Turecko-evropské kulturní války

Od 3. října loňského roku Turecko oficiálně vyjednává s Evropskou unií o podmínkách svého členství. Nová německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž možnosti manévrování jsou poněkud omezeny koaliční smlouvou se sociálními demokraty, již přislíbila, že proces přijímání Turecka přestane bojkotovat. I nadále však věří, že lepším řešením by mohlo být „privilegované partnerství“. A doufá, že to Turci sami pochopí.

Pro kabinet tureckého premiéra Erdogana je zahájení procesu oficiálního vyjednávání důležitým politickým vítězstvím. Stejně tak i pro jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje, která o sobě tvrdí, že se úspěšně přetrasformovala z původně islámského hnutí do podoby moderní konzervativní strany. Někteří kritici ale srovnávají Erdonganovu metamorfózu s proměnami trojského koně. Jsou přesvědčeni o tom, že bývalý starosta Istanbulu svou náklonnost k demokratickým hodnotám pouze předstírá. Chce prý ve skutečnosti využít intervencí ze strany EU ve prospěch náboženské tolerance, aby s jejich pomocí zcela zničil odkaz Atatürkova sekulárního státu. Takové úvahy jsou však poněkud paranoid­ní. Proměna Erdonganovy politické strany je něčím, co je opravdu hodné zaznamenání. Zvláště ve chvíli, kdy se tak zoufale hledají modely, které by mohly nějak usmířit islám s moderním světem. Jenže i přesto otázky zůstávají. A tou hlavní je, zda se Turecku jako takovému skutečně podařilo také proměnit z „demokracie s autoritářskou tváří“ na zemi opravdu demokratickou, která by se jednou opravdu mohla stat plnoprávným členem Evropské unie?

 

Měření kritérií i obav

Stejně jako v případě přístupového procesu, kterým musela projít Česká republika, budou i v případě Turecka tím hlavním měřítkem, podle něhož bude poměřována připravenost země, „kodaňská kritéria“. Měřit bude pochopitelně hlavně Evropská komise. Ale v případě Turecka bude platit ještě spíše, než tomu bylo při začleňování České republiky, že celý proces nemůže být omezen jen na prosté odškrtávání splněných položek. Mimořádně důležitou roli bude hrát klíčová geopolitická poloha Turecka, morální váha starých slibů i strach nahánějící otázka: Jakým směrem se Turecko vyvine, pokud se privilegovaný evropský klub rozhodne, že své dveře navždy zavře? Když se Evropská komise rozhodovala, jakou známkou ocení pokrok, jehož bylo dosud dosaženo, a zda jej uzná za dostatečný pro zahájení rozhovorů, hrály nepochybně svou roli Erdoganovy mimořádné úspěchy reformátora, ale i směsice geopolitických zájmů, výčitky svědomí a obavy. Nakonec, alespoň nyní, zvítězily tyto vlivy nad druhou skupinou otázek, jež trápí většinu občanů Unie, kteří jsou k dalšímu rozšiřování skeptičtí: Co vlastně pro islámské Turky znamenají evropské hodnoty? Bude Evropa vůbec schopná absorbovat gigantický potenciál tureckých migrantů? Kdo vlastně zaplatí náklady spojené s přijetím Turecka do EU?

Evropská unie je velmi křehkým a zároveň neustále se měnícím tělesem. Nikdo dnes nemůže s vážnou tváří říct, jak se bude na tyto otázky odpovídat ve vzdálenější budoucnosti, pokud se Turecko stane skutečně členem. I současní stoupenci tureckého členství dnes patrně pociťují úlevu při pomyšlení, že bude celý proces dokončen patrně až dlouho poté, co i oni ukončí svou politickou kariéru. Zatím tedy Brusel může využívat jednání o připojení Turecka k tomu, aby vyvinul silný tlak na politiky v Ankaře. Podobně jako tomu bylo při připojování států střední a východní Evropy, může i Turecku poskytovat perspektiva členství v EU dostatečné pobídky, jež zabrání chaosu nebo návratu k auto­ritativní vládě právě v této oblasti, která je tak zranitelná svou pozicí spojnice mezi Evropou a turbulentním Blízkým východem.

 

Svobodnější jihovýchod

Právě mocný vliv příslibu členství byl tou silou, která vedla k zásadní transformaci na  jiho­východě země. Povšiml si toho během své poslední návštěvy i Stephen Kinzer, bývalý šéf kanceláře listu New York Times v Istanbulu. Ještě před pár lety bylo město Diyarbakir regionálním centrem této oblasti, a jeho přilehlé okolí scénou špinavé války, která způsobovala místní kurdské populaci mimořádné utrpení. Tentokrát však Kinzer popsal svá pozorování zcela jinak: „Už při první procházce Diyarbakirem mi bylo okamžitě jasné, jak moc se změnilo. Na ulicích už nejsou vojáci ani obrněná vozidla. Policisté se drží z dohledu. A co je nejdůležitější, lidé si teď říkají, co chtějí. Může se stát, že ještě exploduje celá řada otázek, od terorismu až po statut Kypru, a zablokuje turecké členství. Ale již nyní se v kurdském regionu lidé chovají, jako by byli pod evropskou ochranou.“

 

Napadená identita

Naivní čtenář by možná po přečtení zpráv o těchto změnách ve vzdáleném Kurdistánu neodolal pokušení oslavit členství Turecka, jako by šlo o již dosažený politický úspěch, a nikoliv o dobrodružství, které je teprve před námi. Ale jiné zprávy z Turecka zároveň ukazují, že i odpůrci členství mohou najít dostatečné důkazy k podpoře své interpretace historie, podle níž jsou důvody k votum separatum. Zdůrazňují přitom řadu znepokojivých a široce publikovaných zpráv, které zesilují veřejné pochybnosti o demokratické zralosti Ankary. Jednou z často publikovaných událostí bylo brutální zbití demonstrujících žen v Ankaře, ke kterému došlo v březnu 2005. Ještě větší pozornost vyvolal nedávný proces se spisovatelem Orhanem Pamukem, který jen několik měsíců předtím dostal významné ocenění Friedenspreis (Cenu německých knihkupců).

První a zatím poslední zasedání soudu v trestní věci proti Orhanovi Pamukovi jako by se řídilo režijními instrukcemi těch nejtvrdších oponentů vstupu Turecka do EU. Britský zástupce v Evropském parlamentu Denis McShane, který je zapáleným příznivcem členství Turecka v Unii a přijel do Istanbulu, aby sledoval politicky velmi citlivou kauzu, byl fyzicky napaden skupinou nacionalistů. Ti se procesu účastnili jako občanští žalobci. V soudní síni pak ječící žena napadla Orhana Pamuka a bila ho papírovou trubkou po hlavě. Po asi hodinovém řízení se soudce rozhodl odložit další projednávání na únor. Chce prý čekat na rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, které musí prověřit formální náležitosti žaloby. Na konci krátkého projednávání údajně rozzuření žalobci a jejich společníci začali vyhrožovat přítomným novinářům a obhájcům. Incident pokračoval ještě na ulici před soudní budovou.

 

Odpor státních struktur

Většina pozorovatelů předpokládá, že Orhan Pamuk nakonec odsouzen nebude. Ale již v tomto okamžiku způsobil skandál nenapravitelné škody na obrazu Turecka jako otevřené a demokratické země. Znovu také upozornil na skutečnost, že Pamuk rozhodně není sám, ale patří do řady asi šedesáti intelektuálů, kteří byli v nedávné době obviněni z „pošpinění turectví“. Případ opět přivedl pozornost k varováním Cema Ödzemira, německého Turka a poslance za Zelené v Evropském parlamentu, který hovoří o „trvající kulturní válce“ mezi těmi, „kdo chtějí jít do Evropské unie, a těmi, kteří se chtějí vrátit zpět do středověkých časů“. Byla by chyba interpretovat tuto „kulturní válku“ jen jako konfrontaci mezi „tradičně“ religiózními islamisty a „moderními“ sekulárními silami. Ve skutečnosti je pravda spíše pravý opak. Pro mocenskou elitu země, tedy sekulární síly v armádě a státní administrativě, znamená větší demokracie a také větší dohled ze strany Bruselu podstatné omezení moci. V Turecku se těmto strukturám říká „hluboký stát“. Není proto nikterak překvapující, že ve svém úsilí o sabotování tureckých snah o členství využívají především turecký právní systém. Pro vládu je velmi těžké zabránit skandálům, jakým je například soud s Pamukem. Mohla by totiž zároveň vyvolat nepříznivý dojem, že soudy rozhodují na základě politických nařízení.

Umírnění islamisté ve vládě sami na své kůži zažili útlak ze strany „hlubokého státu“ a od Evropské unie očekávají, že posílí jejich pozice v boji za větší politickou a náboženskou svobodu. Ačkoliv Erdoganova vláda dosud překonala při svých snahách připravit Turecko na přijímací proces neuvěřitelné překážky, nelze přehlížet potenciální konflikty, které před ní ještě stojí. Velkou vypovídající hodnotu v tomto smyslu mají slova odsouzení, která Erdogan adresoval účasti pozorovatelů EU při soudu s Pamukem. Jednalo se podle jeho vyjádření o nepřípadné vměšování do tureckého soudního systému. V budoucnosti se podobné konflikty mohou opět vynořit ve spojitosti s právy žen nebo právy křesťanů, homosexuálů, Kurdů a dalších etnických menšin. I když chce Erdogan a jeho tým v zásadě přijímat navrhované kompromisy, nebude schopen jednat bez ohledu na názory veřejnosti. Ta potřebuje určitý čas na to, aby se zřekla dogmat, která byla tak dlouho součástí národních mýtů. Konflikt v budoucnu může přinést i deziluze mezi převážně chudými stoupenci strany, pro které je momentálně vstup do EU otázkou národní pýchy, ale kteří mohou být brzy těmi prvními, kdo budou platit sociální náklady ekonomické integrace.

Kauza Orhana Pamuka proto přináší jen před­zvěst nadcházejících „kulturní válek“ mezi Bruselem a hrdým nacionalisticky laděným tureckým národem.

 

Otázka volby, nikoliv osudu

V současnosti má Brusel v těchto sporech výhodu silné vyjednávací pozice. Může od Ankary požadovat dalekosáhlé ústupky a přitom nemusí zase tak moc nabízet. Stačí perspektiva vzdáleného členství. Jak ukazuje nešťastná role Erdoganovy vlády v případu Pamuk, je turecká moc ve značně složitější situaci. Nezbývá jí mnoho jiného než uspokojovat požadavky Evropské komise, ale stejně jako jakákoliv jiná proevropská vláda v Turecku je přitom pod permanentním tlakem populistů, kteří ji obviňují z prodávání tureckých zájmů.

Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy je turecká ambice po členství v EU více otázkou rozhodnutí než osudu. Vzhledem k rozměrům a strategické poloze země je snadněji představitelná řada jiných řešení, jako je například orientace na turkické národy v bývalém Sovětském svazu. V té by mnozí mohli nalézt snadněji dostupný sebeobraz, který by odpovídal volání po hrdém a ne­ústupném tureckém národu. Pravděpodobné sociální a ekonomické náklady integrace, které budou s požadavky Bruselu spojeny, mohou velmi ochladit nadšení pro EU. Možná až do takové miry, že dokonce i Ankara začne prosazovat koncept kancléřky Merkelové a její hesla o „privilegovaném partnerství“.

Autor je urbanista, žije v Praze.

Přeložil Filip Pospíšil.