Žákům málo nadaným, případně líným bývá uloženo opakování celého ročníku nebo opravná zkouška, reparát, oznamovaný pánům rodičům. Koho taková mladická noční můra strašila, mohl na ni v dospělosti zapomenout – až do poloviny letošního roku. Tehdy jsme – ruku na srdce – opravdu selhali.
Nebylo nás málo, dvě třetiny oprávněných voličů, kteří se nedokázali rozhodnout, zda svěří vládu té či oné výseči politického spektra. Takže jsme se krátce po volbách dověděli, že musíme udělat zkoušku opravnou. Pořadatel u odrazového prkna zvedl praporek, ohlásil přešlap, tento pokus prý neplatí.
Marně by se volič, ještě v květnu vydávaný za bytost svrchovanou, bránil. Naše letní exhibice stála miliardu, spoustu potištěného papíru a polepených plotů, zřetelnou odpověď však nedala, proto hajdy zpátky k urnám! Nové volby jsou jediným možným řešením.
Ale co když Jeho Veličenstvo volič, ten suverén, ten zdroj veškeré státní moci, jak je nazýván v základních proklamacích, rozhodl právem? Co když jsme neselhali my a jen naši vůli neumějí naplnit lidé, které jsme uplatněním svého rozhodnutí pověřili? Vždyť i naše ústava neukládá reparát voličům, ale hned trojnásobnou opravu poslancům.
Před hlasováním o důvěře vládě označili poslanci Strany zelených za hlavní důvod svého kladného postoje ke kabinetu ODS její směřování k novým volbám. Očekávají už i nový volební zákon? Potřebou vlády, která zemi dovede k předčasným volbám, vysvětlil svůj hlas pro Topolánkův kabinet Jan Kasal. Co asi od nových voleb čeká? Jisté je, že k obecnému srozumění, že jsme v polovině roku jednali neuváženě, a musíme proto volit napodruhé, dochází příliš snadno.
Jinak to nejde, praví předseda ODS, vždyť ti sociálové na jednání s námi přicházeli s vlastními požadavky. A ti druzí: zacházeli s námi jako s banánovou republikou. Nelze popřít, že velká koalice nebo jakákoli jiná forma společné dohody by jedněm i druhým znemožnila splnit všechny sliby dané voličům. Nebylo by vítězů – no a co? Zaujati vymítáním komunistického ďábla zapomínáme, že politika, která zná jenom vítěze a poražené, triumfující a zneuctěné, patří k devízám leninismu, nikoli k demokracii.
Voliči by prý jedněm i druhým takovou zradu neodpustili. Zradou, kterou voliči právem trestají, není však ústup od maxima na pozice, jaké umožňují získané mandáty. Oklamáním voličů je rozparcelování mocenských obročí, obdoba opoziční smlouvy. Že to jinak nejde? Pokud naši političtí reprezentanti nedovedou uskutečnit dělbu moci zřetelnou, jinou než rozdělením politických pašalíků, je otázkou, proč vůbec nové volby. Pak by na nich mohly mít zájem pouze vlivné skupiny a korporace, které volební fondy svých favoritů krmily v naději, že se jim tato investice vyplatí.
Kabinet obecné shody, sňatek uzavřený z rozumu, ze slušnosti a z úcty k občanům, by dozajista nebyl idylou. Zejména kdyby se v něm sešli nedávní autoři silných slov nebo ukvapených personálních čistek. Politika se nikdy nepromění v selanku, může však být a zůstávat korektní. A kdyby v podobné vládě, již mnozí předem nazývají kočkopsem, časem došlo k nesmiřitelným postojům, možnost či nutnost předčasných voleb trvá. Voleb, které by se uskutečnily nad sporem významným pro celou společnost, nikoli v touze opravit nevydařený pokus a novým hlasováním stvrdit svůj nárok na vládu.
Autor je historik.