Daňový úřad Ruské federace obvinil minulý týden Centrum pro podporu mezinárodní právní pomoci z nezaplacení daně za získané granty ve výši 4 500 000 milionů rublů. Jeho požadavky jsou však více než sporné – většina zahraničních nadací uzavřela s ruským státem dohody, podle kterých daně z grantů platit nemusí, a odborníci se shodují, že jsou snahy o vymožení daně motivovány především politicky. Útok státu na jednu z nejefektivnějších lidskoprávních organizací není zase tak velkým překvapením. Po prudkých represích, které dopadly v době konání summitu G8 na nevládní organizace (přes 500 zatčených), se daly další tvrdé kroky očekávat.
Překvapuje spíše kalibr nasazených zbraní a jejich ničivý potenciál. Požadavky daňového úřadu jsou natolik zásadní, že zřejmě povedou k zániku jediné organizace, která dokázala dostat před soud do Štrasburku více než 250 sporných právních případů. Celá aféra má navíc ještě jeden, podstatně hrozivější rozměr. Nezdaněné granty by se našly v účetnictví prakticky všech ruských nevládních organizací. A tak se postih právního Centra může stát precedentem, po němž bude následovat plošná likvidace celého občanského sektoru. Lady Blairová na summitu G8 popíchla hostitele pana Putina, když obráncům lidských práv v jeho zemi nabídla služby své právní kanceláře. Zdá se, že její nabídka začíná být více než aktuální.
Jan Machonin
„Pozor na kapesní krádeže!“ hlásají ve vosích barvách vyvedené nálepky, které zdobí již pár měsíců pražskou MHD. Na první pohled byla radnice při organizaci této kampaně vedena chvályhodným záměrem. Ostražitější cestující jistě přispějí ke snížení rizika krádeží. Na pohled druhý se ovšem jedná o přiznání vlastní neschopnosti. Není to snad mezinárodní ostuda, že se známým problémem městského centra nedokážou úřady nic udělat? Nedlouho poté se proto objevila jiná kampaň: „Vychytáváme ty poslední“, která naopak úspěšnost zásahů proti kriminálním živlům a parazitům – zosobněným mouchou v lidské velikosti – přímo oslavuje. Na obou kampaních se skví logo hlavního města Prahy. Plakáty s hmyzem a plácačkou na první pohled zavánějí neupřímností. Pokud by situace byla opravdu tak hmyzuprostá, Pražané by to zajisté poznali i bez kampaně. Člověk z toho má spíš pocit, že magistrátní PR oddělení dostalo za úkol vtipnou potěmkiniádou maskovat neúspěchy… Jinak by totiž ani nebylo zapotřebí oněch varovných cedulek v MHD.
Tomáš Hibi Matějíček
V sobotu 22. 7. byl v Uherském Hradišti na Letní filmové škole uveden nový český dokument Prokletí. Pojednává o konžských dětech, které byly prohlášeny za posedlé ďáblem. Přestože je takový námět pro Evropana nový a překvapivý, způsobem zpracování nedokáže udržet divákovu pozornost po celou hodinu, jíž film trvá. Tvůrci vsadili na jakousi prvoplánovou dojemnost. Pozadí zobrazovaných dějů je však těžko pochopitelné, protože bylo vynaloženo jen pramalé úsilí na alespoň částečné rozkrytí vztahů mezi náboženstvím a politikou či dalších mechanismů fungování společnosti. Skoro se zdá, že ze strany filmařů šlo v první řadě o dobrodružství, a nikoliv o sdělení. Producent Marek Vítek se v rozhovoru pro festivalové Filmové listy zmiňuje o jakési „tabulce nebezpečných zemí“. Na ní prý figuruje Kongo na druhém místě hned po Súdánu. „Natočit tam celovečerní dokument, jako se podařilo nám, je skoro nemyslitelné,“ prohlašuje ve stejném interview dále. S podobným „škatulkováním“ mě osobně zaskočil hned při debatě po projekci, kdy bez problémů roztřídil africké země na ty, které jsou na úrovni, a na ty, které na úrovni nejsou. A korunu všemu nasadil, když na dotaz týkající se přesvětlených záběrů ve filmu odpověděl: „Pokud chcete získat obraz černocha, musíte to udělat světlejší, jinak by tam byla taková tmavá skvrna.“ Je to dost škoda, udělat ze seriózního afrického tématu takovou frašku.
Jakub Pech