Jiří Kratochvil (1940) debutoval v roce 1964 v časopise Plamen, jeho první kniha Medvědí román však u nás mohla oficiálně vyjít až v roce 1991. Dnes už je v české literatuře dostatečně zabydlen jedenácti romány a novelami, dvěma povídkovými soubory, třemi knihami divadelních a rozhlasových her a třemi knihami esejů. Medvědí román přesto zůstává Kratochvilovou základní knihou, neboť v něm autor v úplnosti objevil vlastní poetiku i témata zpracovaná v pozdějších dílech. Některá z nich jsou v Medvědím románu zatím jen zakuklena a v devadesátých letech rostou do podoby toho kterého románu – na rozdíl od autorovy spisovatelské metody; ta je zde obsažena skutečně celá.
Od medvědí poetiky až k příběhu
Kratochvilovu poetiku relativismu a noetické skepse by sice bylo možné popisovat, nejlépe ji ale charakterizuje cesta, již musel Medvědí román podstoupit za svými čtenáři. Vznikal v letech 1979 až 1983, ale ve své původní podobě byl vydán až v roce 1999 pod názvem Urmedvěd. Kniha z roku 1991 je jakási milosrdnější modifikace, takový medvěd, který učinil dva tři kroky ke svým čtenářům (a nemálo jich zahnal).
Kratochvil už pak nikdy nebyl k základům románu a ke svému čtenáři tak nelítostný jako v Medvědím románu, respektive v Urmedvědovi, přesto všechny jeho následující práce z jeho knižní prvotiny těží a „medvědí“ poetiku různě obměňují. Ostatně sám autor se k tomu přiznává a neváhá vlastní metodu názorně demonstrovat, například v téměř parodii na svou dosavadní tvorbu Noční tango (1999). Pak se ale sotva může vrátit do věku nevinnosti, a tak další díla, Truchlivý Bůh (2000), Lehni, bestie! (2002) a Lady Carneval (2004), už nepotřebují tolik energie na rozbíjení románového světa a daleko víc se v nich věří příběhům. Snad příběhy chtějí i vyprávět, ale je tu znát ambice udržet si jisté sebeuvědomění.
Identita jako téma
Podobně je na tom i zatím poslední Kratochvilův román Herec. Vypráví příběh Mikuláše, nalezence podvrženého do rodiny Kryštofa Mazla, posledního člena staré brněnské hodinářské dynastie. Mikulášovi se dostane zevrubné a přesné hodinářské výchovy, přesto nedokáže v rodinné tradici pokračovat. Je však obdařen mimořádným až absolutním hereckým talentem, jenž mu umožňuje převtělit se do druhého člověka, kopírovat jeho identitu tak, že je dokonalejší než originál.
Vyprávění zastihne Mikuláše na začátku devadesátých let, kdy se po rozvodu stěhuje do garsonky po svém mrtvém adoptivním otci. Jako divadelní herec není zrovna úspěšný, a tak se rozhodne zřídit si novou živnost. Nabízí se za úplatu jako dvojník. Postupně však přichází na to, že jeho talent nemá ve skutečnosti mnoho společného s herectvím: přebírá identitu druhých tak, že ve vlastní nakonec pociťuje „zoufalý zážitek neexistence“ (s. 167). Mikuláš Mazel existuje jen mimo Mikuláše Mazla.
K tomu, co jsme zde tak přehledně a zjednodušeně načrtli, je třeba rychle připomenout, že romány Jiřího Kratochvila jsou světy konstrukce. Nechtějí nic re-prezentovat, chtějí vytvářet své vlastní románové univerzum. A to si je dobře vědomo sebe samého, svého fikčního statusu. Není ani tak tvořeno událostmi a ději, o kterých vypravuje, jako spíše vyprávěním o těchto událostech a dějích. To je konstruuje – a neřídí se přitom jejich logikou, nýbrž logikou svou vlastní. Světy Kratochvilových románů dýchají vyprávěním. Nejsou to světy iluze, ale světy románu. Neobývají je lidé, nýbrž literární postavy, které jsou vyprávěním produkovány, ne představovány.
Dva hlasy a svět románu
V Herci je to dobře patrné na postavení a funkci dvou vypravěčů. Pravidelně se střídá auktoriální vypravěč s Mikulášem Mazlem, který v garsonce skládá do černých plastových pytlů věci po mrtvém adoptivním otci a vede s ním rozhovor, jenž mu „běží jen tak v hlavě“ (s. 19). Zdá se, že v Mikulášových vzpomínkách se bude vyprávění obracet do minulosti a Mikuláš vylíčí svůj osud od padesátých do osmdesátých let 20. století, kdežto autorský vypravěč bude příběh orientovat dopředu a zaměří se na Mikulášovo počínání coby profesionálního dvojníka. Postupně se však Mikuláš zřetelněji stává spíše vypravěčem románu, než aby vedl rozhovor s otcem, a ve čtvrté části se už oba vypravěči střídají ve sdělování Mikulášových dvojnických peripetií. Autorský vypravěč však stále ještě stojí nad svou postavou a prostě jen nechává Mikuláše, „ať to zhodnotí vlastními slovy“ (s. 192). Na konci čtvrtého dílu pak Mikuláš začne vzpomínat na dobu, kdy žil s manželkou v polovině sedmdesátých let a v letech osmdesátých ve Stříbrném Klenci: „Je čas promluvit o Stříbrném Klenci“ (s. 194). Následuje pátý díl Stříbrný Klenec, kde se jako první ujímá slova auktoriální vypravěč, který tedy přebírá part Mikuláše Mazla.
Mikuláš, postava, která chtěla vést rozhovor s mrtvým otcem, se stává vypravěčem románu. Příběh pak plynule přechází mezi oběma vypravěči, přičemž Mikuláš si dovolí dokonce druhého korigovat: „No neřekl bych, že mi to řekli zrovna takhle“ (s. 197). Ten pak vzniklou situaci neváhá pojmenovat a osloví Mikuláše, aby mu řekl, že mezi nimi „stojí jen tenká vypravěčská stěna, na niž lze z obou stran zaťukat. Je propustnější než filtr na překapávanou kávu“ (s. 204). Tyto vztahy bychom mohli sledovat dál, ale raději necháme také něco čtenářům. S nimi může hrát román svou ontologickou hru, neboť vypravěč hned zkraje sdělí, že Mikulášův příběh „zkusil vyprávět nastřídačku zevnitř i zvnějšku“ (s. 18).
Totalitarismus, normalizace a metafory
I když je zřejmé, že v Herci Kratochvil neproblematizuje samo vyprávění příběhu, nejde mu po krku tak jako v Medvědím románu, vede přece jen v poslední knize svého druhu dialog se svou prvotinou. V podhoubí Medvědího románu se totiž skrývá metafora totalitní společnosti jako schizofrenie, metafora, která je čtenáři nabídnuta, aby se jejím prostřednictvím pokusil rekonstruovat přece jen nějaký příběh. V Herci je aplikována na období normalizace. „Komunistický režim v sedmdesátých a osmdesátých letech už zdaleka nebyl totalitní: už nedokázal pojídat lidské duše. Už jenom nahlodával jejich identitu. Režim už po občanech nechce, aby duší beze zbytku splynuli s ideologií, požaduje jen, aby na veřejnosti sehráli ten ošklivý soubor triků, šklebů a grimas, ten kolotoč imitací, požaduje jen, aby na veřejnosti nesundávali masky. A tak jak je totalitarismus ztotožnitelný se schizofrenií, tak zas normalizace s teatrální formou Tourettova syndromu“ (s. 301).
Je obtížné srovnávat dva tak rozdílné romány, daná metafora nám ale může pomoci rozkrýt jejich vzájemný vztah a naznačit cestu, kterou Jiří Kratochvil vykonal od Medvědího románu až k Herci. V prvním z nich se sice vyprávění rozpíná do stále narůstajícího množství těžko přehledných sekvencí a nesouvislých událostí a scén, ale metafora právě vzniká přímo ve vyprávění, ožívá tím, o čem se vypráví a jak se o tom vypráví. A vyprávění tak vlastně konstruuje vlastní příběh této metafory, přičemž dílo se na definitivní rozpoznání metafory totalitní společnosti jako schizofrenie zdaleka neomezuje a sleduje svůj vlastní záměr románu jako otevřeného systému. Naproti tomu metafora normalizace jako Tourettova syndromu nevyvstává přímo z nesrovnatelně přehledněji vedeného příběhu absolutního herectví Mikuláše Mazla. Auktoriální vypravěč spíše věnuje své diskursivní snažení tomu, aby Mikulášova ztráta identity mohla být přečtena optikou této metafory. A můžeme uvažovat o tom, že herecký příběh je alegorií ztráty identity v normalizační hře.
Téměř velký příběh
Modeloví čtenáři Medvědího románu a Herce se od sebe liší asi tak jako pražský orloj od náramkových hodin. Jiří Kratochvil už dávno neusiluje o vytvoření zmíněného otevřeného systému, svět jeho románů našel příběhovou stabilitu, i když je to stále vyprávění, které existenci příběhu opodstatňuje. Kratochvil se koneckonců nikdy nesnažil vyprávět příběh, ale využít příběh k vyprávění (to vždy patřilo k jeho vypravěčskému typu). V mém čtení mi však zatím poslední Kratochvilův román pokládá otázku, zda z medvědí poetiky nebylo vyoperováno něco k životu nezbytného. Herec sice pořád dokáže upoutat spojením lehkosti vyprávění s přesností vpravdě hodinářskou, ale přese všechno snažení se malý příběh Mikuláše Mazla a velký příběh ztráty identity jednoho národa nemohou v románu prolnout.
Autor je student bohemistiky na PF UJEP v Ústí nad Labem.
Jiří Kratochvil: Herec. Druhé město, Brno 2006, 312 stran.