Ve vaně s Banvillem

Irský spisovatel John Banville (narozený ro­ku 1945 ve Wexfordu, nyní žijící v Dublinu) debutoval roku 1970 knihou povídek Long Lankin, od té doby vydal 15 románů (česky vyšly dva z nich) a tři divadelní hry. Svůj letos vydaný kriminální román Christine Falls publikoval pod pseudonymem Benjamin Black.

Jak vyplývá z rozhovoru, který s ním odvysílalo Czech Radio Prague na konci července tohoto roku, John Banville má osobní vztah k naší metropoli, o níž též napsal cestopisnou knihu Pražské obrázky (Prague Pictures, 2003), ta však bohužel dosud do češtiny přeložena nebyla. Kromě toho, že toto „tajemné, neuspořádané, fantastické a absurdní město na Vltavě“ považuje vedle Turínu a Lyonu za jedno ze tří hlavních měst magie v Evropě, za zmínku stojí i jeho poznámka o knedlících: „Česká kuchyně je jednou z nejhnusnějších na světě. Předpokládám, že knedlíky, stejně hnusné jako v Bavorsku, jsou sedláckým jídlem – jen těžce pracující zemědělci potřebovali něco tak těžkého do žaludku – proboha, mně je nenabízejte!“

Kdo se raději skrývá

Banvillův román Book of Evidence (1989; česky Kniha doličná, 1999) se dostal do nejužší nominace na Bookerovu cenu a za román The Sea (2005; česky Moře, 2006) ji k překvapení mnoha anglických literátů loni získal. Zaskočeni byli nejen proto, že naposledy byl na jejich ostrově oceněn irský autor v roce 1993, ale především proto, že se dostalo uznání knize, která oslovuje pouze úzký okruh čtenářů – poetická próza bez zápletky, strhujícího děje či mnoha vykreslených charakterů, próza melancholická a kontemplativní, s tématem lidské paměti a identity. Román, jejž předseda poroty označil za mistrovskou studii smutku a vzpomínek na lásku.

V sítu těch, které kniha zasáhne, zřejmě zůstanou lidé podobní Maxu Mordenovi, vypravěči celého příběhu. Lidé, kteří stejně jako on žijí (ať už z nutnosti či pohodlnosti) spíše minulostí. „Život, nefalšovaný život má být jeden velký zápas, neutuchající činy a prosazování se, vůle má jít hlavou proti zdi světa, nebo tak nějak,“ uvažuje Max, „jenže když se ohlédnu, vidím, že jsem valnou část životního elánu vždy věnoval prostému hledání úkrytu, útěchy, ano přiznávám to, i pohodlí.“ (s. 41)

Duševní bolest a smyslnost

Příběh se odvíjí ve třech časových rovinách: v linii narativní přítomnosti přijíždí průměrně úspěšný, stárnoucí kunsthistorik s fatálním jménem Max Morden, zasažený nedávnou smrtí své ženy, do irské přímořské vesnice Sapperment (v originále Ballyless, což by se mohlo přeložit jako bez-sakramentský). Zde v dětství trávil s rodiči každé léto, z nichž jedno se mu silně vrylo do paměti. Druhá časová linie se odvíjí rok před příjezdem, v době, kdy se jeho žena dozvěděla, že onemocněla rakovinou, a v ní Banville citlivě, přesně a bolestně zachycuje popis proměny Maxova vztahu s umírající družkou. Třetí, nejbarvitější rovina je líčením onoho dávného osudového léta, během nějž poznal rodinu Graziových (v originále Grace, což znamená půvab, šarm): Carla Grazia, jeho ženu Connie a jejich děti-dvojčata Chloe a němého Mylese, kterým bylo tehdy stejně jako Maxovi jedenáct. Chlapec Max, vzhlížející k sociálně výše postavené rodině, je nejprve smyslně přitahován paní Graziovou, v druhé polovině knihy se jeho zaujetí přenáší na dceru Chloe.

V rytmu mořských vln

Banville však mezi jednotlivými rovinami přechází plynule a přirozeně, jako by věrně opisoval pochody a zákruty mysli, rozbíhavost myšlenek nořících se do paměti.

Tak jako se pokusil napsat svou pseudohistorickou prózu o Keplerovi na základě jeho teorie pohybu planet, tak je stavba Moře budována formou napodobující pohyb mořských vln. Z paměti Maxe Mordena se během jeho pobytu v penzionu Pod cedry, kde pátrá po stopách zmizelé rodiny a svého dětství, vyplavují stále hlubší a hlubší vzpomínky, zdánlivě neuspořádaně, avšak s vytrvalou pravidelností vodního živlu, která spěje k závěrečnému „dni, kdy přišel ten podivný příliv“ (s. 9). Ten pak nečekaně, ale s velkolepostí Mordenem často evokovaných řeckých mýtů do sebe pohltí dvě z hlavních postav. Moře tak hraje v knize dominantní roli nejen jako přítomný konkrétní obraz, ale i jako mytická metafora osobní paměti, lidské historie, věčnosti.

Max, Freddie, John

Co mají společného hlavní postavy obou do češtiny přeložených knih, Max Morden z Moře a Freddie Montgomery z Knihy doličné? Oba, ač inteligentní, vzdělaní a senzitivní jedinci vytříbeného vkusu, jsou jistým způsobem outsideři. Oba, Freddie v rovině etické a Max v rovině estetické, uplatňují vůči světu vlastní měřítka, která se odchylují od těch všeobecně přijímaných. Max není postavou zneklidňující, nepřekvapuje nás činy, ale svým originálním viděním. Banvillovo mistrovství tkví v odkrývání detailů lidského jednání, skrytých nevědomých pohnutek a tichých dohod, které si v životě neuvědomujeme, ale v jeho knihách je nalézáme jasně pojmenované. Druhou kvalitou je pak jeho schopnost podat vzpomínky tak, jako bychom se s napětím nořili do vlastní paměti.

Obě knihy spojují také motivy návratu do míst dětství, silné existenciálně-erotické scény a aluze na výtvarné umění. Jako kunsthistorik pracuje Max na monografii o francouzském malíři Pierru Bonnardovi. Není náhoda, že si Banville pro román evokací intimních scén zvolil právě tohoto malíře intimismu; nejen že si z jeho životopisu vybírá paralely Maxova života, ale také si od něj vypůjčí jeho koloristickou techniku – s její pomocí vylíčí vzpomínku na emocionálně silný okamžik, kdy se malý Max poprvé ocitne sám ve společnosti vytoužené paní Graziové, nasvítí nám ho ostře žhnoucím pruhem světla, který „působí téměř chrámově, nemožně, jako by se snášel z výšin, z nějakého rozetového okna“ (s. 56), a podrží ho čtenáři před očima, dokud „dveřmi dovnitř nepřicupká huňatý černý psík“ (s. 58).

Banvillova práce s paralelními motivy není postmoderně ostentativní, možná až při několikátém čtení si čtenář uvědomí podobnost této scény s popisem Bonnardova obrazu Akt ve vaně a pes, na němž umělec namaloval svou ženu Marthe „rok před smrtí“.

Max na jednom místě vyslovuje své krédo: „Nezaobírám se možností posmrtného života, ani tím, jaké božstvo by mi jej mohlo nabídnout. (…) Ne, já vyhlížím okamžik pozemského sebevyjádření. (…) Copak to nebyl vždy můj cíl, copak to vskutku není tajným cílem nás všech, nebýt už z masa a kostí, ale proměnit se v pavučinově lehký a ne­trpící čistý duch?“ (s. 113)

Můžeme-li předpokládat, že tím Maxovými ústy vyslovil Banville své přání, pak lze konstatovat, že Moře je spisovatelovým pokusem o pozemské sebevyjádření více než zdařilým.

Autorka je básnířka.