Věci se hromadí na okrajích; hladina rybníka

je mezí ryb i lidí a rozprostírá se

v nechutném šlemu z textilky, v růžovém světle;

pokrývají ji lekníny a také

zbobtnalé zarudlé větývky, zmrtvělé jehličí,

cetky z bublin a drátěná košile pěny.

Když upadáme do spánku (jako by se noční výtah

propadal lesklou podlahou), zahlédnem překrásnou

výzdobu a uslyšíme snad i dokonalou hudbu,

tohle nám ale uniká, jako když v noci na lukách

píseň miliónu cvrčků ze všech stran

odumírá a stoupá do všech směrů.

Naše bohatství je odstředivé; lidé si každý den

skládají mimoděk své poslední sny

a právě naše vlastní hlasy v dáli splývají

ve výsostný vícehlas, který se točí na kraji víru,

podél nějž štvem své lodi ze všech sil a k němuž plynem,

a děláme si to své, v naději na příjemné utonutí.

Přeložil Petr Onufer