Po odchodu z Československa v roce 1970 vedly Knapovy kroky nejdříve do německého Düsseldorfu, kde na Akademii výtvarných umění studoval v ateliéru Gerharda Richtera. Poté se rozhodl opustit Evropu úplně a na dalších deset let se usadil v New Yorku. Zde prošel důležitou fází redukce a postupného abstrahování tvaru, vedoucí nakonec k zjednodušeným figurálním kompozicím a k užití strmé převrácené perspektivy. V letech 1982–84 následovalo Knapovo studium teologie v Římě. Poté působil v Kolíně nad Rýnem a opět v Itálii. V roce 1992 se vrátil natrvalo do České republiky, kde se nejdříve usídlil na tichém moravském venkově a nyní pracuje ve svém ateliéru v západních Čechách.
Přesně po čtyřech letech připravila Galerie ad astra Janu Knapovi druhou výstavu, což každý milovník umění musí náležitě ocenit, neboť práce tohoto umělce se v českých galeriích objevují jen poskrovnu. Výstava prezentuje obrazy a kresby vzniklé (až na dvě výjimky) v letošním roce a je téměř zázrak, že na ní najdeme několik obrazů zapůjčených přímo z umělcova ateliéru, neboť osudem Knapových obrazů je, že velmi rychle putují do rukou četných soukromých sběratelů.
Čistý prostor galerie, střídmá instalace i fakt, že se povětšinou jedná o plátna středních formátů, umožňují, aby každý z vystavených obrazů působil ve svém vlastním intimním prostoru. Knapovy obrazy totiž neexpandují do okolí ani nevyžadují vzájemné konfrontace či dokonce interakce, ale žijí svým tichým životem, uzavřeny do síly vlastního příběhu.
Divákův prvoplánový pohled vždy odhalí poetický výjev s několika lidskými (a mnohdy i zvířecími) figurami, umístěnými do idylického prostředí – ať už se jedná o letní zahradu, zasněžený les nebo útulný pokoj –, tedy tam, odkud dýchá klid, bezpečí a teplé zázemí domova.
Než přejdeme k hlubší analýze obsahu, nesmíme opomenout formální stránku Knapových obrazů. Jejich struktura a užité tvarosloví totiž nepopiratelně odkazují k charakteru práce malířů italského quattrocenta (Piero della Francesca, Antonello da Messina) a našich středověkých mistrů (Mistr Třeboňského oltáře). Samozřejmě že se nejedná o přímé citace výtvarných forem, ale o zdařilé navození atmosféry, o konejšivou sílu obrazu, o princip zasazení jednotlivých figur do prostoru, smysl pro výraz, zájem o detail a v neposlední řadě o cit pro barevnou skladbu, čistotu barev, a jemnost vnitřního světla.
Na jednom z obrazů tedy čteme příběh matky, která na prosluněné letní louce umývá v plechovém vandlíku dítě, zatímco opodál se pase stádo ovcí a osamocený oslík. Na jiném obraze je rodina s dětmi krmící v zimní krajině ptáčky, jinde zase žena obklopená dětmi obsluhuje u kuchyňského stolu muže. Na první pohled žánrové výjevy ze současného rodinného života, s nadsazeným důrazem na jeho idylické aspekty. Ovšem při bližším pohledu zjistíme, že některé z figur – nebo i sám příběh – skrývají křesťanskou symboliku a ikonografii: ať jsou to drobná andělská křídla (dětské figury se stávají biblickými andílky), zlaté svatozáře u dospělých (matka rodiny získává roli Panny Marie), anebo již zmíněný křesťanský podtext výjevu (cesta lesem jako cesta do Egypta) či užití sakrálních symbolů (ovce a oslík jako betlémská zvířata, ptáčci jako boží tvorové).
Z obsahu Knapových obrazů je tedy jasné, že jeho výtvarné myšlení není sentimentální (jak by mohla navozovat určitá naivita výjevů), ale intelektuální, vycházející ze znalosti filosofie, křesťanského učení a v neposlední řadě i dějin umění. Základem jeho práce je konceptuální úvaha, skrze niž propojuje historickou tradici – teologickou (nauka Tomáše Akvinského) nebo filosofickou (neoplatónské teorie) – s dnešním světem, to znamená s aktuální situací člověka na zemi. Ovšem na zemi, která je pozemským rájem. Každý z obrazů je zkrátka nadčasovým univerzem umělcových snů, tužeb a zázraků, ve kterém se slučuje krása, harmonie, čistota a dobrodiní v jeden základní pojem, kterým je láska. A to nejen ta boží, ale i lidská. Historie se tak stává současností, čas je vnímán synchronně, rodina je Svatou rodinou, dítě andělem, lidské je svaté a posvátné je polidštěno.
Výstava v Galerii ad astra je očistou ducha; zamyšlením nad kontinuitou lidského rodu a nad chybným opomíjením naší duchovní (a to nejen křesťanské) tradice. Odcházet z Knapovy výstavy znamená zažít nevšední pocit naplnění, podobný stavu, jakého dosahujeme jen při hluboké kontemplaci.
Autorka je kurátorka Galerie Brno.
