„Nevím, vklouzne-li kdy Otta Mizera do dějin českého umění. Patřil by tam – jako malíř i jako básník. Byl to však člověk rozporný, který spíš odpuzoval, než přitahoval, jeho práce jsou rozptýlené a budou stále rozptýlenější, někdejší jeho mírná tajuplnost je dnes už nemírná, jeho konec je temný a svědků ubývá…“ Takto poukázal na nutnost splatit mizerovský dluh Ludvík Kundera již roku 1991. Od této výzvy uplynulo celých patnáct let, kdy čtenáři měli možnost poznávat Mizerovo básnické dílo jen prostřednictvím sporadických časopiseckých otisků jeho básní. Stejně vzácné byly i studie a eseje věnované jeho osobnosti a dílu, jež bylo známo jen nepočetným znalcům; ve­dle Kundery psal o Mizerovi například Michal Bauer nebo Jan Řezáč, v jehož osobním archivu se větší část literární pozůstalosti tohoto opomíjeného tvůrce nachází.

Letošního roku se ovšem situace zcela mění. Nakladatelství Concordia vydalo souborné dochované literární dílo Otty Mizery pod názvem Můj mozek ve skleněné krychli. Mizerovy pozoruhodné básně, které tvoří zhruba dvě třetiny svazku, většinou postrádají datace a v přítomném vydání je – podle ediční poznámky – nebylo možné chronologicky seřadit. Na základě sporých dat a kontextu editor Radim Kopáč vymezil jejich vznik přibližnými hranicemi 1935–1946. Přestože není známo přesné pořadí vzniku jednotlivých básní, je z publikovaného souboru rozpoznatelná zřetelná linie směřující od rané společenskokritické lyriky k surrealismu.

Romantizující lyrismus jeho raného období osciluje mezi vnímavým prožitkem skutečnosti (často imaginativně vypjatým) a odhodlanou sociální kritikou překvapující razance. V těchto básních pravděpodobně vrcholí Mizerova juvenilní etapa, jejíž průběh kvůli fragmentárnosti jeho literární pozůstalosti neznáme. Zatímco kolážová kompozice, nezkrotné genitivní metafory a citlivá tematizace osudového vztahu k ženě předznamenávají nadcházející surrealistické období, písňová forma, užitá v textech kritizujících mj. sociální nerovnost či bagatelizaci revolučních hodnot, nebo snaha o pravidelnou rytmicko-rýmovou strukturu svědčí o doznívání neujasněného estetického názoru, jenž má vztah ke snaze vyrovnat se se soudobými básnickými standardy.

Přerod revolučního lyrika s lehce zranitelným srdcem v otevřeného a nadaného surrealistu nejlépe dokumentuje nádherná milostná báseň Všechno co vyrušuje mramorové sošky, v níž se nadreálná obraznost ještě příležitostně spíná rýmy. Již v tomto textu se také vymezuje dominantní básnické teritorium, které se stává specifickým dějištěm milostných i jiných dramat lyrického subjektu. Centrem Mizerova básnického světa je město pod „melancholickým komínem“, jakási nekonečná periferie, poskytující lyrickému hrdinovi, toužícímu poznávat a plně žít, dostatek opravdových, smyslově bohatých prožitků. Tyto kvality jsou vlastní i jeho imaginaci. Lyrické imprese se mísí s expresivně vyhraněnými obrazy, neproniknutelné subjektivní metafory tepají v realistických kulisách. Periferie, která přibližně ve stejném období oslovovala i další umělce, zaujala v Mizerově surrealistickém zření především úlohu přechodného světa, v němž přestávají platit normy centra a projevují se častěji výjimky než pravidla.

Jedním z hlavních znaků surrealistické poetiky je snaha o novou, osobitou interpretaci (a následně o zobrazení) světa, vyznívající často jako uvědomovaná celistvá světotvorba. I pro Mizeru je jeho básnický svět tím nejpodstatnějším tématem. Konstruuje ho jako vysoce intimní prostor touhy, v němž mátožný vzduch předměstské krajiny obestírá fantomatické siluety či chaotické scény, vyvolané zrádným podvědomím. Periferie totiž Mizerovi představuje také nevysychající pramen různorodých obrazů, jež v kontextu tohoto mezního světa nabývají podoby zhmotnělých přízraků z těžkých snů, které se ostře vykreslují na pozadí všednosti nasycené podivně okouzlenou atmosférou. Každodennost a snovost se v jeho básních slévají s obdivuhodnou nenuceností a v tomto kontextu se jakýkoliv banální obraz mění v úkryt potenciálního tajemství, v neklidné mimikry iracionálna.

Vedle samotného básnického světa Mizera nejčastěji tematizuje ženu, která v jeho básních nabývá nejrozmanitějších podob. Někdy se zdá být nedosažitelnou, zraňující bytostí, jindy věrně doprovází lyrického hrdinu nebo se jen mihne v jeho zorném poli, aby zde zanechala nesmazatelnou stopu. Nikdy ovšem nepozbývá své osudovosti, kterou podporuje především její sugestivní zobrazení. Mizera vystihuje fatalitu ženy vedle jiného také tím, že svůj básnický svět často charakterizuje surreálnými obrazy prostorů obdařených ženskými znaky (jde především o motivy ženského těla, které dodávají pevné struktuře Mizerova básnického světa organickou dynamiku).

Obsáhlý básnický soubor doplňují prozaické a publicistické texty, deníkový fragment, ukázky z korespondence adresované Miroslavě Miškovské, Janu Řezáčovi a Karlu Teigovi, a především znamenitý dramatický pokus Viktorka, který je surrealistickou aluzí příběhu romantické postavy z Babičky Boženy Němcové. Chvályhodné je také zařazení několika reprodukcí Mizerových grafik, kreseb a olejů, které jej představují jako výtvarníka a naznačují tematické vazby mezi jeho slovesným a výtvarným dílem. Přítomná kniha se tak stává prvním důkladným představením jednoho z nejopomíjenějších domácích básníků a výtvarníků.

Autor je doktorand v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.