Charakter města, zvláště v zemi, kde se hodně pije pivo, určují i hospody. V jedné takové legendární putyce se již po generace schází brněnská bohéma.
Turisté z brněnských hospod znají snad Bláhovku, někteří neklidnější zvolí Charlie’s Hat, hostující intelektuálové budou posedávat v Plachého Skleněné louce. Hospoda U Čápa má jinou klientelu, jinou atmosféru, jiné ceny a jiný pach. Co vzpomínám, najdete ji u Obilného trhu. Tam, kde sídlí ombudsman a porodnice, u které postávají lidé z hnutí Pro Life, u parku, kterým se potloukají opilci a Romáci a také maminky s kočárky, když je hezký den. Tam, kde je Filosofická fakulta Masarykovy univerzity. Možná to nesouvisí, ale spíše ano. Díky všem těm rokům úzkého sousedství vznikl mezi fakultou a hospodou U Čápa vzájemně výhodný symbiotický vztah. Nejen že sem chodili studenti a pedagogové, ale každý z nich měl i nějaké známé, co sem pozval. Někteří z hostů přišli jednou, někteří se na čas zdrželi.
Bůh suď, kolik lidí hostincem prošlo. Myslím, že to neví ani paní Šebestová, majitelka, která občas ostražitým, ale častěji kritickým zrakem pozoruje proud zákazníků z židle u stolu vedle pípy a naproti vchodu. Ano, to je šéfová. Kdo všechno byl u Čápa a kdo ne, vědí možná nadpřirozené síly, ale určitě ne já. Novináři, učitelé, dělníci a zloději, umělci a zedníci, studenti a pobudové. Jako v každé hospodě. To, co Čápa dělá Čápem, je fakt, že pořád přicházejí další a zůstávají a zároveň jsou v té hospodě společně. U jednoho stolu sedí parta romských kopáčů, u druhého studenti historie, tamhle Vladimír, akademický malíř a alkoholik, vedle skotský básník, jenž se tu opíjí z nešťastné lásky, o kousek dál se oslavují úspěšné státnice a vpředu domlouvají kšefty. Ale je to legální – ti lidé mají Čápa coby místo podnikání zapsané v živnostenském rejstříku.
K Čápovi za svého pobytu v Brně chodil Záviš, nepokojný „kníže pornofolku“, a Dušan Lužný, religionista a poslanecký kandidát Strany zelených, sedává tam Pavel, důchodce, co se ze své vesnice přestěhoval na stará kolena do Brna, a Vlastík, bývalý rockový muzikant, který se podílel na pár deskách – teď se tu upíjí a dělá ostudu. Divadelní režisér Ivo Krobot u Čápa oslavoval narození syna a nespočet generací studentů zapíjelo nešťastné lásky. Dřív sem často chodívali i filosofové, třeba profesor Nový nebo Jiří Gabriel, ten, co ho Šmajs označil za „synonymum dějin filosofie české“. Nevím, a ani nevím, kdo by mohl pamatovat, který z filosofů to byl, co si vždycky dával kafe s rumem, vypil rum a na otázku, proč nepije i kávu, s podivným výrazem v očích odpovídal: „Je snad slušné objednat si kávu s rumem a ne rum samotný.“ Sám jsem tam při pár příležitostech skončil jen s Pavlem Baršou nebo Ondřejem Císařem a soudím, že v té době většina jejich knih nebyla ještě ani ve stadiu nápadu.
Jak se tu dnes sejdou, jeden vedle druhého, vyučující z katedry historie, učitel z gymnázia, student sociální antropologie a svobodný zednář, kterého s sebou přivedu já, čekal bych hledání společných témat, ale zas dojde na rozpad hovoru do fragmentů, jak čárek na lístku přibývá.
Pulec nadává na souseda. To, že mu vykradl sklep, ho nenaštvalo tolik jako to, že teď chodí v triku, co tam vzal. Ta do nebe volající blbost ze strany zloděje! Filip ho uklidňuje a Schwartz vedle vede podivný sebestředný monolog o knize, kterou napsal. Koho to zajímá? Polovina těch lidí tady nějakou knihu napsala a druhá polovina nikdy žádnou nečetla. Parta mladých Romů ve značkových hadrech prochází kolem a hledá volný stůl. Zajímavé, že se tu málokdy někdo s někým opravdu a hodně hádá. Snad nikdy se tu nikdo nepere. Spíš se každý baví s každým. Je to komunitní? „To je opravdová hospoda,“ říkal mi minulý vrchní. „Chodí sem všichni. Vzdělaní, nevzdělaní, učitelé, studenti i dělníci. Takovejch hospod ve městech už moc není.“ Snad ví, o čem mluví, v oboru pracoval pěkných pár desítek let a prošel jich dost. U Čápa to v létě vzdal, ono také málokoho baví dělat pět dnů v týdnu dvanáctky.
Každá hospoda má svoje a každá dobrá hospoda partu lidí, co ji budou hájit a chválit, co to dá. Někdo v souvislosti s Brnem nezapomene zmínit Traubku, další Šelepku, méně pokročilí První linii, U Holubů nebo pivní bar Pod lékárnou. Některé restaurace mají dobré pivo, jiné čistý vzduch a některé skvělou obsluhu. Jiné mají atmosféru. A několik málo, velmi málo z nich atmosféru skutečné hospody.
Páté pivo padlo na stůl: „Já už nechci,“ zvedl oči Dušan, jinak student filmové vědy. „Nekecej a chlastej,“ srovnal ho Dalibor, co tu pracoval jako číšník. Jasně, to bude podstata hospody U Čápa. Není to čistě studentská hospoda, tou je Maxim, o křižovatku dál a jde mimochodem o podnik dost tragický, kde vás v lepším případě jen okradou. Není to ani hospoda jen pro místní. K Čápovi chodí ti, co se nebojí. Estéti utíkají, protože jim vadí hospodský pach, intelektuálové proto, že tu nikdo neposlouchá, jak jsou úžasní. Ti, co zůstanou, se nebojí těch druhých a navzájem se nesoudí. Snad proto to funguje.
Autor je politolog.