Spíše než „antiglobalizátoři“ se mnoho členů hnutí proti důsledkům globalizace raději nazývá „altermundisté“, čímž kladou důraz na svůj alternativní pohled na „neoliberální globalizaci“, a nikoliv na obecné odmítání globalizačních tendencí. Zviditelňují se především u příležitosti různých „antisummitů“ či mezinárodních setkání, jakým je Světové sociální fórum, zrozené v brazilském městě Porto Alegre v roce 2001. V Latinské Americe získalo hnutí vlastní formy a navazuje na relativně nové politické projevy, jako je mexický zapatismus, vystoupení některých indiánských skupin, sociální hnutí typu  organizací nezaměstnaných pracovníků v Argentině („piqueteros“) či „bolivariánské“ hnutí, podporované venezuelským prezidentem Hugem Chávezem. V některých zemích kontinentu altermundisté vyrostli na troskách starých levicových organizací, které zmizely v důsledku represí rozpoutaných vojenskými diktaturami, převládajícími v oblasti v sedm­desátých letech, nebo zanikly kvůli krizím vlastní identity, zčásti vyplývajících ze zhroucení „reálného socialismu“.

Jeden ze spojovacích rysů altermundismu, kterým je konfrontace s ekonomickou a kulturní expanzí Spojených států, nabývá v Latinské Americe, jakožto tradičním „zadním dvorku“ současné hegemonické mocnosti, neobyčejné síly. V posledních letech se toto odmítání projevilo v protestních hnutích proti „receptům“ předepsaným Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, nedávno také Světovou obchodní organizací, a proti modelu regionální integrace, propagovanému Washingtonem a shrnutému v návrhu Celoamerické zóny volného obchodu (Area de Libre Comercio para las Américas, ALCA). Největšího záběru v Latinské Americe dosáhly tyto protesty v zemích, jako je Argentina, Bolívie, Peru, Ekvádor či Mexiko.

Jih Latinské Ameriky je jednou z oblastí světa, kde existují nejhlubší společenské rozdíly. Je to oblast, která se v minulých desetiletích stala územím nejčistších experimentů v disciplíně, jež se nazývá „neoliberální politika“. Dnes je zároveň dějištěm jednoho z takzvaných kyvadlových pohybů, v nichž má podle francouzského latinoamerikanisty Alaina Touraina tento subkontinent ve zvyku se přesouvat, a to mezi „periodami kapitalismu, které se snaží zničit jakékoli druhy kontroly a regulace hospodářství, a periodami politické a sociální rekonstrukce, kdy jsou chráněni zaměstnanci, zvyšují se daně firmám a bohatým a existuje snaha o vybudování systému sociálního zabezpečení“. Hned v několika zemích této zóny (Argentina, Brazílie, Bolívie, Chile, Uruguay, Venezuela) se k moci dostaly skupiny nazývané „progresité“ (pokrokoví) nebo „levicové“. To přineslo konec konzervativní hegemonie v oblasti a podle Tourainovy definice začátek období „politické a sociální rekonstrukce“.

Přestože takové zobecnění zakrývá výrazné rozdíly mezi situacemi panujícími v jednotlivých zemích (například Chávezův „bolivarianismus“ s populistickými rysy ve Venezue­le má málo společného s nejumírněnějšími a „nejevropštějšími“ stranami vládnoucími v Chile a Uruguayi), tento proces nevedl nezbytně ke ztotožnění „altermundistických“ hnutí s pokrokovými či levicovými vládami, jež dosáhly moci.

Jedním z nejvýraznějších rysů „altermundismu“, a to nejen v Latinské Americe, je, že jeho členové, na rozdíl od sociálních hnutí šedesátých a sedmdesátých let, nesměřují výhradně k získání moci. Inspirováni hnutími, jako je například zapatismus, usilují o dosažení „změny“, včetně změny politické, aniž by se však vložili do přímého vedení státu. V tomto smyslu jasně vymezují své hranice. Mezi „pokrokovými“ vládami a „altermundistickými“ organizacemi se v poslední době objevily různé druhy konfliktů (mj. v oblasti životního prostředí, za práva nativních národů či kvůli ústupkům nadnárodním společnostem). Také se však objevily shody, jako se stalo na summitu Světové obchodní organizace v Cancúnu v roce 2003 nebo na Vrcholném setkání zemí Ameriky (Cumbre de las Américas) v Mar del Plata v Argentině, kde se dohodly na odporu proti vytvoření ALCA.

Přestože se skupiny latinskoamerických „altermundistů“ hlásí k rozptýlenosti a heterogennosti jako k jednomu z kladných rysů hnutí, směřují zároveň ke zřízení vyšší úrovně koordinace a především k překonání jednoho jevu: faktu, že svých největších mobilizací dosahují na „slavnostních“ soustředěních, jakými jsou světová sociální fóra. Tento rys se pro ně stal charakteristický do té míry, že mnozí hovoří o těchto víkendových setkáních desítek tisíc lidí jako o setkáních „politické turistiky“.

„Zajímalo by mě, kde jsou všichni tito lidé po zbylých 363 dní v roce,“ poznamenal nedávno s ironií v hlase jeden aktivista brazilského Hnutí bez země.

Autor je šéfredaktorem uruguayského týdeníku Brecha.

Přeložil Vít Klouček.