V létě roku 2004 psal Jiří se svou příznačnou důkladností obsáhlý článek o Allenově Manhattanu. Sdíleli jsme obdiv k protagonistce, sedmnáctileté spontánní a nezkažené Tracey, kterou opustí a na poslední chvíli opět získá o hodně starší rozháraný partner. Jiří v ní viděl „zosobněný klid a moudrost“, byla pro něj bytostí, která „tkví od přírody v sobě“.
Před měsícem v recenzi na Jarmuschovy Zlomené květiny věnoval celý odstavec jiné nezáludné dívce se zářivě svěžím symbolickým jménem, květinářce Sun Greenové. Ocenil u ní „nepředstíraný zájem“ o zbídačelého hrdinu a její „klidnou, nevyzývavou intimitu“. Tu prchavou scénku o drobné útěše snadno přehlédne šťastlivec dobře zásobený vlastními, třeba i banálními radostmi. Pro Jiřího to byl výjev významný a životadárný. Dokonale v něm rozpoznal a popsal přirozenost gesta dárkyně i vděk obdarovaného.
Hlavně v posledních letech se myslím snažil vybudovat si „svépomocí“ svá malá štěstí, jen neměl „od přírody“ příliš velký talent si je udržet a jako odpůrce sebeklamu si to i přiznával. Přesto mu dlouhý čas značnou radost působil například buxus, zakoupený u zcela reálné vlídné květinářky a ceněný pro věčně zelenou houževnatost. Často o něm básnil, jednu textovou zprávu dokonce podepsal „JIRIODBUXUSU“. I půvab keříku časem bohužel vyprchal. Musel by to být úplně jiný scénář, aby v něm člověka tak složitého uspokojily jen úsměvy květinářek či pěstování malinkých všedních radostí, a pouze v romantickém příběhu by dostal šanci rozběhnout se za milující Tracey. Ve svém vlastním dramatu léta odolával nehmatatelným padouchům, chemickým látkám deptajícím jeho nervové ústrojí. Na ně byl i jeho kromobyčejný rozum krátký a nestačily na ně ani síly lékařů, ani povzbuzování rodiny a přátel.
Přesto nás, Jiřího květináře a květinářky, trápí, zda námi nabízené květiny byly dost kvalitní a náš zájem dostatečný. Pokud na chvíli zapomeneme, že nejsme z celuloidu, může nás „utěšit“ snad jen to, že ani starostlivá Meryl Streepová ve filmu Hodiny, s náručí láskyplných růží, neodvrátila smutného nemocného básníka od stejné rázné smrti.
Dana Hábová
Pro-sim-tě, Jiří…
Skoro patnáct let to byl on, který mě „zdědil“ po Sergeji Machoninovi, kdo byl týden co týden mou hlavní spojnicí s Literárkami. Jemu jsem každý týden odevzdával posttelevizní či postdivadelní úvahy, ale taky větší eseje. Pořád budu slyšet jeho klidný, naléhavý hlas, s důrazem na každou slabiku: „Pro-sim-tě, Vladimíre, pro-sim-tě, tak ale určitě…“ Odevzdával jsem na poslední chvíli (abych byl aktuální – měl jsem v tomto ohledu u něj protekci), někdy, pravda, i pět minut po dvanácté, ale odevzdal vždycky a na míru. Ze Šumavy, z Hradce či Ostravy – mohl se za ta léta spolehnout, že to odešlu třeba i ze severní točny. Přesto jsem měl z jeho navenek klidného, naléhavého hlasu vždycky dojem, že pokaždé znovu trne, že tentokrát neodevzdám. Někdy se stalo, že mi počítač oznámil v poště „odesláno“, já šel v klidu na oběd nebo do kina, a za pět, šest hodin drnčel mobil: „Pro-sim-tě, Vladimíre, čekáme všichni jen na tvůj sloupek!“ Většinou
se to pak hned našlo, někdy v jeho, někdy v mojí bedně: byli jsme na tom co do počítačové gramotnosti dost podobně. Naposled mi volal pár dní před smrtí, a připravil mi zase menší trauma: „Pro-sím-tě, Vladimíre, doufám, že počítáš s obnovením sloupků u nás…“ Úplně zapomněl na naši dohodu, že už po patnácti letech nechci žádné trauma pravidelnosti, že chci po jeho vzoru psát nepravidelně, ale o to naléhavěji. Dovolával se – právě naší patnáctileté spolupráce. Tentokrát volám já jeho: pro-sim-tě, Jiří, to nebylo žádných patnáct let – setkání s Tebou, s Tvými texty, s Tvou klidnou naléhavostí v divoké Katovně (kde jsi byl po Miroslavu Petříčkovi druhým nejčastějším hostem) –, to všechno je uštknutí krásou přesného myšlení na celý život. A na všechny další životy za tím naším, o kterých už teď víš (jako ostatně vždy) o trochu víc než my. Proto budu dál zahajovat své faustovské přednášky mottem z Tvé studie, která není ani tak o Faustovi,
jako o duši: „Faustovský mýtus je myslím víc než běžným evropským mýtem. Představuje jakýsi ur-mýtus, zachycuje základní průběh duše nutně zkoušené zlem, a zřejmě proto se stal i v moderní evropské kultuře mýtem nejúspěšnějším, nejfrekventovanějším…“
Vladimír Just
Ohlédnutí Jiřího Cieslara
Jiří nebyl kamarád všedních nesnází. Jiří pro mě byl – a JE – přítel ducha. Nepovídali jsme si o soukromí, i když jsem věděla, jak miluje své děti, a on se na mé taky někdy zeptal. Možná jsme v soukromí cítili vlastní nedostatečnost. Nemluvili jsme ani o práci, přestože jako redaktor filmového periodika mě občas požádal o recenzi. Poznala jsem ho koncem sedmdesátých let ve skupině převážně mladých filmových kritiků. Zpupně si říkali „briliantové mozky“, uznávali Evu Zaoralovou a vysmívali se normalizačním kritikům, jejichž jména jsem zapomněla. S Jiřím jsme pak pravidelně trávili hodiny skutečnou rozmluvou. On mi otevíral filmové obrazy, já snad jemu proměny slov v literaturu. Stále více ho zajímalo osobní svědectví: ve filmu vnitřní prožitek postav, v literatuře deníkové a konfesní záznamy. Já naopak čím dál víc vyznávala proměnu osobního v ryze umělecký čin. Časem se naše schůzky stávaly jeho monologem. Dlouze mi vyprávěl
o knihách, které jsem já přeložila, interpretoval mi „mého“ Célina, „mého“ Landolfiho, „mého“ Pounda. Uvědomila jsem si, že si potřebuje cosi ujasnit v sobě a já mám výsadu tuto cestu vyjasňování mlčky sdílet. Dovídat se dokázal už jen skrze sebe, a přesto jsem měla pocit podstatného rozhovoru. Můj muž Petr Kabeš měl ve své přísně výběrové knihovně Jiřího knihy. Nacházel v nich to, co je vlastní básníkům: smysl pro drobný pohyb, v němž je obsažen osud. Concettino ohlédnutí. Strašný obraz Jiřího vykročení se snažím zastřít ohlédnutím, v němž je obsaženo Jiřího výsostné kritické dílo.
Anna Kareninová
Procházky na molu
Mé první vzpomínky na Jirku jsou hodně dávné: chodíval do redakce měsíčníku Film a doba, kde jsem pracovala, ještě jako student filmové vědy někdy před polovinou sedmdesátých let. Sídlili jsme tehdy na Václavském náměstí 43, a přestože už byla normalizace v plném proudu, byla naše redakce – ostatně stejně jako redakce Kina, s níž jsme sousedili – oázou relativní svobody, kde se autoři a známí rádi zastavovali. Díky jistému bezvládí – redakci po nuceném odchodu dr. Antonína Nováka řídil na dálku poměrně liberálně externí šéfredaktor – snad nikdy předtím ani potom nevycházelo ve Filmu a době tolik studií o velkých postavách západního filmu jako tenkrát. A několik z nich napsal právě Jiří Cieslar. Ostatně to byla myslím jeho studie o Alainu Resnaisovi, jež hnula žlučí kritikovi Rudého práva Janu Klimentovi tak silně, že na jeho popud zanedlouho potom dosadil Ústřední výbor KSČ na místo stálého šéfredaktora muže dohlížejícího na „ideovou čistotu“ časopisu.
To už se ale psal rok 1980 a náhoda tomu chtěla, že jsem vyjela v září na Festival polských filmů do Gdaňsku, kam byl svým tehdejším zaměstnavatelem, redakcí Záběru, vyslán také Jirka Cieslar. V tom týdnu, kdy jsme společně sledovali skvělé polské filmy „morálního neklidu“, jsme se teprve blíže seznámili a vzpomínám na naše procházky po molu, kdy jsme si povídali o filmech, ale také o životě. V Polsku tehdy bylo ještě méně co jíst než u nás, ale filmy jako Amatér Krzysztofa Kieślowského, Provinční herci Agnieszky Hollandové, Árie pro atleta Filipa Bajona či Šance Felikse Falka nám bohatě vynahradily nedostatky festivalové kantýny a hlavně skýtaly nepřebernou látku k rozhovoru. Vždyť u nás se v té době nedalo vidět z domácí produkce skoro nic jiného než plody neumětelství a konformismu. Jiří mne tehdy udivoval zralostí svého úsudku a brilantností svých nekompromisních soudů – tedy tím, co ho později proslavilo –, a dokonce i čímsi, co bych nazvala životní moudrostí. Pamatuji se, že jsem ho upřímně obdivovala, takřka litujíc, že nás dělí tak velký rozdíl věku.
Později jsem měla mnohokrát příležitost shledat, že všechno, čím Jirka vynikal nad průměr a co ho činilo vzácným solitérem v oblasti filmové kritiky i ve společnosti, je draze vykoupeno nervovou labilitou a depresemi, které ho sužovaly a komplikovaly mu jak soukromý život, tak práci. Ale že jednoho dne ho jeho Fúrie doženou k finálnímu gestu, toho jsem se opravdu nenadála a je mi stejně líto jeho, jako těch, jež po sobě zanechal.
Eva Zaoralová, dříve Hepnerová
Deadline
Budu postrádat jeho laskavě naléhavé, hluboce laděné, protáhlé, měkce a kolébavě intonované „nó!“.
Poznala jsem Jiřího na fakultě, studoval filmovou, já divadelní vědu. Společná katedra sídlila pod samou střechou Filosofické fakulty, odkud byl výhled na židovský hřbitov. Jiřího nešlo při jeho výšce přehlédnout, ale to není důležité. Důležité je, že jsem si ho velmi záhy zařadila mezi projevy vyšší formy života, jíž jsem v souladu s dobovými ideály, které jsem vyznávala, říkala Intelektuál. To slovo jsem si vizualizovala s velkým latinským I jeho výšky a slyšela v něm alikvotní tóny odporu proti režimu. Zdaleka ne na každého z mých tehdejších kolegů se to slovo hodilo, na Jiřího ano. – Blíž jsem se s ním však seznámila až kolem premiéry mé inscenace Requiem, psal o ní do ilegálního tisku pod nějakým zapomenutým pseudonynem a kdekoho na představení vodil. Potkali jsme se ještě před premiérou u Prašné brány a já jsem na něj vychrlila svou představu o scéně popravy dr. Horákové. Díval se na mě z výšky dolů se
zdrženlivým zájmem. I osobně se kolem něj, přes všechnu křehkost nás lidských nádob vznášel jakýsi oblak cudnosti. – Tak jsme se sešli na maturitním plese našich dětí; byla tam tenkrát celá jeho krásná rodina. Tančilo se, on stál vmáčknut do futra vysokých, slonově bílých dveří dobového sálu, očividně zděšen představou, že by ho snad někdo mohl mít k tanci. Byl ostychem ztuhlý. – Pak se stal mým redaktorem v Literárkách, a poté tady v A2, psala jsem pro něj o tanci. Chápala jsem jako projev neobyčejné otevřenosti ducha, že tento superintelektuál a dva metry velký muž, obložený a podepřený ze všech stran kulturou logu, velkoryse akceptuje mé rozklady efemérního umění. Jednoho dne mi oznámil, že začal navštěvovat kursy improvizovaného výrazového tance. U laické veřejnosti jde o u dosti oblíbený směr teraupetického tance, který lidi hodně uvolňuje, nevyžaduje žádnou konkrétní techniku a je v něm přítomen dionýský element. Podle toho, co mi říkal,
mu skutečně propadl. Byla jsem příjemně překvapená. Velmi intenzivně se mu musel věnovat nějaké dva roky. V poslední době ho už ale zanedbával. – La Nave va, houpe se, a občas nás to někoho spláchne přes palubu. Při tom houpání, těch výkyvech, se to někdy tak těžko sleduje, neuhlídáme se navzájem. Křehkost hezkých dvoumetrových mužů nebije do očí. Byl přepracován. Přesto souhlasil s tím, že pro náš časopis Taneční zóna/Dance Zone a jeho číslo s tématem Tanec a film napíše text. V těchto dnech by byl náš deadline. Jiří ten deadline už nedodrží. Byl poslušen jiného, imperativnějšího Deadlinu.
Nina Vangeli
Odešel přítel
Dovolte mi napsat těch několik vět ve chvíli, kdy bolest z jeho ztráty naplno nepropuká…
Kde se bere v člověku síla říkat a psát věci tak, jak málokdo činí, nevzdalovat se zadání, být poblíže pravdě, principu. A nedat znát, jak těžko je na duši, a ta tíha je k neunesení… Když mi Jiří při našich setkáních dal „nahlédnout“ do hlubiny svých depresí (to dovolil stejně jen málokdy), zahlédl jsem cosi z kosmických bouří, jejichž síla je děsivá. On se ocital v oku uragánu často a v tom děsu zůstával sám. Jeho velká rodina stála na druhém břehu řeky a čekala, až jej vír zase vrátí zpět, aby pokračoval ve svých světských zadáních. Tentokrát jej vír už nevrátil…
Objevil jsem v přátelství s Jiřím možnost dialogu, blízkost srdcí, hodně společných „horkých“ míst. Jeho fascinace lidmi, jako byli Alfréd Radok, Miroslav Macháček, Jan Zábrana či na dlouhou dobu nás zaměstnávající Jan Hanč, přecházela na mne. Od něj přicházely impulsy vzít do rukou knihy C. G. Junga, Pinkoly Estés, Eugena Herrigela. Zajít do kina na Muže, který nebyl, a nikdy neukončit společnou debatu o něm. Jiří byl jediným, kdo nedávno viděl soubor mých současných fotografií. Byla tehdy už pokročilá hodina a jeho únavu nešlo přehlédnout. Přál si vidět vše a dlouze si fotografie prohlížel. Jeho postřehy byly zásadní pro mé další fotografování.
Nesl si v sobě kánon tradice, kterým poměřoval vše, co se vynořilo dnes. Ten kánon byl propojen s osobou Sergeje Machonina, který měl nad ním „dohled“. Jiří byl intelektuálem, který nehodlá konvenovat pokleslým standardům a mít se tak lépe. Nešlo to, učil mladé lidi rozumět filmovému dílu, jeho poslání, míře věrohodnosti, jak to chtěl on sám, co možná nejlépe. To byl důvod, proč jsem si přál, aby on a nikdo jiný napsal text pro mou knížku fotografií. Dlouho nám trvalo, než jsme si začali tykat, byl v tom ostych, bázeň, ale i starosvětská úcta k druhému člověku. S ním se nedaly „přeskakovat“ fáze sbližování, přátelství.
S psychologem Matoušem Řezníčkem přišla naděje, že tu existuje náprava, možná léčba. V létě minulého roku Matouš nečekaně zemřel a věci se opět začaly roztáčet jiným směrem, nepříznivě. Dělalo mi to starost. Jiří se trápil těžkou nemocí svého bratra a na svou zapomínal. Velmi si sliboval od A2, rozjezdu nového kulturního týdeníku s partou mladých, energií nabitých kolegů. Těšil se z toho, že má týden náskok, a tak může pracovat na dokončení textu o Radokovi, termín odevzdání se blížil. Do toho přišly Vánoce a zamíchaly kartami jinak... a kosmický vír opět vítězil.
V pondělí 16. ledna mne probudil děsivý sen brzy zrána. Dveře bytu byly dokořán a jimi chtěla vstoupit postava neurčité tváře, nejasných kontur. Já volal-křičel: Ne, ne, ne! Probudilo mne to, cítil jsem se mizerně. Ten den si Jiří, blízký člověk, přítel, vzal život. Odešel do kosmické bouře, ten, který měl objímat své děti, těšit přátele a potkávat své studenty…
Viktor Kolář
Žasnout
Napsat dnes o někom, že má otevřenou mysl, dost často neznamená víc, než že předsudky takto oceňovaného se plus minus shodují s předsudky pisatele. V případě Jiřího Cieslara to ale žádný eufemismus není. Jiří se nezabedňoval uvnitř své generace ani uvnitř některé z těch partiček, na něž se rozpadá česká – jak hezky říká pan prezident – „kulturní fronta“. Ve svých kritických soudech se nepotřeboval opírat o nějakou skupinovou ortodoxii, svoje nároky neuplatňoval selektivně, snad jen s tou výjimkou, že nejpřísněji měřil sobě. Nechtěl být jednookým králem, zahřívajícím se vědomím, že píše o trochu menší blbosti než ti ostatní. Měl rád mladé lidi, ale nijak jim nepodkuřoval. Byl to – jak po jeho smrti víckrát zaznělo – gentleman, ale to neznamená, že by byl nějak změkčilý, že by si nechával svůj nesouhlas pro sebe. Nepřipadalo ale v úvahu, aby někomu zacpával ústa svými akademickými hodnostmi nebo vůbec zásluhami – obojího měl dost. Ty nároky uplatňoval
i na čtenáře, zároveň se ale nad ně nijak nepovyšoval, nezastrašoval je přehradnou palbou pseudovědeckého žargonu, která většinou stejně jenom maskuje pokročilou topornost ducha. Učil filmovou vědu, ale nenaplňoval představu vědce navlečeného do aseptického mundúru, který cosi měří a váží. V jednom ze svých posledních textů se sympatií píše o „neprofesionálních divácích“, kteří „nejsou slyšet“. Vlastně nevím, jak moc „profesionální“ divák Jiří byl. Nenechal se opít rohlíkem, ale uchoval si zcela „neprofesionální“ schopnost žasnout. Je ho strašná škoda.
Ondřej Štindl
Hledání něhy
Osobně jsem ho znal sotva pár měsíců, a to mě ještě sám vyhledal. Vždycky jsem totiž k němu vzhlížel nejen s obdivem, ale i s jistotou, že bych mu neměl co říct. Poprvé jsem ho viděl „v akci“ až při jedné televizní Katovně. Byl stejný jako ve svých esejích: rozmyslný, bez chvatu, snahy se prosadit. Ne rváč, ale hledač.
Občas se zamýšlel nad filmy tak slavnými, že jsem je znal i já. O svých složitých vztazích k nim psal tak jasně, že jsem tomu i já rozuměl. A často si všímal věcí, kterých bychom si mohli všimnout i my, laici, kdybychom se na to, co milujeme, dokázali tak soustředit.
Když zatelefonoval, že se mnou chce udělat rozhovor pro Literární noviny, s pocitem trapnosti jsem mu přiznal, jak jsem na tom se znalostmi filmu. Nedal se a pojal to jako rozhovor o mých rozhovorech. Úporně a roztržitě ze mne mámil detaily: kde, kdy, jaké bylo počasí, kdo se při chůzi zastavil a při které větě. Jako kdyby psal filmový scénář.
O jeho zdravotním stavu jsem tehdy nevěděl nic, ale bylo mi líto, kolik námahy, pochyb a sebetrýzně ho naše povídání stálo. Spíš jako tematickou zdvořilost na rozloučenou jsem chápal i jeho dotaz, jestli neznám podobnou zpěvačku, jako je Norah Jonesová. Tolik však zdůrazňoval, aby byla „něžná, vyloženě sentimentální“, že jsem mu rychle navrhl Carlu Bruniovou. Už za pár dní děkoval, že to je přesně ono. Po několika zmatených telefonátech jsem byl překvapen, když vyšlo i naše interview. Mezitím mi ukázal redakci A2 a vyhuboval, jak jsem se netrefil s dalším doporučením: Alicia Keysová je prý rockerka a řve.
Den po blbém pondělku jsem v českobudějovické Solnici pustil na jeho počest CD s černoškami z Destiny´s Child. Nahrávka se zadrhla. Jako by mi vzkázal, že hledání něhy nikdy nekončí a odbornost sama nestačí.
Jiří Černý
O pracovních plánech
Bylo toho tolik, co jsme s Jiřím Cieslarem prožili, co jsme si řekli či o čem jsme diskutovali, že vypovědět o tom všem by zabralo mnoho stran. Chci v tuto chvíli zmínit jen pracovní plány, které Jiří Cieslar měl a o kterých jsme spolu hovořili.
Když po letech příprav vyšla v nakladatelství Torst jeho kniha Hlas deníku, navrhl mi Jiří, že by pro naši novou edici Svazky úvah a studií (dosud v ní vyšly knížky V. Jamka, J. Pelána, M. C. Putny a P. Holmana) napsal zhruba stodvacetistránkovou studii o vnitřním hereckém monologu v českém hraném filmu šedesátých letech. Tématem byl dlouhá léta zaujat a dovedl o něm vášnivě mluvit. S jeho nápadem jsem souhlasil a Jiří – podle toho, co mi říkal – text skutečně začal psát. Jak daleko se v práci dostal, bohužel nevím, studii mi měl odevzdat do konce letošního června.
Druhý pracovní plán Jiřího Cieslara byl pracovně a časově mnohem náročnější. V našich hovorech jsme se jednou dostali k osobnosti katolického kněze, teologa, překladatele a publicisty Antonína Mandla (žil v letech 1917–1972, od roku 1949 do roku 1964 byl vězněn). Jiří se mi svěřil, že je jeho osobností již dlouhá léta fascinován a že systematicky shromažďuje materiál k napsání monografie o Mandlově životě a díle, která by shrnula vše, co se o něm dá zjistit. Cieslar nahrál na kazety či zapsal více než třicet rozhovorů s lidmi, kteří si na Mandla pamatují, shromáždil všechny jeho dostupné texty a též mimořádně cenný fotografický a dokumentární materiál. Z toho, co vím, je jasné, že už jen tato vykonaná heuristická práce má nesmírnou cenu. Naposledy jsme s Jiřím o Mandlově monografii mluvili loni na podzim, říkal mi, že se sběrem materiálu je prakticky hotov a že se v novém roce pustí do psaní.
Uvědomuji si ovšem, že jsme spolu hovořili ještě o jedné věci: o Jiřího denících. Když mi přinesl svou předmluvu k Hlasu deníku, ptal jsem se ho v žertu, jestli i on sám si deník někdy vedl či dosud vede. Řekl mi, že samozřejmě ano, již dlouhá léta, a že to je také jeden z důvodů, proč se vůbec o deníkovou literaturu zajímá. Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové…
Jan Šulc
Mému mistrovi
Ani už nevím, kdy jsme si tak začali říkat. Vždycky jsme si vědomě vykali, neboť jsme v tom spatřovali cosi velmi osobního, nikoli zdvořilost, ale důvěrnost speciálního druhu, kterou by jakékoli vnější žoviálnosti narušily. Ale oslovení „Mistře“, jež jsem pro Vás začal před pár lety používat čím dál častěji, se stalo jakýmsi naším slovním rituálem. Bylo v tom zvláštní, nepoznané spiklenectví: to slovo mělo pokaždé trochu jinou barvu, a proto nám nikdy nezmatnělo. Používali jsme ho vzájemně, s naléhavostí i pobavením.
Dost možná poprvé zaznělo u Vás na chatě v Pyšelích, kam jste mě pozval i s mou Klárou. Nezapomenu na Vaše symbolické, časté omývání se pod pumpou, na to tak netypicky bezstarostné veselí při fotbalovém jančení na Vaší svažité zahradě, nezapomenu na ty Vaše příšerně slepené špagety, které bez jakékoli vody uvnitř vyplňovaly hrnec až po okraj. Byla v tom zřídkavá euforie, která obcházela i kolem podlouhlého stolu katedry, u něhož se konal v počátcích mého studia kritický seminář. A tenhle pocit výjimečné emocionální sounáležitosti tehdy nemizel ani při Vámi iniciovaném výletu k Vaší rodinné pyšelské hrobce, na níž tehdy dělníci pracovali – brzy tam za Vámi přijdu, připomenout chvíle, kdy se ten, Vašimi slovy, „psychický mrak“ krčil ještě daleko za horizontem.
Víte, ještě nikdy pro mne nebylo tak těžké vyrážet klávesnicí písmena do monitoru počítače, ale teď ještě nemohu přestat. Vzpomínám, jak jste mi před pár týdny volal, že když jste pouštěl svým novým studentům Jarmuschova Ghost Doga, už poněkolikáté Vás ten film znovu nabil svou intenzitou, ovládl svým rytmem. Tenhle snímek nás spojoval, od první chvíle, kdy jsme spolu u přijímaček promluvili. O něm byla moje první práce pro Vás, i o něm jsme vedli dlouhé a soustředěné hovory, plné zaujetí a ponoru, plné osvobodivého smíchu. Psali jsme si citáty z kodexu Hagakure, kterými se filmový černý holubář řídil. Ten z nejoblíbenějších zněl: „I kdyby samurajovi uťali hlavu, stále ještě bude schopen splnit jeden úkol...“ Jeden takový bych pro Vás měl, můj drahý Mistře: jako jste mi byl vždycky otcem za toho, jehož jsem nedlouho před naším seznámením ztratil, pomozte mi teď vyrovnat se s Vaší absencí. Vyplňte znova mou prázdnotu.
Váš Aleš Stuchlý