzápětí projeví dokonalou znalost evropských fotbalových reálií (a právě jenom jich). I Parrisovy úvahy jsou jednou zajímavé (zlato je „mizerný kov, beznadějně měkký… začínali jsme rozumět, proč indiáni žasli nad tím, jak jsou jejich dobyvatelé tím mizerným žlutým kovem posedlí, když přitom sami mají železo!“), jednou úplně banální (to když se třeba snaží udělat mysteriózní záležitost z venkovanky jdoucí po pláni). Tuto knihu je tedy nejlepší číst následující metodou: otevřít na libovolném místě, pokud vás hned nezaujme, tak otevřít na jiném libovolném místě… Určitě se tak doberete pasáží, které vás aspoň na chvíli budou bavit.
Kazimír Turek
Jan Pavel
Jizvení
Arieta 2005, 127 s.
Absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka v oboru tvorba textu a scénáře popisuje ve své páté knize vztah muže k dvěma ženám, navrací ho do vzpomínek na rodinu, vystavuje útokům žárlivého plyšového medvídka a zároveň nechává, aby poznal sám sebe. Autor použil poměrně zajímavou, ne však neznámou formu vyprávění, která mísí různé časoprostory a volně nakládá jak s výstavbou příběhu, tak s čtenářovou snahou vybudovat jasný příběh. Různá stáří hrdiny, různé postavy a jejich pohled na danou situaci, různé světy. Zřetelná je rovněž inspirace filmem. Střídmé dialogy, časové odskoky pomocí střihu, proplouvání různými prostředími, která jsou autenticky popisována optikou filmové kamery, mnohoznačnost utvářející živý, plastický obraz. Čtenářovo napětí je udržováno až do konce knihy nejen Pavlovou zručnou prací s neustálým narušováním jednoznačné výstavby fikčního světa, vyvracením konečně utvořených hypotéz, ale i balancováním mezi světem bizarnosti a střídmou realitou, mezi světem možného snu a banálním příběhem. Jizvení je možné číst jako horor o hrůzných činech plyšové hračky, jako psychologickou studii o rozkladu jedince či jako popis rozpadajícího se vztahu. Při četbě vidíme pomrkávat Borise Viana a ušklíbnout se Franze Kafku, zaslechneme existenciální Weinerův vzdech a cynické Sartrovo zachechtání a za oponou tajemství zahlédneme Davida Lynche, který na vše dohlíží.
Kateřina Svatoňová
Stan Sakai
Usagi Yojimbo: Mezi životem a smrtí
Přeložil Ľudovít Plata
Crew 2005, 198 s.
Po velkém úspěchu první knihy sebraných příběhů samuraje Usagi Yojimba (ve skutečnosti jde o knihu devátou) se koncem minulého roku objevila i kniha druhá (tedy desátá). Pokud vám jméno Usagi Yojimbo nic neříká, vězte, že jde o komiksovou postavičku králíčka-samuraje, která je velmi oblíbená nejen v rodných USA (nenechte se zmást japonsky znějícím jménem autora). Například v sousedním Polsku již vyšlo kolem 30 knih jeho dobrodružství. U nás se poprvé objevil v časopise Crew a okamžitě si získal řadu příznivců. Jde totiž o velmi inteligentní, vtipný a často až k slzám dojemný příběh, který zachycuje osamělého samuraje, ronina, na jeho cestě za „harmonií“. Některá z jeho dobrodružství se zakládají na skutečných příbězích z Japonska 16. století, často tu ale najdeme i starší legendy nebo zenové příběhy. Sakai se občas nevyhýbá ani didaktičnosti, která však nijak nenudí, například když v knize popisuje pěstování mořských řas. O tom, že Usagi není typický akční hrdina, svědčí například příběh Nudlička o korupčním chování vysoce postaveného policisty, kde se mu nepodaří zachránit hluchoněmého muže, a ten je popraven místo skutečných zločinců. Jednotlivé povídky na sebe navazují a vzniká tak dlouhá samurajská sága, do které můžete kdykoliv nastoupit.
Jiří G. Růžička
Host 10/2005
V poslední době začíná být Host zajímavý především podle toho, jaké jsou dva stěžejní rozhovory. A tentokrát jsou oba opravdu povedené. V případě Arnošta Goldflama je to ovšem především díky osobnosti dotazovaného, který si umí poradit i s dotazy typu: „V jaké jste životní etapě?“ (Snad v připravovaném knižním rozhovoru budou jeho autoři invenčnější, než že vezmou Proustův dotazník a doplní jej otázkami, na které nelze odpovědět jinak než slovem nevím.) Rozhovor s Edgarem Dutkou působí mnohem přirozeněji. „Je to způsob subjektivního psaní. Zejména u velmi mladých adeptů scenáristiky z toho vyjdou většinou jen těžko stravitelné lyrické dojmologie. V tom věku člověk řeší hlavně sám sebe a má pocit, že jeho prožitky jsou středem světa,“ vysvětluje Dutka, proč zájemcům o studium na katedře scenáristiky pražské FAMU zakazuje psát v první osobě. Škoda, že to neříká i mnohým mladým literátům. Jinak Host nabízí několik solidních textů, které je bohužel nutné hledat mezi těmi slabšími. Několik rad, abyste tak nemuseli činit: Přeskočit lze s klidem vánoční pásmo textů od českých autorů. Přeskočit také lze většinu recenzí (ovšem s výjimkou Elišky F. Juříkové). Číst není nutné ani článek o historii Hosta, pokud byste se o ní chtěli něco doopravdy dozvědět. S chutí se pak můžete pustit do zbytku, i když na zásadnější texty si asi budeme muset počkat do příště.
–kt–
Jean-Paul Dubois
Vous plaisantez, monsieur Tanner
L’Olivier 2006, 199 s. Paul Tanner žije v poklidu: živí se natáčením dokumentů o zvířatech. Jednoho dne ale zdědí obrovský dům a rozhodne se ho renovovat. Dlouhou dobu neobydlený dům, plný vlhkosti a plísní, ho zcela pohltí. Nastává nekončící boj se smečkou řemeslníků. Zedníci jsou přitroublí, pokrývači pro svou neschopnost až nebezpeční, elektrikář praštěný pámbíčkář, malíř je uzlíček nervů... všichni se snad smluvili, že Tannerovi udělají ze života peklo. A ten se jen ptá, čím to, že se stává tak snadnou obětí. Nová kniha Jean-Paula Duboise je věrohodnou kronikou jedné přestavby, jež se zvrtne v bolestnou bitvu s desítkami pěšáků neuvěřitelně lidských charakterů. Naštěstí se čte jako komedie. Jakkoli totiž vypadá námět banálně a ohraně, francouzská kritika si gratuluje, že se konečně objevil nový spisovatel schopný psát vtipně. Mistr dialogů, nečekaných odboček i neotřelých metafor. Dubois slavil úspěch už v roce 2004, kdy za román Život po francouzsku (objevil se v letošním edičním plánu Odeonu) získal ocenění Prix Femina. I v nové knize, skoro o polovinu tenčí, si našel antihrdinu, i tentokrát ovšem příjemného a vděčného: Dubois tu opět vypráví příběh muže zralého věku, jenž se ocitá sám a zjišťuje, že veškeré okolí je mu cizí a nepřátelské. Jeho milostný život už je za zenitem, s profesionálním to není o nic lepší. Člověk však může najít smysl života třeba i ve stavbě.
Jovanka Šotolová