Hiphopová scéna zažívá období rozkvětu a časopisy, které se jí věnují, jako Bbarák či Street, na tom mají výrazný podíl. Jsou plné pravopisných chyb, podivné grafiky a stále stejných obrázků. Přesto si je chodí kupovat až deset tisíc mladých lidí z generace, o které se tvrdí, že vůbec nečte. Proč? Především proto, že tyto časopisy neztrácejí čas ničím jiným vyjma samotného hip hopu. Tedy módy, hudby, graffiti, rapu... A přesně to po nich jejich čtenáři chtějí. Co tedy doopravdy dostávají?
Bbarák a Street by Boombap Team tvoří dva nesmiřitelné tábory. Dva časopisy, dva weby, dva názory na hudbu a podle všeho i na svět. Nenapadají mne jiná dvě média, která by k sobě chovala tak otevřenou nevraživost, jako právě dvě největší a nejznámější skupiny na poli hiphopových médií.
Komerční úspěch tehdy nenáviděné rapové skupiny Chaozz v druhé polovině devadesátých let (vedle pozitivního rozdráždění undergroundové scény) zároveň spustil první opravdu masový zájem o hiphopovou hudbu u nás. V roce 1998 se nadšenec a neúspěšný rapper Affro rozhodoval, zda se napočtvrté nebo napopáté pokusí vydat první číslo svého vlastního hudebního magazínu o hip hopu. Náhodou se potkal se svým známým Arrahadu (i na poměry hip hopu hodně bizarní pseudonym), který se mu svěřil, že má nadesignovanou internetovou stránku, do které by rád dal obsah. Z tohoto spojení vznikl Bbarák. Zpočátku na doméně hip-hop.cz se Affro snažil vytvářet v podstatě klasický fanzin, jen v elektronické podobě se čtrnáctidenními aktualizacemi. Od roku 2000 přešel Bbarák na vlastní doménu. V roce 2001 pak začali Affro a spol. vydávat Bbarák v papírové verzi, což je paradoxně zcela opačný postup, než bývá běžné. Od roku 2002 má časopis pravidelnou měsíční periodicitu a téměř ke každému číslu je přidáváno hudební CD. Časopis v papírové verzi přinesl typickou, ale nijak osobitou „špinavou“ grafiku. Obsahově navíc nikdy nepřekonal hranice žánrů „profil – rozhovor – recenze“, typických pro hudební fanziny. Přesto se mu povedlo zachytit vrchol vlny zájmu o hip hop a dodnes na ní víceméně úspěšně surfovat.
Abdulrahman 52
Ze sféry internetu vzešel i druhý významný „papírový“ časopis. Server hiphop.cz bojoval o čtenost s Affrovým týmem prakticky od začátku, mimo jiné daleko častějšími aktualizacemi novinek. V prostředí hip hopu, které je založené jednak na extrémně vypjaté soutěživosti mezi jednotlivými umělci, jejich nahrávacími společnostmi a městy, z nichž pocházejí, a jednak na schopnosti dokázat se za všech okolností prodat (rozuměj maximálně komerčně zúročit svoji slávu, případně momentální úspěch), se tedy nikdo nedivil, když v roce 2002 vznikl server Boombap.cz, prakticky jako přímá konkurence Bbaráku. Založili ho právě osamostatnění autoři ze serveru hiphop.cz. Duchovní otec boombapu, Abdulrahman 52, pojal od začátku projekt jako svoji osobní, vysoce vypjatou a vysoce subjektivní věc. Boombap přinášel články o islámu (jeho zakladatel, byť české národnosti, je muslimského vyznání), o politice, věnoval se i fotbalu. Témata byla vybírána striktně podle toho, zda Abdula bavila, či nikoli. Bbarák brzy využil svůj komunikační potenciál i k tomu, aby začal organizovat hudební festivaly, k čemuž časopis a web fungovaly a dodnes fungují jako nezastřené reklamní nástroje. O nějaké redakční nezávislosti tu nemůže být řeč, což je praxe, kterou Boombap často napadal, byť ji v poslední době (a daleko menší míře) začal provozovat také.
V roce 2005 tým Boombapu dostal nabídku převzít časopis Street, do té doby nepříliš úspěšný titul vydavatelství iMedia, zaměřený na hip hop. Boombap dodal časopisu zcela novou grafiku, rozšířil jeho zaměření i do „obecně-společensko-kulturní“ roviny a na jeho stránkách se začaly objevovat například články o drogách. I hudebně se Street zaměřil na progresivní trendy v hip hopu, nevyhýbal se článkům o r‘n‘b (většinou hiphopové scény i konkurencí považovaném za hloupý pop), sledoval i v Česku okrajové či hraniční hiphopové trendy, jako grime nebo crunk.
Bbarák je zaměřením daleko konzervativnější, čímž odpovídá trendu, který mladí posluchači hip hopu u nás vyžadují. (Paradoxně ve vztahu k masové kultuře se lidé uvnitř hip hop scény chovají stejně jako zbytek společnosti. Mladí hiphopeři jasně preferují umělce a obecně hudbu, kterou znají, na úkor novinek. Běžný český posluchač hip hopu tak nové hudební trendy přijímá ze stejným zpožděním jako jeho rodiče soudobou populární hudbu či nové americké seriály na Nově. Tedy s odstupem několika měsíců za světem a někdy vůbec) Z tohoto pohledu by se dal Boombap vnímat uvnitř scény jako progresivnější, zatímco Bbarák jako svého druhu konzervativnější, většinové médium. Sám Affro definuje svého typického čtenáře jako osmnáctiletého městského kluka, u Boombapu bude průměrný věk čtenářů o něco málo vyšší. Oba časopisy deklarují prodej někde kolem 10 tisíc výtisků.
Krátce po nástupu „nového“ Streetu na trh přistoupil Bbarák k redesignu a pokusil se časopis rozšířit obsahově směrem od hudby, což jen potvrdilo vypjatou soutěživost, která mezi oběma tituly panuje. Zajímavé je, že zatímco na webu jsou (především na Boombapu) zcela běžné narážky či invektivy vůči členům konkurenčního týmu, do časopisů až na naprosté výjimky osobní rovina nepronikne.
Hip hop se do českých zemí dostal hned začátkem devadesátých let, nicméně velmi dlouho žil jen v úzké komunitě, omezené prakticky Prahou. Z té doby pochází také historicky první hiphopový časopis Druhá barva, z dnešního pohledu rozhodně spíše fanzin, vydávaný nepravidelně mezi lety 1993 a 1995 skupinou graffiti umělců, schovaných za pseudonymy Koby, Lela, Scam a De La Rock. Mix brutálního humoru společně s výrazným výtvarným zpracováním a reflexí dění na tehdejší graffiti scéně od té doby už žádné hiphopové médium, co se vtipu a nadsázky týče, nepřekonalo. Ve srovnání s ním jsou dnešní hiphopové časopisy zoufale vážné a nudné.
Práce se slovy
Ve druhé polovině devadesátých let se na svém uměleckém vrcholu ocitla i graffiti část scény, což dokonale reflektoval časopis Terorist. Ten se objevoval nejprve v černobílé verzi mezi lety 1996 a 1997 a později v „plnohodnotné“ verzi barevné. Prakticky pouze fotografie pomalovaných stěn, doplněné minimem textu, měly a dodnes mají především vizuální hodnotu. Což časopisu zajistilo i celkem paradoxní primát, dost možná dodnes nepřekonaný žádným jiným u nás vydávaným časopisem. Posledních čísel z let 2000–2002 se prodalo přes pět tisíc kusů, přičemž jen 150 výtisků směřovalo na tuzemský trh.
Hiphopové weby a později i časopisy přinesly do veřejného prostoru také zcela specifický druh jazyka. Popis toho, jak se mluví a následně píše uvnitř hiphopové komunity v Česku, by vydal na samostatnou publikaci. Obecně si nelze na první pohled nevšimnout vysoké kreativity při práci se slovy a celou větnou stavbou, naprostý nezájem o většinu gramatických pravidel (byť v hiphopových časopisech najdete minimum vyloženě hrubých chyb). Specialitou pak je práce s anglismy. Naprosto typickým slovním spojením je třeba „kontroluj něco“ ve smyslu „podívej se na něco“. Frází, ať už jde o slova foneticky přepsaná z angličtiny v původním významu v rámci české věty nebo o částečné překlady či úplné novotvary, je v hiphopových časopisech ohromné množství. Zajímavé přitom je, že jejich používání je přitom znovu častější na webu než v tradičním papírovém médiu, ze kterého jako by hiphopoví autoři měli stále ještě respekt.
Hiphopové časopisy jsou dnes stejné jako celá hiphopová scéna: dávají důraz na formu, přičemž obsah občas zůstává upozaděn. Jsou vysoce kompetitivní, vysoce komerční, zcela bez vtipu a velmi často možná až příliš zahleděné do sebe. Stále je ale nesmírně osvěžující si je už jen pro jejich jinakost jednou za čas koupit.
Autor je hudební publicista.