Tento pátek budu v Istanbulu, ve čtvrti Şişli, kde jsem strávil celý svůj život, stát před porotou v soudní síni přesně naproti třípatrovému domu, v němž žila má babička čtyřicet let. Provinil jsem se tím, že jsem „veřejně očernil tureckou identitu“. Státní žalobce bude požadovat, abych byl odsouzen k tříletému vězení. Možná by mě mělo trápit, že byl souzen stejným soudem pro stejný prohřešek, spadající pod paragraf 301, turecko-arménský novinář Hrant Dink a byl shledán vinným. Já ale zůstávám optimistou. Stejně jako můj obhájce si myslím, že toto obvinění je až příliš chatrné a do vězení nakonec nepůjdu.
Je mi až trapné, jak je tento proces nafouknutý. Možná je to tím, že si uvědomuji, že většina mých přátel z Istanbulu, kteří mi před tímto procesem radili, podstoupili mnohem krutější výslechy a ztratili mnoho let u soudů a ve vězení jen proto, že něco napsali. Žiji v zemi, která vzdává čest pašům, svatým a policistům při každé příležitosti, ale odmítá vážit si spisovatelů, pokud nestráví roky u soudu a ve vězení. Nemohu tedy říct, že bych byl překvapen, že je se mnou veden proces. Rozumím tomu, proč se přátelé smějí a říkají, že jsem alespoň „skutečný turecký spisovatel“. Když jsem však vyslovil slova, kvůli kterým jsem se dostal do problémů, netoužil jsem po podobném uznání. Loni v únoru, v rozhovoru publikovaném v jedněch švýcarských novinách, jsem řekl, že „bylo v Turecku zabito milion Arménů a třicet tisíc Kurdů“, a dále jsem si stěžoval na to, že diskuse o podobných věcech je v Turecku tabu. Pro světové historiky není žádným tajemstvím, že bylo velké množství tureckých Arménů deportováno údajně kvůli tomu, že se postavili proti Turecké říši během první světové války. Mnoho z nich bylo po cestě zmasakrováno. Zástupci tureckého státu, většinou jde o diplomaty, i nadále tvrdí, že byl počet mrtvých mnohem nižší, že by se masakry neměly posuzovat jako genocidy, protože nebyly systematické, a že Arméni samozřejmě povraždili také mnoho muslimů.
V září 2005, navzdory dosavadní státní politice uspořádaly tři významné univerzity v Istanbulu konferenci, jež byla otevřena i názorům, které nejsou tureckými zákony tolerovány. Od té doby, poprvé po 90 letech, se o této historii veřejně diskutuje i přes to, že v zemi stále straší paragraf 301.
Pokud je stát připraven jít až do takových důsledků, jen aby zabránil lidem v Turecku dozvědět se, co se stalo otomanským Arménům, nedá se tomu říkat jinak než tabu. Má slova způsobila prolomení tohoto tabu; různé deníky proti mně nastartovaly nenávistnou kampaň a někteří pravicoví (ale nejen islámští) komentátoři dokonce zašli tak daleko, že psali, že bych měl být „umlčen“. Skupiny nacionalistických extremistů organizovaly setkání a demonstrace, kde veřejně pálili mé knihy. Stejně jako Ka, hrdina mého románu Sníh, jsem zažil, jaké to je, opustit své milované město z politických důvodů. Protože jsem se nechtěl připojovat k této debatě a dokonce jsem o ní nechtěl ani slyšet, byl jsem zpočátku zticha. Topil jsem se ve zvláštní formě hanby, skrytý před veřejností a dokonce i před vlastními slovy. Potom rozkázal guvernér z místa, kde jsem se narodil, spálit mé knihy. Po svém návratu do Istanbulu jsem pak byl obžalován soudem v Şişli a stal se předmětem mezinárodního zájmu.
Moji odpůrci nebyli motivováni jen osobními animozitami a nevyjádřili svou nenávist jen vůči mně. Vím, že můj případ byl diskutován jak v Turecku, tak i jinde ve světě. Už vím, že to bylo částečně proto, že to, co bylo skvrnou na „cti země“, nebyla ona diskuse o temné části naší historie, ale právě nemožnost jakékoliv skutečné diskuse. Nevěřil jsem původně, že zakazovat v dnešním Turecku diskusi o tureckých Arménech znamená zakazovat také svobodu projevu a že oba zákazy jsou nerozlučně spjaty. Přestože mne zájem o můj případ a podpora, která je mi vyjadřována, těší, bylo pro mne těžké uvědomit si, že jsem postaven mezi svou vlast a zbytek světa. Nejtěžší pro mne bylo si vysvětlit, proč by chtěla země, která žádá o vstup do Evropské unie, uvěznit spisovatele, který je v Evropě dobře známý, a také proč jsem byl přinucen hrát toto divadlo (jak by řekl Conrad) „pod dohledem Západu“. Tento paradox nemůže být vysvětlen jen jako hloupost, žárlivost nebo netolerance a není to ani jediný paradox. Co mám dělat se zemí, která trvá na tom, že jsou Turci, na rozdíl od jejich západních sousedů, soucitní lidé, neschopní genocidy, když mi nacionalistické politické skupiny navrhují trest smrti? Jaká logika se skrývá za tím, že si stát stěžuje, že jeho nepřátelé rozšiřují lži o turecké historii po celém světě, když odsuzuje a uvězňuje jednoho autora za druhým, a tím jen celosvětově propaguje obraz ukrutných Turků? Když přemýšlím o profesorovi, který byl požádán, aby vypracoval studii o menšinách v Turecku, a jakmile ji napsal a zjistilo se, že se nehodí, byl odsouzen? Nebo nedávno, zrovna, když jsem psal tento esej, jsem se dočetl o dalších pěti spisovatelích a novinářích obžalovaných podle paragrafu 301. Představuji si, že by Flaubert nebo Nerval, dva kmotři orientalismu, mohli nazvat tyto incidenty bizarními.
Z těchto věcí usuzuji, že drama, které nyní můžeme sledovat, není groteska vlastní jen Turecku; je to vyjádření nového globálního fenoménu, který si začínáme přiznávat a který musíme pojmenovat. V současnosti jsme svědky ohromného ekonomického růstu Indie a Číny a v obou těchto zemích také vidíme rapidní růst střední třídy. Nemůžeme však porozumět těmto lidem, dokud neuvidíme jejich soukromé životy reflektované romány. Ať tyto nové elity pojmenujeme jakkoliv – nezápadní buržoazie nebo zbohatlá byrokracie – jsou, stejně jako Západem ovlivněné elity v mé vlastní zemi, donuceny následovat dva různé, očividně nekompatibilní způsoby legitimizace nabytého bohatství a moci. Za prvé, musí zlegalizovat rychlý nárůst svého majetku napodobením a převzetím rétoriky Západu. Musí získat tyto znalosti rétoriky, aby jim pak učili ostatní. Když si lidé stěžují na nedodržování tradic, ohánějí se zhoubným a netolerantním nacionalismem. Spor, který by vnější pozorovatel jako Flaubert nazval bizarním, může být jednoduše střetem mezi politickými a ekonomickými programy a vznikajícím kulturním nadechnutím. Na jedné straně je tu snaha připojit se ke globální ekonomii, na straně druhé zuřivý nacionalismus, který vidí skutečnou demokracii a svobodu jako západní vynálezy.
Jeden z prvních spisovatelů, který popsal soukromé životy nemilosrdných, vražedných nezápadních vládnoucích elit postkoloniální éry byl V. S. Naipaul. Loni v květnu jsem v Koreji potkal velkého japonského spisovatele Kenzaburó Óeho. Dozvěděl jsem se, že také on byl napaden nacionalistickými extremisty poté, co prohlásil, že hrozné zločiny spáchané armádou jeho země během invaze do Koreje a Číny by se v Tokiu měly otevřeně diskutovat. Netolerance, jakou ukázalo Rusko vůči Čečensku a dalším menšinám a spolkům, útoky na svobodu projevu ze strany hinduistických nacionalistů v Indii a diskrétní čínské etnické čistky Ujgurů – to vše je živeno stejnými rozpory.
Budoucí spisovatelé se chystají vyprávět o soukromých životech nových elit a bezpochyby očekávají, že Západ bude kritizovat omezování svobody projevu v jejich zemích. Ale zároveň v těchto dnech lži o válce v Iráku a zprávy o tajných vězních CIA natolik poničily pověst Západu v Turecku a jinde, že je stále těžší pro lidi, jako jsem já, vyhrát spor, který by mohl pomoci nastolit pravou demokracii v mé části světa.
Přeložil Jiří G. Růžička.
Komentář k procesu s Orhanem Pamukem vydal New Yorker dne 19. prosince 2005.