V jednom z deštivých dnů, které provázely první ročník Mezinárodního novosadského literárního festivalu (28. 8. – 2. 9. 2006), čekala účastníky letní plavba po Dunaji. Oproti očekávání jsme se v Novém Sadu, hlavním městě autonomní provincie Vojvodina, nenalodili na výletní parníček, ale na německou válečnou loď, která tu zbyla z druhé světové války a již v naší přítomnosti obsluhovali srbští vojáci. Vzhledem k tomu, že červnovým odtržením Černé Hory přišlo Srbsko o moře, využívají nyní loď už jen k turistickým plavbám po řece. Vylodili jsme se v městečku Sremski Karlovci, kde se na místní radnici odehrálo předání Brankovy ceny, udělované za debut básníkům do 29 let. Cena, pojmenovaná po významném srbském básníkovi Branko Radičevićovi, jenž se zde narodil a zemřel v devětadvaceti na tuberkulózu, se udílí již čtyřicet let, jejím prvním nositelem byl Vasko Popa a letos ji obdržel osmnáctiletý Nikola Djuran.
V Novém Sadu pak pokračoval festival, který organizátoři Jovan Zivlak a Zoran Djerić připravovali dva roky: přijelo sem 44 literátů, z toho 18 zahraničních, s výjimkou Súdánce Tareka Eltayeba (narozeného v Káhiře) samých Evropanů – ze Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska, Ruska, Rakouska, Německa, Švýcarska, Anglie a Irska. K těm známějším patří irský básník Matthew Sweeney či anglický romanopisec Matt Thorne, jehož kniha Cherry se dostala do užší nominace na britskou Bookerovu cenu, srbský prozaik Miro Vuksanović či srbský básník Dragan Jovanović Danilov. Hlavní program, tedy každodenní čtení šesti literátů, začínal vždy v devět večer venku na půvabném Trgu mladenaca (náměstí Snoubenců) pod jeho charakteristickou bránou.
K doprovodnému programu patřila odpolední neformální čtení v Café Oblomov, dále tři přednášky o dnešní literatuře a sympozium o současném románu, odehrávající se v Novém Sadu, jehož se zúčastnili převážně srbští kritici a novináři. Během týdne jsme navštívili ženský pravoslavný klášter Krušedol, položený v kopcích mezi vinicemi, z novosadských památek pevnost Petrovaradin nad Dunajem a Matici srbskou, nejstarší kulturní instituci v Srbsku (1826), v níž sídlí redakce měsíčníku Letopis Matice srbské, který je bez přerušení nejdéle vydávaným srbským časopisem (od roku 1824).
Na základě zmínek o Srbsku v novinách jsem si představovala, že s překročením hranic se vrhnu do náruče mafiánů „zemunského“ či „surčinského“ klanu a budu kličkovat mezi válečnými zločinci prchajícími před komandy vyslanců haagského tribunálu. Uvítalo mě poklidné malebné městečko, v němž řádila jen přemíra pomalovaných koňů, obdoba cow parade. Nakonec jsem ale přece jen zaznamenala náznak politického nepokoje, když jsem jednoho odpoledne potkala v ulicích průvod demonstrantů Demokratické strany, nesoucí portrét bývalého srbského premiéra Zorana Djindjiće, který byl zastřelen při atentátu v roce 2003. Pokojná demonstrace protestovala proti přejmenování Djindjićovy ulice a proti pojmenování jednoho z novosadských bulvárů po Miloševićovi.
Největší literární pozdvižení (vyznačující se radostí Srbů a odporem Angličanů) vzbudil irský básník žijící v Londýně Niall McDevitt, který se pro recitaci své básně Mimo službu oblékl do kabátu milice Miloševićova režimu, jejž si zakoupil ve zdejším second handu, na závěr svého vystoupení se po čtyřech doplazil k herci, který po čas festivalu předčítal básně v srbském překladu, a z neznámých důvodů mu políbil boty. Jak vysvětlil během bouřlivé mailové korespondence (mj. na téma zápecnictví kontra akce v poezii), která kolovala ještě týden po návratu domů, k činu ho inspirovaly konceptuální akce Josepha Beuyse.
Dva dny před odjezdem v Novém Sadu vyšlo slunce.