Příroda byla vždy zdrojem hudební inspirace. Většinou však šlo o spíše obecné dojmy – krásu krajiny, vanutí větru, šplouchání vlnek, šumění stromů. Málokterý skladatel se do lesa sklonil hlouběji. Na druhé straně však existují autoři, kteří se vydali až do podrostu a na světlo vynesli melodie, které zaslechli od hub.
Necháme nyní stranou hudbu vzniklou po požití různých druhů hub, protože v takových případech je těžké odlišit, jaký podíl na výsledku má člověk a jaký chemická substance. Jsou i jiné cesty.
„A to jsem uviděl pod tím hledáčkem. Houbu a vesmír zároveň. Co to bylo, nevím. A hrálo to. (…) Připojily se další nástroje, nastupovaly, myslím, flétna nebo klarinet, dechové nástroje se přidávaly, a já psal, dokud jsem něco slyšel. Když jsem potom přijel domů a přehrál si to na klavír, najednou jsem věděl, že mám nádherné téma na symfonii.“ Tak popisuje skladatel Václav Hálek (narozen 1937), jak v létě roku 1980 poprvé uslyšel „hudbu hub“. Symfonie vznikla, dostala název Mykokosmická, ale zatím nebyla provedena.
Václav Hálek, absolvent pražské HAMU a člen mykologické společnosti, je autorem řady koncertních skladeb a hudby k filmům, ale veřejnost se s jeho jménem seznámila až v roce 2003, kdy nakladatelství Fontana vydalo jeho Hudební atlas hub. Jde o první díl plánované série a je věnován pouze hřibům. Čtyřicet dva druhů je tu vyfotografováno, stručně popsáno a doprovozeno notovým zápisem. Důležitou součástí knihy je CD s nahrávkami všech skladeb. Bohužel nemáme možnost slyšet houbovou symfonii – většina hub je vystižena jednohlasou skladbou, nejčastěji v podání houslí. Najdou se ale i výjimky: hřib kovář „složil“ duet pro housle a violoncello, hřib Romagnesiho se vyjadřuje kontrabasem, hřib moravský (kriticky ohrožený) fagotem. Hudba se nese ve volných tempech a pastorálně romantických náladách. Hálek prý celkem zapsal kolem 1650 druhů hub a podle poznámky v knize by měly vyjít díly věnované pavučincům, holubinkám, žampionům, pýchavkám, dřevním houbám a dalším druhům. Protože hudba hřibů je poměrně jednotná (pro někoho snad i jednotvárná), bylo by zajímavé slyšet, zda třeba muchomůrky znějí odlišně. Hálek (stejně jako Michael Prime) zdůrazňuje, že sám jen zaznamenává, co k němu houba vysílá. V obou případech (a zcela v duchu Johna Cage, který se ostatně u Hálků v šedesátých letech zastavil na smaženici!!) tu autorské ego ustupuje do pozadí a důležité má být cosi mimo autorovu osobu.
Zmínky o Hudebním atlasu hub prolétly médii, jeho autor se objevil v nejedné tuzemské talk show, článek vyšel dokonce v britském Guardianu. Ironické pousmání nad podivnou kombinací bylo ve většině komentářů tlumeno jakousi úctou danou částečně věkem autora, částečně respektem před vážností, s jakou ke své práci přistupuje. „Protože je Pán Ježíš všudypřítomný, je možné ho hledat v čemkoli. I v té houbě. (…) To všechno je projev krásy a ohromné rozmanitosti přírody, v ní není nic horšího ani lepšího, všechno je pravdivé, ať to vypadá, jak to vypadá.“ Nejsme vlastně příliš daleko od Cageova zenového vidění světa ani Primeovy snahy o nalezení archetypálních přírodních rytmů.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.
Václav Hálek: Hudební atlas hub. Jak zpívají houby. Fontána 2003.